Košík jablek, Paul Cézanne 1895, Art Institute of Chicago

Letos máme docela štěstí na nová vydání knih o evoluční biologii. Potěšitelné na tom samozřejmě je, že vydavatelé se k tomu vůbec odhodlali, tedy že předešlá vydání už snad neleží ve skladech. Tudíž se třeba dočkáme i produkce knih nových.

Na Oslu jsme již přinesli informaci o novém, rozšířeném vydání Jak se dělá evoluce – Žirafí krk vrací úder.

Stejně tak se před prázdninami znovu objevila Červená královna Matta Ridleyho (zde pochopitelně kvůli novému českému vydání autor text nedopisoval). Úryvek přineseme.

No a do třetice, je tu také rozšířené vydání Proč se lidé zabíjejí.

I když je v individuální i populační/etnické agresivitě patrná velká variabilita, představa, že někdy v minulosti byl mír (a zlatý věk), patří do říše bájí (podobně jako představa – byť obtížně vyvratitelná – že mír jednou bude). Společnosti lovců-sběračů mohou být stejně násilné jako nejnásilnější moderní města. I když se to nezdá, moderní války jsou – vztáhneme-li počet obětí k počtu zúčastněných osob – ve skutečnosti mnohem méně fatální než konflikty v dávné minulosti.

Věstonická venuše na výstavě Lovci mamutů v Národním muzeu v Praze 2007. Kredit: Petr Novák, Wikipedia

Dokonce i relativní počet obětí Němců a Rusů – dvou evropských národů nejvíce postižených válkami ve 20. století – je přibližně šestinový oproti ztrátám, které za stejnou dobu utrpěly některé kmeny žijící na Papui-Nové Guineji. Islandská Sága o Njálovi (ze 13. století, popisující děje z let 960–1020) ukazuje, že 27 % mužů bylo zabito během 50 let, jedna rodina zcela vyvražděna a jenom 28 % rodin zůstalo netknuto.

Mimořádně vysokou „válečnou“ (tedy meziskupinovou) mortalitu dospělých nacházíme v archeologickém i etnografickém záznamu a není vyloučeno, že měla na svědomí pomalý růst lidské populace v pleistocénu. Přítomnost válek v dnešním smyslu (tedy kolektivní násilí páchané příslušníky jedné skupiny na příslušnících jiné skupiny) je však mezi lovecko-sběračskými etniky sporná – jihoameričtí Janomamové válčí běžně, jiná etnika jsou pozoruhodně bezkonfliktní. Zdá se, že mírná většina (55 %) násilných smrtí pochází z incidentů zahrnujících jednoho vraha či jednu oběť, obvykle v rámci jediného klanu, a nejčastější příčinou incidentu byly osobní motivy (obvykle spor o ženu nebo krevní msta).

Lovci a sběrači se zkrátka málokdy zabíjejí kvůli své kmenové příslušnosti. Je to dáno jejich sociální strukturou a ekologií: žijí v malých populacích na rozsáhlých územích, takže válečné tažení je stěží představitelné, neakumulují majetek, takže k válčení není důvod, motivy moderních velkých válek (naleziště chromu, strategické průlivy a podobné věci) jsou tam zcela nemyslitelné a sama struktura lovecko-sběračských rodin (zpravidla nejsou patrilineární ani patrilokální) znesnadňuje tvorbu mužských koalic, pro vedení války klíčových. Problém je i v samé definici „války“ – vyloučíme-li z definice osobní motivy, nebude válkou ani to, o čem zpíval Homér.

Válčení či „válčení“ lovců-sběračů nás zajímá hlavně proto, že válečné aktivity buď patří do základního vybavení člověka jako takového (a tedy máme cosi jako „geny pro válku“), anebo nepatří a vznikly až později, když začalo být o co válčit. Ač jde o teoreticky mimořádně závažné téma, v praxi je to vcelku jedno, protože oč válčit je od doby, kdy dostatečně stoupla hustota populace a ekonomika umožnila akumulaci majetku (sýpky, stáda), neboli víceméně od neolitické revoluce před nějakými deseti tisíci lety, a nic nenasvědčuje tomu, že se v budoucnosti stane lidský život natolik spirituálním, že by už o nic válčit nešlo.

