Zelená je v pořádku, to jen naše myšlení z ní dělá rizikovou

Stačí, abychom se začali cítit za volantem trošku jistější a když se blížíme křižovatce, na níž svítí zelená, podvědomě šlapeme na plyn. To abychom to „ještě stihli“. Marné je veškeré nabádání zkušenějších. Z logiky pravděpodobnosti nám to většinou vyjde, a tak si to mozek vyhodnotí jako strategii správnou. Šlapeme tak víc a častěji. Až jednoho dne někomu naskočí žlutá a i když by to "ten blb ještě projel, zahamuje". Těm za ním se desetinky reakčních dob nasčítají a vykonají své. V tom lepším případě nám pak jen lezou oči z důlků, zda to naše ABS či jiní asistenti zvládnou ubrzdit.

Psycholog Dr. Kyle Wilson: „Rizikovost našeho přirozeného chování by mohl omezit mobil.“ (Kredit: University of Huddersfield

Ti, co byli na vojně, dobře ví, že nejvíce zmuchlaných plechů a aut v příkopu je při přesunech v koloně. Chová se totiž jako natahovaná guma. S plynulostí provozu to je hodně na štíru a i slušného člověka takové stavy v koloně přivedou občas do varu, kdy tomu před námi dáváme blikáním a manévrem, který nám v tu chvíli připadá adekvátní, najevo, jak to měl udělat...

Nejde ale jen o průjezd „zelené vlny“ v koloně. Podobně nám brnká na nervy i to, když spěcháme a před námi na křižovatce se sejde pár takových, kteří teprve až naskočí zelená, začnou řadit. Psycholog Dr. Kyle Wilson z University of Huddersfield přichází s nápadem, který by řadě takových situací udělal přítrž. A to i nám, kteří se nechceme odevzdat do rukou aut bez volantu.

Pravdou je, že bez umělé inteligence by to už na silnicích asi ani nešlo. Satelitní navigace nám hlásí, zda zahnout doleva či doprava, kdy najet na nájezd a kterým výjezdem z kruháče vyjet. Až nás to ukolébává v mylném přesvědčení, že „ta paní tam nahoře“, co nám uklidňující intonací sděluje, že máme ještě deset kilometrů jet rovně, také ví, že jedeme po hlavní a že nemusíme ctít pravidlo pravé ruky.

Řada aut už má také asistenci, která si hlídá, abychom nejeli tomu před námi takzvaně „na nárazník“, a nebo dokonce začne za nás brzdit dříve, než si je náš mozek schopen riziko uvědomit.

Mobil: „ Ještě je brzo stát na spojce a túrovat motor, červená bude ještě půl minuty.“ (Kredit: University of Huddersfield)

Nicméně nic ze jmenovaných pomocníků neřeší situaci, kterou jsme popsali v úvodu. O jistá řešení v tom směru se v některých zemích zavádí třeba to, že před změnou barvy na semaforu začne hrát zvonkohra, nebo blikat světýlko, případně dodatková tabule řidičům hlásí, za jak dlouho se barva změní. Jenže, jak terénní výzkum ukázal, jsou tyto systémy poruchové, a když se řidiči na ně začnou spoléhat a zafixují si, že na jaký podnět se už mohou rozjíždět a zelená pak náhodou naskočí až "za dýl", než bývali ve svém městě zvyklí,…

Stejně tak, kdo někdy jel, nebo stál na křižovatce za kamionem, dobře ví, že instrukci vidí a slyší jen ten první z řidičů a ostatní jsou „slepí jako patrona“. Podle Kyle Wilsona by řadu takových situací mohla vylepšit jednoduchá aplikace, v níž by hlavní roli hrál mobilní telefon. Jeho nápad má ale podmínku. Centrální řízení městské dopravy by takovému řešení muselo být nakloněno a řízení křižovatek dát „veřejně k dispozici“. Mobilní telefony v držáku na přístrojové desce by nám pak obrazem i zvukem byly schopny hlásit, co nás čeká, za jak dlouho se budeme rozjíždět a kdy nás nemine brzdit. Efekt „gumy“ by se tím v hustém provozu značně eliminoval. Zvýšilo by to plynulost dopravy a prospělo emisím. Hlavně by to ale šetřilo naše nervy.

S největší pravděpodobností by to vyšlo levněji, než zavádění jakýchkoliv nápomocných dodatkových informačních systémů a svítících panelů s údaji, které si ti, kteří do měst nejezdí tak často, stejně pletou s povolenou či doporučenou rychlostí. Spokojeni by mohli být i daňoví poplatníci, kteří auta nemají. Státní kasu by to nezatížilo tak, jako kdyby se měly předělávat tolik křižovatek a v tolika městech. Dělá to dojem, že se psychologům tentokrát podařilo vymyslet něco užitečného, co by mohlo fungovat ve všech městech i zemích a co přinejmenším stojí za odzkoušení. A kdo ví, třeba by ten jejich nápad s využitím telefonu šel propojit i s EU nesmyslem, jakým je „start stop“ a který motor na křižovatce nekompromisně zhasíná, aby za pouhou sekundu zase startoval a pořádně začmoudil.

Literatura

University of Huddersfield

Wilson, K. M., Bridges, K., Ward, P. W., Parkinson, S., Louw, T., & Cooney, R. (2017). Driver interaction with a traffic light assistant app: A naturalistic investigation. In R. Charles & J. Wilkinson (Eds.), Contemporary Ergonomics & Human Factors 2017: Proceedings of the Annual Conference of the Chartered Institute of Ergonomics & Human Factors (pp. 143-150), Daventry, UK.

Autor: Josef Pazdera

Datum: 28.05.2017

Tisk článku

Související články:

Proč jsme všichni nadprůměrní piloti? Autor: David Melechovský (11.03.2017)

Diskuze:

1xkrižovatka

Andrej M.,2017-06-14 14:22:58

v mojom okresnom meste je len jedna svetelná križovatka - takže sekvenciu prepínania svetiel už poznám po pamäti , páčil sa mi systém zavedený v amerike - ak bola semafore červená - doprava môžete odbočiť vždy(ak je voľný prejazd), preto mali na každej križovatke aj samostatný pruh doprava. Je pravda, že keď vypnú náš jediný semafór, tak cezpoľní šoféri (rozumej z hlavného mesta) zostanú v pomykove... :-)