Zkoumat genom vši se ukazuje být zajímavější, než by většina z nás předpokládala. Není to dlouho, co  Mark Stoneking z Max Planckova Institutu v Lipsku přišel s tím, že veš šatní (Pediculus humanus humanus) se vývojově oddělila od vši vyskytující se ve vlasech (Pediculus humanus capitis).  Zjistil to tak, že oba genomy vší - vši šatní a vši vlasové porovnal. Vyšlo mu, že více odlišností (rozdílů) má veš vlasová a že tedy veš šatní je mnohem mladší a že se přetvořila ze vši vlasové. Podle množství změn v geonomu obou vší, ke kterým dochází mutacemi spočetl, že k tomu došlo někdy před 70 000 lety. Celé to přesně zapadá do časového rámce vykopávek, svědčících o tom, kdy se lidé z Afriky vydali do chladnější Evropy. Přežití ve sněhem pokryté krajině si jistě vynutilo používání oděvů a to zase, jak  nyní genetici potvrzují, umožnilo vznik nového organismu – vši šatní. 

Vědci jakoby se do vší zamilovali. Jezdí si po světě a chytají lidem po těle vši a pak se jim nimrají v geonomu. O výsledcích této, poněkud zvláštní záliby, referují v tomto týdnu snad všechny prestižní instituce zaměřené na genetiku. Jednou z nich je i  Veřejná knihovna vědeckého časopisu PLoS Biology, která zveřejnila studii o vších. Ta poodhaluje historii lidské evoluce sahající až do doby, kdy na Zemi běhalo individuum bez brady, s vyčnívajícími lícními kostmi a nezvykle velkými a vyčnívajícími nadočnicovými oblouky, zato s malým mozkem - Homo erectus.
Pohled na to, co se dělo v té době před 5,5 miliony let paradoxně poskytlo probírání se dětskými hlavami, přesněji v genetických  „naplaveninách“ parazita jménem veš.
Také jiné dva vědecké prameny, jeden z  University of Florida, druhý z University of Utah vysvětlují veřejnosti, jak je možné, že zkoumání vší může o takové věci vypovídat. V podstatě to je jednoduché nebot lidé postižení infekcí vlasových vší, mohou poskytovat útulek dvěma geneticky odlišným typům vší.
První, který je rozšířený po celém světě, se musel vyvinout na našem předku Homo sapiens. Druhý, nalezený pouze v obou Amerikách, se  vyvíjel na jiném lidském druhu. Vědci soudí, že to byl Homo erectus. Vědci přímo nenalezli nějakou „vyuzenou veš“ z oné doby, ale pohled do minulosti jim umožnilo sestavení vývojového stromu vši, která kromě toho, že  sužuje lidstvo, jasně odráží  také jeho evoluční vývoj – sleduje tedy (kopíruje) vývojový kmen lidí.
Analýza  mutací v DNA vší zjistila, že dvě shodně vypadající vší variety, jsou geneticky odlišné a že jejich společný předek musel být až v daleké minulosti, jinak řečeno že tyto variety se rozdělily někdy před 1,18 miliony let.
Když se vrátíme myšlenkově k lidskému vývojovému kmeni, zjistíme, že lidé se oddělili od jiných starobylých lidí přibližně ve stejnou dobu (někdy před 1,2 miliony let). Teď je třeba zbystřit pozornost, protože to je klíčový moment konstrukce dalších úvah a závěrů. Rozdílnost geonomů obou linií vší  znamená, že každý z nich se vyvíjel (původně) na jiném lidském druhu.
