Embryonální kmenové buňky jsou dnes zřejmě nejvelebenějšími i nejproklínanějšími buňkami. Lze je vypěstovat z lidského embrya starého asi jeden týden. Buňky se bez omezení množí v laboratorních podmínkách a změnou kultivačních podmínek (obvykle přídavkem určitých růstových faktorů) je lze proměnit na jakýkoli z více než 200 typů buněk lidského těla. Ve vše od krvinky po neuron, od buňky střevní sliznice po buňku svalovou. Odtud také čerpají naději lékaři i mnozí pacienti. Doufají, že v dohledné době bude možné vypěstovat nové neurony pro léčbu Parkinsonovy choroby, že se podaří vypěstovat kůži a svalovinu pro oběti těžkých popálenin, že se diabetikům napěstují buňky produkující inzulín. Jenže je tu jeden háček. Tělo pacienta musí přijmout takto vytvořené buňky za své. Nesmí je vnímat jako cizí a nesmí na ně útočit svou imunitní obranou. Jak toho dosáhnout? Nabízí se hned několik cest.
První z nich znamená vytvořit dostatečně pestrou kolekci lidských embryonálních buněk tak, aby si v nich „každý našel to svoje“. V situaci, kdy jsou v mnoha zemích tomuto typu výzkumu házeny klacky pod nohy to není jednoduché.

Druhou cestu představuje donucení pacienta, aby přijal cizí buňky nebránil se jim. To je sen všech lékařů zabývajících se transplantacemi, ale zatím jsou podobná kouzla s imunitním systémem jen ve stavu počátečního vývoje.

Třetí cestu představuje naopak přizpůsobení embryonálních kmenových buněk pacientovi tak, aby je mohl přijmout. Ani to není jednoduché a není to zvládnuto.
Proto si hodně slibujeme od dalšího řešení nabízeného tzv. terapeutickým klonováním, jež by jeho zastánci rádi schovali za termín „přenos jader somatických buněk“. Postup si můžeme představit na příkladu pacienta, který potřebuje buňky srdeční svaloviny pro zhojení poškozeného srdečního svalu. Lékaři by mu z těla odebrali nějakou jinou tělní buňku (např. buňku pokožky – fibroblast) a tu by spojili s lidským vajíčkem zbaveným vlastní jaderné dědičné informace. Vzniklo by tak embryo, z kterého by se po dokončení vývoje narodil pacientův  klon. Dlouho před tím, než by mohlo k něčemu takovému dojít, by ale bylo embryo přeměněno na embryonální kmenové buňky a z nich by byla v příslušně navozených laboratorních podmínkách vypěstována srdeční svalovina. Ta by byla voperována pacientovi, který by se jejímu přijetí nebránil, protože by to byly vlastně jeho buňky  - pouze přeškolené z fibroblastů na srdeční svalovinu. Tato metoda zvaná terapeutické (čili léčebné) klonování sdílí s klonováním reprodukčním (kdy se narodí klon) krok přenosu buňky do vajíčka zbaveného vlastní dědičné informace a následný vývoj embrya. Proto se proti ní v určitých kruzích zvedá vlna odporu. Proto o ní někteří odborníci také odmítají mluvit jako o terapeutickém klonování a volí „maskovací“ termín „přenos jader somatických buněk“.
Nakonec jsme si záměrně nechali cestu spočívající ve vytvoření „universálních“ kmenových buněk, které by přijal každý. Byla by to obdoba krevní skupiny 0 Rh -, kterou můžeme dávat při transfuzi pacientům bez ohledu na to, jakou mají oni sami krevní skupinu. Tyhle embryonální kmenové buňky se zdály jen jakousi přízračnou chimérou.
Jenže tým Mickie Bhatii z kanadského Robarts Research Institute se pozastavil nad faktem, že se zatím nikdo nepokusil zjistit, jak se lidský imunitní systém k lidským embryonálním buňkám chová. V odborné literatuře není o řešení tohoto problému zatím ani zmínka. Všichni nicméně předpokládají, že tyhle buňky budou navozovat v pacientovi normální imunitní reakci. Bhatiův tým ale zjistil, že lidské embryonální buňky nedráždí imunitní systém myši, ani když jsou pokusným zvířatům vstříknuty přímo do krve. V laboratorních podmínkách nereagují na přítomnost lidských embryonálních kmenových buněk a dokonce ani na přítomnost jiných typů buněk od nich odvozených ani lidské bílé krvinky. Není to tím, že by embryonální kmenové buňky bílé krvinky nějak uspávaly. Tyhle buňky si i nadále udržují schopnost zaútočit na vše cizorodé. Lidské embryonální buňky a od nich odvozené typy buněk ale tolerují. Zdá se, že universální lidské kmenové buňky jsou na světě dříve, než jsme se nadáli. Bezesporu pozitivní zpráva v sobě skrývá i určitá úskalí. Na jedné straně to znamená, že bychom snad mohli kohokoli léčit jakýmikoli embryonálními kmenovými buňkami.
A to je jistě informace zcela průlomová a vítaná. Na druhé straně ale nelze zavírat oči před riziky, která to s sebou nese. Pokud by se například z léčebných buněk z jakéhokoli důvodu začal tvořit nádor, imunitní systém pacienta by k němu mohl zůstat nebezpečně tolerantní. To by byla samozřejmě situace zcela nežádoucí.
Nicméně se opět  ukázalo, že občas se vyplatí prověřit i platnost „zcela logických a zákonitých“ jevů. Můžeme se dočkat velkých překvapení – příjemných i nepříjemných.

Embryonální kmenové buňky lze je vypěstovat z lidského embrya starého asi jeden týden

Tyto buňky se bez omezení množí v laboratorních podmínkách.

Na snímku jsou jejich kolonie označeny šipkou.

Změnou kultivačních podmínek se mohou proměnit na jakýkoli z více než 200 typů buněk lidského těla.

Embryonální buňky pro konkrétního pacienta by se měly vytvářet tzv. terapeutickým klonováním.

Na jaře roku 2004 zvládli tento postup korejští lékaři. K léčbě lidskými embryonálními kmenovými buňkami vytvořenými „na míru“ zatím nepřistoupili. Kromě jiného i proto, že dárci buněk byli zdraví dobrovolníci a léčbu nepotřebují. Mračno pochybností se vznáší nad „dobrovolnictvím“ dárkyní vajíček, kterými byly laborantky z týmu, který celou proceduru uskutečnil.

Mickie Bhatia a jeho tým dokazují, že přijetí embryonálních kmenových buněk a buněk od nich odvozených, může být pro pacienta snazší, než se ještě nedávno zdálo a že triky s terapeutickým klonováním jsou možná jen zbytečnou komplikací.

Pramen: Stem Cells 22, 448-456, 2004.