Brownova univerzita (zkráceně Brown) sídlí v městě Providence v americkém státě Rhode Island. Spolu s Cornell University, Harvard University, Princeton University, Yale,... se řadí k uskupení "Břečťanová liga". Na snímku je University Hall (1823). Protože universita nese jméno mecenášů z rodiny Brownů, je pochopitelně hnědá. (Kredit: BU)

Dement nemusí být nadávka, může jít o diagnózu duševně nemocného. Na vině degenerativních změn v mozku nejčastěji bývá zánět mozku (encephalitis), zánět mozkových blan (meningitis), intoxikace (drogová demence), Alzheimerova choroba, případně ischemicko-vaskulární porucha, kdy mozek není dostatečně okysličován. Chrakteristickým znakem demence je, že nemocnému nepostihuje všechny složky osobnosti (duševní, fyzickou, sociální) najednou, nýbrž postupně. Nemoc začíná nenápadně postižením krátkodobé paměti a zhoršenou orientací. Připojí se neschopnost udržet pozornost a postižení abstraktního myšlení. Pak nastoupí komplikace s komunikací a postupně se postiženému rozpadá osobnost. Laicky řečeno, blekotá nesmysly a nekomunikuje. Ještě později na nešťastníkovi můžeme pozorovat už jen střídající se stavy úzkosti s naprostou apatií ke všemu.

Všichni autoři studie jsou z universit Břečťanové ligy (Ivy League). Původně to bylo jen sportovní sdružení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě USA. Dnes už toto označení nabylo zcela jiný význam. Míní se tím skupina osmi nejprestižnějších amerických univerzit jako celek.

Demence není jen zdravotnický problém, ale též sociální a právní. S tím, jak společnost stárne, se přidává ještě jeden - ekonomický. Jutkowitz z Brown na Rhode Islandu, za pomoci pěti kolegů z University of Minnesota, se pokusili spočítat, na kolik takový nemocný přijde stát a kolik to stojí jeho blízké.  Zjistit potřebná data není v USA jen tak. Americký zdravotnický systém je konglomerát státních a privátních institucí a z hlediska úhrady výkonů je značně různorodé i pojišťovnictví. Přes veškeré prostředky, které do tamního  zdravotnictví tečou, se nemá čím moc chlubit. Z nedávné statistiky vyplynulo, že v porovnání s dalšími 17 vysokopříjmovými zeměmi, navzdory tomu, že americký systém je nejdražší, mají v USA nejvyšší, nebo téměř nejvyšší, kojeneckou úmrtnost, případy srdečních, plicních onemocnění i pohlavně nakažených. Roste počet úmrtí matek související s porodem. V roce 2013 zemřelo 18,5 matek na každých 100 000 porodů, přitom v roce 1987 to nebyla ani polovina (7,2 případů ). Úmrtnost amerických matek, v porovnání k té, kterou mají v Saúdské Arábii, je dvojnásobná. A vzhledem úmrtnosti v Kanadě  a ve Velké Británii, dokonce trojnásobná.  Američanky pobývají na tomto světě o pět let kratší dobu než Japonky.  Američtí muži také mřou jako mouchy.  O čtyři roky dříve než Švýcaři.

Eric Jutkowitz, vedoucí kolektivu a první autor studie, expert na ekonomické modelování ve zdravotnictví, University of Minnesota.

I když je zdravotní péče v USA drahá, zaměstnaní nemají problém si pojištění uhradit. Za státní zaměstnance platí základní pojištění stát. V  soukromém sektoru ho za mnohé zaměstnance hradí zaměstnavatel, nebo zaměstnancům na nějaké z mnoha typů pojištění přispívá. Většinou si všichni Američané myslí, že nenadálé větší výdaje spojené s léčbou nebudou problém, a že riziko číhá jen na ty nepojištěné. Těch podle šetření Galllupova ústavu mělo být okolo 12 %. Následná šetření potvrdila, že se na tom ani v roce 2015 prakticky nic nezměnilo a že jich je stále "dost". Nejhůře americký systém financování zdravotnictví postihuje seniory. Z pět let staré studie vyplývá, že asi 25 % z těch, kteří museli vyhlásit osobní bankrot, tak to bylo právě z důvodů neschopnosti splatit výdaje za léčbu. 43 % seniorů nebylo po výdajích na zdravotní péči schopných splatit hypotéku a muselo prodat svůj dům, nebo byt. Ale dost už agitky.

Medicare je program státního sociálního pojištění spravovaného federální vládou. Je financován především daní ze mzdy. Medicare zahrnuje proplácení nemocničních a ambulantních služeb a léků na předpis. Nepokrývá však tyto náklady celé, ale jen zhruba z poloviny.  Medicaid je rovněž vládní pojistný program sociální péče. Je určen ale jen pro rodiny a jednotlivce s omezenými zdroji, nedostatečnými k zaplacení zdravotní péče. Není také pro všechny, ale příjemce musí být občanem USA. Samotná chudoba nemusí nutně kvalifikovat někoho pro Medicaid, navíc státy USA nejsou povinny se programu účastnit a tak se ho také mnohé neúčastní.

