Rekonstruovaná kostra didelfodona, jednoho z největších savců úplného konce druhohorní éry. Při délce 1 metru a hmotnosti kolem 5 kilogramů byl mezi pozdně křídovými savci učiněným gigantem. Kredit: MCDinosaurhunter, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

V posledním šestém díle Putování s dinosaury z roku 1999 je zobrazen malý (i když na poměry druhohorní éry naopak velký) savec Didelphodon, pojídající vajíčka tyranosaurů. Černobíle zbarvený savec byl vyobrazen jako zvířátko podobné jezevci a stejně houževnaté a odvážné (ačkoliv v případě jednoho didelfodona se odvaha nevyplatila a vyústila v sežrání – či spíše spolknutí – rozzuřenou tyranosauří matkou).[1] Jakým tvorem byl ale tento savec ve skutečnosti? Opravdu se podobal jezevci a byl potravním oportunistou končícího světa velkých dinosaurů? Nové objevy z posledních let umožnily učinit si lepší představu o didelfodonech. Tento vačnatcům příbuzný savec z kladu Metatheria a čeledi Stagodontidae žil v době pozdního maastrichtu, asi před 69 až 66 miliony let na území západu Severní Ameriky.[2] Byl vědecky popsán již roku 1889 Othnielem C. Marshem a dnes rozlišujeme tři jeho druhy: D. vorax, D. padanicus a D. coyi. Fosilie didelfodonů byly dosud objeveny v souvrstvích Hell Creek (Montana), Lance (Wyoming), Horseshoe Canyon (Alberta), Scollard (Alberta) a Frenchman (Saskatchewan).[3] Šlo tedy o poměrně rozšířený druh, kterému se stala osudnou až katastrofa na konci křídy, při níž vyhynuli i dinosauři a 75 % tehdejších druhů. Didelfodoni tedy na rozdíl od některých jiných savčích linií hromadné vymírání K-Pg nepřežili. Při této události ostatně vyhynula celá čeleď stagodontidů o dosud popsaných sedmi druzích a čtyřech rodech, a to po zhruba 30 milionech let své existence. Podle dosavadních poznatků byli zástupci této skupiny největšími savci konce křídového období, neboť dosahovali hmotnosti kolem 5 kilogramů. Evolučně nahradili na počátku pozdní křídy (asi před 100 – 90 miliony let) tehdy ustupující eutrikonodonty, starobylou skupinu celosvětově rozšířených primitivních savců.[4]

Rekonstruovaná lebka dospělce druhu D. vorax. Mohutné a odolné zuby svědčí o tom, že tento savec se nevyhýbal ani velmi tvrdé potravě v podobě lastur, ulit nebo kostí menších obratlovců. Možná ve světě tyranosaurů plnil roli jakési „zdravotní policie“, aktivně odklízející tlející mršiny. Kredit: MCDinosaurhunter, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Savci v době posledních dinosaurů byli obvykle malými zvířátky zhruba o velikosti myši až křečka, což odpovídalo jejich ekologické roli a pozici v potravní pyramidě. Didelphodon byl ale výjimkou, protože dosahoval velikosti kočky – vážil kolem 5 kilogramů a jeho lebka byla dlouhá přes 12 centimetrů (celková délka těla dosahovala asi jednoho metru). Na poměry druhohor šlo tedy o giganta, ačkoliv vedle dospělého tyranosaura vážícího asi 1500krát víc vypadal pouze jako trpaslík.[5] Šlo nicméně o masožravého tvora s relativně silnými čelistmi a zuby, umožňujícími na poměry jeho velikosti poměrně drtivý skus. Síla čelistního stisku dospělého exempláře byla odhadnuta na 218 newtonů, což je na tělesnou velikost (odhadovaná hmotnost 5,2 kg) značně vysoká hodnota.[6] Podle dentice didelfodona můžeme předpokládat, že dokázal snadno zabít jakékoliv zvíře až do své vlastní velikosti – od ryb, žab a ještěrek po mláďata dinosaurů. Pravděpodobná je u něj durofágie, schopnost živit se velmi tvrdou potravou, resp. potravou chráněnou tvrdými schránkami (jako jsou měkkýši, ale i kosti nebo různé části rostlin). Nový objev dokládá, že didelfodoni vypadali jinak, než jak byli prezentování například ve zmíněném trikovém dokumentu. Stavba kostry ukazuje, že mohli mít štíhlé ohebné tělo podobné vydřímu a jejich hlava vypadala podobně jako u dnešního ďábla medvědovitého z Tasmánie. Vzhledem k objevům fosilií v sedimentech původního říčního koryta (jeden velmi kompletní nález byl lokalizován jen 40 metrů od kostry ceratopsida triceratopse)[7] můžeme předpokládat, že šlo o semiakvatický rod savce.[8] Didelfodoni snad mohli žít v norách vyhrabaných na březích řek a trávili značnou část života v říčních ekosystémech. Zřejmě byli všudypřítomnými potravními oportunisty, kteří žili ve stínu posledních dinosaurů a nakonec sdíleli i jejich tragický osud.

Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Didelphodon

http://www.burkemuseum.org/blog/mammals-during-age-dinosaurs-packed-powerful-bite

http://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2016/12/10/badger-sized-didelphodon-had-a-bite-more-powerful-than-a-hyena.html

[1] http://www.imdb.com/title/tt0214382/

[2] Fox, R. C.; Naylor, B. G. (2006). „Stagodontid marsupials from the Late Cretaceous of Canada and their systematic and functional implications“. Acta Palaeontologica Polonica. 51 (6): 13–36.

[3] Kielan-Jaworowska, Z.; Cifelli, R. L.; Cifelli, R; Luo, Z. X. (2004). Mammals from the Age of Dinosaurs: Origins, Evolution and Structure. New York: Columbia University Press. str. 441–462.

[4] G. W. Rougier, B. M. Davis, and M. J. Novacek. (2015). A deltatheroidan mammal from the Upper Cretaceous Baynshiree Formation, eastern Mongolia. Cretaceous Research 52:167-177.

[5] Hutchinson, J. R.; Bates, K. T.; Molnar, J.; Allen, V.; Makovicky, P. J. (2011). „A Computational Analysis of Limb and Body Dimensions in Tyrannosaurus rex with Implications for Locomotion, Ontogeny, and Growth“. PLoS ONE. 6 (10): e26037. doi:10.1371/journal.pone.0026037

[6] Wilson, G. P.; Ekdale, E. G.; Hoganson, J. W.; Calede, J. J.; Linden, A. V. (2016). „A large carnivorous mammal from the Late Cretaceous and the North American origin of marsupials“. Nature Communications. 7. doi:10.1038/ncomms13734.

[7] http://www.rmdrc.com/archives/1618

[8] Meng Chen, Gregory Philip Wilson (2015). A multivariate approach to infer locomotor modes in Mesozoic mammals. Article in Paleobiology 41 (02), doi: 10.1017/pab.2014.14.