Máte chuť na planetární koblihu? Kredit: Simon Lock & Sarah Stewart.

Počátky planetárních soustav bývají divoké. Dokonce až tak divoké, že se tělesa při vzájemných srážkách roztékají a vypařují, takže se z nich stávají obrovská mračna horké hmoty. Tvrdí to Sarah Stewartová z Kalifornské univerzity v Davisu a Simon Lock z Harvardu ve své nové studii, kterou zveřejnil časopis Journal of Geophysical Research.

Sarah Stewart. Kredit: Kris Snibbe/Harvard News Office.

Badatelé tato gigantická rotující mračna ve tvaru kyprého disku z horkých vypařených hornin nazvali poněkud záhadně synestie (anglicky synestia). Podle nich byla i protoZemě svého času synestií, když se srazila s jiným velkým tělesem tehdejší planetární soustavy. Stewartová a Lock studovali a modelovali proces vzniku planet v sérii ohromných srážek těles. Podle současných mainstreamových teorií vznikají kamenné planety typu Země, Mars nebo Venuše tak, že se postupně slepují ze srážek menších těles.

Takové srážky mohly být tak extrémní, že se sražené objekty roztavily a z části vypařily. Postupem času zase vychladly a staly se z nich kamenné planety, tak jak je známe dnes. Stewartová s Lockem se zajímali především o kolize rotujících objektů. Když se srazí mohutná rotující tělesa s velkou energií a velkým momentem hybnosti, tak podle výpočtů mohou vytvořit obrovskou strukturu, mnohem větší než původní tělesa. Mělo by to být mračno ve tvaru červené krvinky anebo donutu bez charakteristického otvoru, prostě koblihy.

Objevila se před vznikem našeho Měsíce synestie. Kredit: NASA/JPL-Caltech.

Vědci jim z nějakého důvodu říkají synestie podle bohyně Hestie z řeckého panteonu, strážkyně posvátného ohně, domácího krbu, rodinné pohody a také třeba architektury. Autor komentáře si ale nemůže pomoct a hlasuje pro český termín planetární kobliha nebo něco podobně pěkně popularizovatelného.

Planeta vs synestie. Kredit: Simon Lock & Sarah Stewart.

Klíčem ke vzniku synestií (či planetárních koblih) je to, že se část materiálu původních těles dostane na oběžnou dráhu. Když je protoplaneta či planeta víceméně pevná a víceméně tvaru koule, tak každý bod na jejím povrchu rotuje s planetou stejnou rychlostí. Po brutální meziplanetární srážce se ale tělesa roztaví či vypaří, prudce zvětší objem a část hmoty vychrstne do vesmíru. Pokud je to dost velký kus hmoty a pohybuje se dost rychle, tak zůstane na oběžné dráze kolem sražených těles a vytvoří koblihoidní synestii.

Je to smělá hypotéza. Podle dosavadních teorií se kolem sražených (proto)planet vytváří disk sutě a roztaveného materiálu. Synestie jsou ale mnohem, doopravdy mnohem větší, při zachování stejné hmotnosti. Stewartová s Lockem tvrdí, že stádiem synestie zřejmě prošla během svého bouřlivého vzniku většina planet. Pro objekt velikosti Země to ale nebylo na dlouho, tak asi na stovky let. Pak taková synestie ztratila dost tepla na to, aby zase mohla kondenzovat zpět do podoby klasické planety. Plynní obři prý ale mohou setrvávat ve fázi synestie mnohem déle.

Jestli synestie skutečně vznikají, tak právě synestie mohla být na počátku vzniku našeho Měsíce. Podle Stewartové a Locka to moho být tak, že po meziplanetární srážce Země a Měsíc zkondenzovaly společně v jedné synestii. Útvar podobný synestii jsme zatím ve vesmíru nenašli, ale lovci exoplanet je teď budou hledat. Takže uvidíme, jestli někde kolem nás není taková planetární kobliha.

Video:  Sarah Stewart: Planetary Collisions


Literatura
American Geophysical Union 22. 5. 2017, Journal of Geophysical Research online 22. 5. 2017.