S americkým byrokratickým zdravotnickým molochem, který třicet procent prostředků utápí ve vlastní správě, se  snažila něco udělat celá řada politiků, včetně presidentů. Scénář je stále stejný. Lid reptá, ale z obav, že by reforma úroveň zdravotní péče mohla zhoršit, se radikálnějšího řešení obává. Když už v minulosti mělo dojít na lámání chleba, tak se i ve vlastních řadách těch, kteří reformu připravovali, vyrojily opoziční hlasy a výraznější změny šly k ledu.  Abychom ale americký systém jen nekritizovali, pravdou je, že čekací doby na nutná vyšetření a kvalita ošetření, patří v USA k těm nejlepším na světě. A když se odfiltrují vraždy, sebevraždy a úmrtí na silnicích, nevychází statistika úmrtnosti tak špatně.

Pokud jde o vlastní výpočet nákladů vynaložených na staré lidi, tak komplexní datový soubor, z něhož by se dalo vyjít, v USA nemají. V systému, kde se prolíná státní a soukromý sektor, je dobrat pravdy, zvláště složité. Něco se paradoxně podařilo právě zásluhou tak kritizované byrokracie. Šlo rozpitvat částky, které se nemocnicím, "obvoďákům" a sestřičkám vydaly  z federálního pytlíku nadepsaného "Medicare" a také co v tomto směru ulehčilo federálnímu sáčku s nápisem "Medicaid". Nějak se výzkumníkům podařilo  dopátrat se výdajů od soukromých pojišťovacích ústavů,  včetně nákladů na provoz zařízení jako jsou Seniorhoumy. U nákladů, které nehradí pojišťovny, bylo třeba zapojit simulaci a v něčem pomohly i výpisy z kont a částky, které od členů rodiny nemocného odcházely na konta zdravotnických a pečovatelských zařízení. Z toho všeho nakonec vyplynulo, že:

Jutkowitz: "Mnoho lidí si myslí, že jejich Medicare bude hradit jejich dlouhodobou péči. To ale není pravda. Soukromé připojištění dlouhodobé péče může pomoci, ale i jeho výhody (podle uzavřené smlouvy) mohou být rychle vyčerpány. Demence je nestandardní onemocnění a jen málo rodin má politiku (rezervy) aby břemeno nákladů s ní spojených zvládly." (Kredit: BU)

Od doby, kdy je osobě diagnostikována demence, činí náklady na péči po zbytek života 321 780 dolarů.   To, čemu se v Americe říká medicaid, pokryje jen 14 % nákladů (44 090 dolarů) a Medicare 16 % (52 540 dolarů). I když se jedná o osoby pojištěné, rodina hradí 70 % z celkových nákladů (225 140 dolarů).

Zajímavé je, že náklady na dementního člověka nejsou konstantní. Nejvíce společnost stojí pacient v pátém roce po stanovení diagnózy. Podobně do nákladů promlouvá věk nemocného. S jistou dávkou cynismu lze říci, že devadesátiletý dement nás vyjde o třetinu levněji, než  osmdesátiletý. A nebo že pětasedmdesátiletý pacient vydá za dva devadesátileté.

Dementní osoby jsou pro rodiny, pojišťovací společnosti, státní sociální programy, tedy společnost, velkou zátěží. Celkové náklady na dementní osobu jsou o 184 500 dolarů vyšší (o 86 %) než kolik společnost v průměru vydává na osobu, která dementní není. S málo optimistickým demografickým vývojem společnosti se tyto nůžky budou dál rozevírat. V USA nyní evidují okolo 5 milionů nemocných s Alzheimerem, kterých se to bytostně týká a přitom celá populace setrvale stárne. V roce 2029 budou mít USA 61 milionů obyvatel, kterým bude 65 a více let. Hrozí to, čemu se začíná říkat "epidemie neurodegenerativních stavů". Jedincům s demencí se v průměru nyní dostává péče ve výši 321 780 dolarů, ale je otázkou, jak dlouho to vydrží a jak s těmito čísly zamíchá inflace. Zatímco průměrné náklady na zdravotní péči na jednoho obyvatele USA byly v roce 2000 kolem 4000 dolarů, v loňském roce to už bylo přes 8000 dolarů.  Lze tedy předpokládat, že zdravotní výdaje na "stárnutí" se tentokrát ještě za kratší dobu zdvojnásobí. Podle autorů studie ale americké vládní pojišťovací programy se zvýšenou úhradou nepočítají. Černý Petr nejspíš v ruce zůstane rodinám a blízkým příbuzným. Těm, kteří již nyní nesou 70 % nákladů.

Jedna z možností, jak čísla uvedená ve studii přiblížit našim poměrům, je porovnat výši léčebných nákladů k příjmům. Amerika, podle údajů OECD za rok 2015, patří do desítky zemí s nejvyšší průměrnou čistou mzdou.  Bezdětný Američan si měsíčně přišel na 73 658 Kč. Měsíční náklady na dementní osobu v průměru představují 5363 dolarů to je zhruba 118 000 Kč. Z toho 70 % hradí rodina, což je necelých 83 000 Kč. To znamená, že rodina se nějak musí vyrovnat s břemenem výdajů, které převyšují průměrný čistý měsíční příjem jednoho zaměstnaného člena. Pokud by vás napadlo přestěhovat se do USA s celou rodinou a měli jste zrovna tu smůlu, že by babičce po příjezdu diagnostikovali demenci. Potom by náklady na její léčbu za 60 měsíců, což je průměrná doba přežití dementních osob od diagnózy, odpovídaly úsporám ve výši sedmi miliónů českých korun.

Závěr

Být dementní v Česku se vyplatí.

Literatura

Eric Jutkowitz, et al.:  Societal and Family Lifetime Cost of Dementia: Implications for Policy, Journal of the American Geriatrics Society, DOI: 10.1111/jgs.15043