DNA rozdíly u zmíněných dvou linií vši, které se již dnes vyskytují na současných lidech, se mohly s takto odlišným genomem  vyvinou jen ve skupinách lidí, které se nemohly stýkat po milion let a nebo déle. Tvrdí to například profesor Dale Clayton, z University v Utahu, který  dodává: Kdyby se vši vyskytovaly dříve společně, pak by se mezi sebou křížily a dnes by v jejich geonomech nemohl být tak obrovský rozdíl, tolik odlišností. Musely se tedy vyvíjet na jiném druhu, který ale pocházel ze stejného místa. Kandidátem na takovou hostitelskou skupinu, která by splňovaly požadavek izolace, měla by linii, která opustila Afriku a která vedla ve vývoji k vytvoření  Homo erectus. Tou druhou skupinou byla skupina, která vedla k vývoji Homo sapiens.
Logicky vzato, pokud měly vši, které se kdysi výhradně  krmily jen na Homo erectus, možnost v dávné minulosti na Homo sapiens, musely tyto lidské komunity mít nějaké vzájemné kontakty. Podle genetiků k „přelezení vší“ a tedy i kontaktům, mělo dojít v Asii v době někdy před 25 000 – 30 000 roky. Jak dnes víme, Homo erectus nakonec vymizel, ale jeho veš jak se dnes ukazuje nikoli. Jedinou možnou cestou, jak k tomu mohlo dojít, bylo že si ji oba lidské druhy předaly a to ještě před tím, než jeden z druhů zanikl.
O jaký druh kontaktu šlo, zůstává záhadou. Něco nám může napovědět fakt, že veš nemůže přežít mimo hostitele déle než 24 hodin. Kontaktem tedy mohl být boj nebo krádež svršků z kůže. Mohli se ale také setkat ve společné domácnosti, jak tvrdí  Dr. David Reed, který pracuje pro Florida Museum of Natural History, a který je autorem jedné z publikovaných vědeckých prací o této problematice v internetovém časopisu PLOS Biology. Na téma přeskočení z jednoho na druhého hostitele tento vědec soudí, že tomu mohlo to být tak, že při nevlídném počasí, kdy se poblíž ve stejnou dobu vyskytovaly oba lidské druhy, mohlo společné strádání vést i k tomu, že se oba druhy nastěhovaly do stejného úkrytu a lidé mohli nějakou dobu společně bydlet.
Dr Kevin Johnson, odborník na DNA problematiku, má ke zveřejněným výsledkům určité výhrady. Johnson, jenž je zaměstnancem  Illinois Natural History Survey, poukazuje na výsledky jiné než jaderné DNA a to  mitochondriální DNA vší , která se dědí jen po matkách. Ta ukazuje, že vši se ve svém vývoji „rozešly“ před 300 tisíci lety, což se ale rozchází s předpokladem, že se Homo sapiens a veš se rozešli před 1,18 – 1,12 miliony let. To by ale zase mohlo nasvědčovat tomu, že se ve skutečnosti moderní člověk s Homo erectus, nemusel nikdy setkat. Svojí námitku se snaží doložit i tím, že Pediculus humanus  (veš šatní) je jedním z nejsnáze přenosných lidských patogenů. To znamená, že mohla být snadno přenesena i bez přímého kontaktu. Jeho námitce dává za pravdu fakt, že dnes existují případy, kdy například ptačí veš nalezneme na mnohých hostitelských druzích ptáků, kteří se nikdy nesetkávají.
Zdálo by se, že se pravdy již nikdy nedobereme. Nemusí tomu ale tak být. Reed  už plánuje studovat jinou veš – veš ohanbí, zvanou muňka, která se přenáší pohlavním stykem. A pokud se prokáže že i dnešní vši muňky se vyskytují v různých formách, je šance, že jejich genom podá svědectví o dávných sexuálních praktikách. Možná, že se zakrátko již dozvíme něco i o tom, zda náš předek (moderní typ člověka) praktikoval sex s méně vyvinutým a hloupějším Homo erectus.

Pramen: Genetic Analysis of Lice Supports Direct Contact between Modern and Archaic Humans
David L. Reed, Vincent S. Smith, Shaless L. Hammond, Alan R. Rogers and Dale H. Clayton
PLoS Biology: Vol. 2, No. 11, e340 DOI: 10.1371/journal.pbio.0020340

Veš vlasová (dětská)

Veš šatní

Veš muňka