Počátky planetárních soustav bývají divoké. Dokonce až tak divoké, že se tělesa při vzájemných srážkách roztékají a vypařují, takže se z nich stávají obrovská mračna horké hmoty. Tvrdí to Sarah Stewartová z Kalifornské univerzity v Davisu a Simon Lock z Harvardu ve své nové studii, kterou zveřejnil časopis Journal of Geophysical Research.
Badatelé tato gigantická rotující mračna ve tvaru kyprého disku z horkých vypařených hornin nazvali poněkud záhadně synestie (anglicky synestia). Podle nich byla i protoZemě svého času synestií, když se srazila s jiným velkým tělesem tehdejší planetární soustavy. Stewartová a Lock studovali a modelovali proces vzniku planet v sérii ohromných srážek těles. Podle současných mainstreamových teorií vznikají kamenné planety typu Země, Mars nebo Venuše tak, že se postupně slepují ze srážek menších těles.
Takové srážky mohly být tak extrémní, že se sražené objekty roztavily a z části vypařily. Postupem času zase vychladly a staly se z nich kamenné planety, tak jak je známe dnes. Stewartová s Lockem se zajímali především o kolize rotujících objektů. Když se srazí mohutná rotující tělesa s velkou energií a velkým momentem hybnosti, tak podle výpočtů mohou vytvořit obrovskou strukturu, mnohem větší než původní tělesa. Mělo by to být mračno ve tvaru červené krvinky anebo donutu bez charakteristického otvoru, prostě koblihy.
Vědci jim z nějakého důvodu říkají synestie podle bohyně Hestie z řeckého panteonu, strážkyně posvátného ohně, domácího krbu, rodinné pohody a také třeba architektury. Autor komentáře si ale nemůže pomoct a hlasuje pro český termín planetární kobliha nebo něco podobně pěkně popularizovatelného.
Klíčem ke vzniku synestií (či planetárních koblih) je to, že se část materiálu původních těles dostane na oběžnou dráhu. Když je protoplaneta či planeta víceméně pevná a víceméně tvaru koule, tak každý bod na jejím povrchu rotuje s planetou stejnou rychlostí. Po brutální meziplanetární srážce se ale tělesa roztaví či vypaří, prudce zvětší objem a část hmoty vychrstne do vesmíru. Pokud je to dost velký kus hmoty a pohybuje se dost rychle, tak zůstane na oběžné dráze kolem sražených těles a vytvoří koblihoidní synestii.
Je to smělá hypotéza. Podle dosavadních teorií se kolem sražených (proto)planet vytváří disk sutě a roztaveného materiálu. Synestie jsou ale mnohem, doopravdy mnohem větší, při zachování stejné hmotnosti. Stewartová s Lockem tvrdí, že stádiem synestie zřejmě prošla během svého bouřlivého vzniku většina planet. Pro objekt velikosti Země to ale nebylo na dlouho, tak asi na stovky let. Pak taková synestie ztratila dost tepla na to, aby zase mohla kondenzovat zpět do podoby klasické planety. Plynní obři prý ale mohou setrvávat ve fázi synestie mnohem déle.
Jestli synestie skutečně vznikají, tak právě synestie mohla být na počátku vzniku našeho Měsíce. Podle Stewartové a Locka to moho být tak, že po meziplanetární srážce Země a Měsíc zkondenzovaly společně v jedné synestii. Útvar podobný synestii jsme zatím ve vesmíru nenašli, ale lovci exoplanet je teď budou hledat. Takže uvidíme, jestli někde kolem nás není taková planetární kobliha.
Video: Sarah Stewart: Planetary Collisions
Literatura
American Geophysical Union 22. 5. 2017, Journal of Geophysical Research online 22. 5. 2017.
Nehledáme planety s mimozemským životem špatně?
Autor: Stanislav Mihulka (05.02.2014)
Kus mladé Země přežil dramatické zrození Měsíce
Autor: Stanislav Mihulka (18.06.2014)
Vznikly marsovské měsíce Deimos a Phobos v děsivé srážce planet?