K zásadnímu šetření všech seberozličnějších příslušníků vlastního druhu by jedinec musel mít nějaký důvod. Jinak řečeno, musel by druh jako celek „považovat“ za nějakou relevantní jednotku, k níž je možno či dlužno se chovat jinak než k okolí. Existence genocidních i homicidních aktů dokazuje, že i pro člověka je Lidstvo entitou poněkud příliš abstraktní a bezbřehou, než aby k němu dokázal mít nějaký konkrétní vztah (ti, kdo milují – či prohlašují, že milují – celé Lidstvo či celou Živou Planetu a podobně, jsou prostě ničím neohrožení obyvatelé blahobytného Severu, kteří si takové vznešenosti snadno mohou dovolit). Víra, že Lidstvo je sice pro člověka jednotkou příliš abstraktní, protože člověk je zkažený, zatímco nezkažený přírodní vlk nebo gorila se k velkému Vlctvu a Gorilstvu vztahují zcela přirozeně, je očividně produktem hodně odvozeného myšlení a udržuje se jen v dokonalé izolaci od jakýchkoli empiricky podložených informací o vlcích a gorilách (a lidech). Zvířata vlastního druhu se prostě v reálném světě běžně vraždí – a mláďata vlastního druhu zvlášť.

U sociálních druhů zvířat, jako jsou lvi, vlci, hyeny skvrnité, afričtí lidoopi, lidé, ale také mravenci, nemusí být vraždění omezeno na jednotlivce, ale může jít o koordinované útoky celých sociálních jednotek na příslušníky jednotky sousední, tedy o masové zabíjení či válčení s genocidními účinky. Samci mohou vraždit děti svých sousedů a pářit se s jejich matkami (klasický případ savčí infanticidy), ale mohou i zavraždit sousední samce (lvi) nebo pozabíjet sousedy obojího pohlaví (vlci). Pokud jde o gorily a šimpanze, zdá se, že průměrný lidoop má přinejmenším stejnou šanci, že bude zavražděn, jako průměrný člověk, tedy celkem vysokou nebo nízkou, vyberte si podle vlastního vkusu.

Zlomenina holenní kosti dospělého člověka. Nález z masového neolitického hrobu v Německu. Kredit: Christian Meyer, PNAS

PŘÍPAD SCHÖNECK-KILIANSTÄDTEN

V létě 2015 byl publikován nález hromadného hrobu z neolitického naleziště Schöneck-Kilianstädten v Hesensku. Nejméně 26 jedinců, nejmladší šestiletý, se stalo oběťmi násilného masakru, který zahrnoval i systematické mučení a mrzačení. Jak by se dalo očekávat, mezi oběťmi nápadně chyběly mladé ženy, které se patrně připojily, dobrovolně či násilím, k vítězům (disperze mladých samic/žen je obecnou vlastností šimpanzů i lidí; konkrétní mechanismy disperze mohou být rozličné). Není to první takový masový hrob z oblasti obývané středoevropskou kulturou, kterou archeologové poeticky nazývají „kulturou s lineární keramikou“; hromadné násilí bylo tehdy zřejmě běžné. Pozoruhodné bylo i masmediální pokrytí nálezu – kromě podivu nad tím, že tehdy se lidé zabíjeli úplně stejně jako dnes (což jenom potvrzuje, jak se naše bludy přesunuly od divochů krvavých k divochům ušlechtilým), byl nápadný především podiv nad nedostatkem rituálních projevů, které by nález provázely. To stojí za povšimnutí – automaticky předpokládáme, že staré populace se chovaly úplně jinak než my a jejich motivy byly také úplně exotické. Když jejich příslušníci vraždili, tak z důvodů rituálních (asi jako masoví vrazi z amerických filmů); když malovali koně, tak proto, aby si (rituálně) usnadnili lov (podobně Cézanne maloval jablka, aby zvýšil ovocnářskou produkci v okolí Aix-en-Provence); a nálezy sošek žen s velkými prsy jsou důkazem nikoli zájmu (patrně mužských) tvůrců o ženské s velkými prsy, nýbrž důkazem uctívání Bohyně Matky (takových Bohyň Matek je dnes plný internet). Třeba to tak bylo, moc toho o nich nevíme; ale pro začátek bych předpokládal, že to byli v podstatě takoví lidé jako my (přinejmenším geneticky se opravdu nelišili): Věstonická venuše je masturbační pomůcka – a dokažte mi opak.

Tento text je úryvkem z knihy: Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. 2. rozšířené vydání

Další úryvek z knihy „Současná selekce a vývoj lidské populace“ si můžete přečíst na ScienceMag.cz.

Rozhodně neplatí, že civilizace a kultura zpomalují biologickou evoluci, naopak: otevírají pro ni nové cesty (v moderní společnosti je mnoho možností, jak být reprodukčně úspěšný či neúspěšný, o nichž se lidoopům ani nesní).