Jean-Bernard Caron ve svém ráji Bugesských břidlic. Kredit: Zak Rogers

Jean-Bernard Caron je původem Francouz. Proslavil se ale jako kanadský paleontolog, neboť zastává funkci kurátora bezobratlých v Královském ontarijském muzeu. Částí úvazku vyučuje University of Toronto. Jméno si udělal nálezy v Burgesských břidlicích, nedávno byl oceněn asociací geologů za zvláště přínosné přispění k pochopení nálezu primitivního obratlovce Pikaia. Na Oslu jsme o nálezu psali v článku „Tajemný cyklus biodiverzity o délce 62 miliónů let„.  Původně byla Pikaia, které by šlo letos na 530 milionů let, považována za mnohoštětinatého červa. Jak se ale ukázalo, byl to strunatec, a tak je také považována za prvního obratlovce a tím i našeho  prapraprapara…předka.

Derek E.G. Briggs, soluautor objevu nového druhu Capinatator praetermissus , Kredit: Yale News.

Toto úterý vyšel autorům Derekovi Briggsovi a J.B. Caronovi článek v časopisu Current Biology. Píší v něm o tvorovi, který je ještě o deset milionů let starší, než Pikaia. A jak jinak, nález je rovněž z Kanadských Skalistých hor - Burgesských břidlic, z nichž se během krátké doby a množství fosílií stalo kultovní kambrijské naleziště. V případě nejnovějšího objevu má jít o předchůdce tvorů, kterým se v anglicky mluvících zemích říká arrow worms  - mořští šípoví červi. Tvarem těla připomínajícím šíp. Latiníci pro ně mají jednoznačné označení chaetognatha. Abychom také byli světoví, tak jsme jim dali své jméno a překřtili je na ploutvenky, což v době automatických překladačů dělá divy.

Capinatator praetermissus v podání umělce. Tito masožraví tvorové tu byli před Pikaiou a dinosaury předběhli o více než 200 milionů let. Kredit: Marianne Collins, Royal Ontario Museum

Světové oceány jsou šípových červů i dnes takřka plné. Ta jejich prehistorická verze ale byla mnohem větší a také lépe vyzbrojena. Trnů měla padesát, zatímco dnešní utřinosi se zmůžou na sotva několik párů. Nejde o brvy, k čemuž by nás dnešní titěrnost mohla mást. Jde o pružné, ale tuhé útvary z polysacharidu chitinu bohatého na zinek, s hroty vyztuženými oxidem křemičitým a neslouží k filtraci, ale k pevnému uchopení kořisti. Dnešní ploutvenky jsou všechny prckové, a i když jich je asi 120 druhů, v tom lepším případě mají jen několik centimetrů. Zpravidla ale jen něco mezi dvěma až deseti milimetry. V rámci velikostně sobě rovných ale jsou obávaní dravci. Některé mají i jakýsi světločivný orgán, nicméně světlo do nich musí nejprve projít tělem, takže slouží spíše jen pro orientaci, aby neklesly příliš hluboko. I když je pravdou, že některé mají světločivné buňky uspořádány po vzoru složeného oka. V každém případě jejich hlavní zbraní nejsou trny, jak by se mohlo zdát. Jejich esem v rukávu je jed.

Fugu (Takifugu rubripes). Jed tetrodotoxin pro ní vytváří bakterie Pseudomonas a Vibrio fischeri, kterými si nechává kolonizovat svou trávicí soustavu. Jedna ryba má dost jedu na usmrcení třiceti osob. Kredit: Chris 73 / Wikimedia Commons

Ploutvenky jsou traviči

To, čemu se u nich říká hlava, funguje jako zahrádka k pěstování bakterií. To ony jsou producentkami tetrodotoxinu, kterého na usmrcení člověka stačí deset miligramů. Jde o stejný jed, jakým zabíjejí kuchaři, když si u ryby fugu nedají pozor na játra. Na menu z ryby, které Japonci přezdívají říční prase, si labužníci cení její zvláštní chuti. Tu rybě servírované za syrova dávají právě stopy jedu, který je v neškodném množství i ve svalovině.

Dá se říci, že máme vlastně kliku, že nežijeme v době, kdy byly ploutvenky tak robustní. Také už mohly mít tetrodotoxin, který patří k nejsilnějším nervovým jedům, které příroda vytvořila a jako bonus k těm nejméně milosrdným. Přičiní se o blokádu periferního nervového systému, při čemž hlavu nechává na pokoji. Ti, co měli to štěstí, že fugu jen ochutnali a otravu přežili, svorně popisují, že nejprve pocítili ztrátu citlivosti v bříšcích prstů. Pak na jazyku a rtech. Postupně se přidávalo ochrnutí všech svalů, až došlo  i na ty dýchací. Umírá se při plném vědomí. Protijed není a léčba se omezuje na umělou plicní ventilaci, při čemž nezbývá, než čekat a modlit se, dokud účinky jedu neodezní.

Dnešní ploutvenka také zabíjí tetrodotoxinem, vyrábí si ho bakteriemi v hlavové části. (Kredit: Zatelmar CC BY-SA 3.0)

Odbočku v našem povídání jsme udělali proto, že i když nepatříte mezi horních deset tisíc, může se vám obezřetnost, co si dáváte k večeři, hodit i na méně exotické dovolené. Netřeba jezdit až na dálný východ, neboť všichni čtverzubci jsou jedovatí. I ten zvaný stříbropásý, z něhož se stává nejnebezpečnější invazivní druh ryb ve Středomoří. Nejvíce se mu daří v jeho západní části. A pokud tam budete rybařit na vlasci nastaveném na hloubku okolo deseti metrů, nebo si dáte na pláži „neco“ od místního neznalce, nemusí se vám udělat dobře. I v této rybě je dost jedu, aby vás to převezlo na druhý břeh. I když na to cestovky neupozorňují, smrtelné otravy nejsou už takovou vzácností a mnohé nejspíš ani nebývají odhaleny.

Zpět k našim deseticentimetrovým fosíliím z časného kambria

Paradoxně nejde o převratnou novinku. Nálezy těchto tvorů jsou známy už dlouho. Tím, že jejich tělo bylo měkké (ty dnešní ploutvenky ho mají takřka průhledné), nacházely se především jen jejich ostny. Až nyní se podařilo z nových ucelenějších nálezů, za přispění těch dřívějších, zrekonstruovat anatomii tvora a udělat si představu, jak vlastně ve skutečnosti vypadal. A konečně ho také správně zoologicky zařadit. Protože tvora měli vědci celou dobu tak říkajíc přímo pod nosem, a že nejsou ješitní, spíš recesisté, nazvali ho příslovečným: Capinatator, což lze přeložit jako „chamtivý“, ale také jako „uchopení“ a  praetermissus, což znamená  „přehlížení“.   

Video: Animation of Capinatator praetermissus swimming and feeding


Video:  Animation of Capinatator praetermissus 360 view


Literatura
Royal Ontario Museum News „Meet a Worm with Invisibility Powers“Derek E.G. Briggs, Jean-Bernard Caron.: A Large Cambrian Chaetognath with Supernumerary Grasping Spines, Curren Biology, DOI: http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2017.07.003

Video: The Cambrian explosion