Autor: Stanislav Mihulka (08.07.2016)
Diskuze:
RE,RE Fáze....
Vlastislav Výprachtický,2017-05-26 15:24:51
Podle Vašeho uvědomění se tedy vše odpařilo bez srážkových zbytků a elipsoidní formy?!
Re: RE,RE Fáze....
Pavel Hudecek,2017-05-28 14:38:23
Určitě si netroufám tvrdit, že to bude takhle absolutní. Ale považuji za velmi pravděpodobný vznik plynu z velkého procenta hmotnosti sražených objektů. Jak velkého, bude mj. záviset i na tom, jak "dobře" se při srážce objekty trefily. Je možné, že rozsah bude od lehkého škrtnutí s minimální produkcí par až po brutální zásah s vypařením (téměř) všeho a produkcí tak horké plazmy, že to vyvolá jaderné reakce (když to v malém umí čistě chemická superkumulativní nálož, planetární srážky to musí zvládnout o dost líp).
Samozřejmě odtamtud odletí i nějaké kousky, které už nikdy nikdo nedohledá. Ze zákona zachování hybnosti plyne, že malé kousky odletí spíše rychleji. Vzhledem k šílenosti podmínek při srážce je prakticky jisté, že mnohé z nich odletí i zcela pryč a už se nikdy nevrátí. Úniková rychlost není moc velká.
Dále považuji za samozřejmé, že i velké kusy pro nás víceméně zmizí. Když se podíváme na dosavadní znalosti o vývoji sluneční soustavy, zjistíme, že i velké planety různě migrovaly, takže kdyby např. po "výrobě" Měsíce zbyly nějaké velké kusy, budou dnes kdovíkde a možná i pospolu s dalšími kusy jiných planet.
Stejně tak si nedělám starosti s nepřítomností prstenců. O těch Saturnových se obvykle uvádí, že se jedná o velmi dočasnou záležitost, tzn. nedávno ještě nebyly a brzy nebudou zas. Takže je tak nějak samozřejmé, že pokud byl vznik našeho měsíce doprovázen vznikem prstenců, jsou již dávno pryč.
(K elipsoidní formě se vyjadřovat nebudu, netuším o co jde.)
Záhada vzniku Měsíce
Jan Krásenský,2017-05-25 16:45:27
Jsem nepříliš obeznámený laik, proto omluvte moje, jistě již dávno zavržené, otázky. Jestliže se v minulosti Země srazila s jinou planetou (a vznikl Měsíc), kam se tato planeta poděla? Může zbytkem té planety být Merkur? (při porovnání vnitřní stavby Merkuru a Měsíce, má jeden záhadně více toho, čeho se druhému nedostává a naopak - kovové jádro - svrchní plášť) Proč při tak veliké srážce nedošlo k vychýlení dráhy do výraznější elipsy?
Fáze ohromného horkého oblaku.
Vlastislav Výprachtický,2017-05-25 14:25:30
Teorie vzniku měsíce srážkou se mi jeví jako dost pochybnou, tato uskupení dvou ohromných hmot by rozhodně zanechala v okolním prostoru další zbytky ze srážky. Vznik horkých částí hmoty vlivem srážky je nasnadě, avšak rozsah by vznikl jako neuspořádaný, jako při běžné explozi, spíše hruškovitého tvaru.
Re: Fáze ohromného horkého oblaku.
Petr Kr,2017-05-25 15:37:03
Mám také velké pochybnosti o vzniku Měsíce srážkou, kdy do okolního prostoru vyletí plno úlomků a ty se dokáží magicky přitáhnout a ztratit do "jednoho bodu". Vědí ti "vědci" např. že PředZemě byla min. z 99% objemu tekutá (tvrdí se, že planeta byla při vzniku žhavá a od té doby chladne a chladne)? A proč prstence Saturnu singularitu nerespektují? Funguje stejný model shlukování hmoty do tvaru Měsíce při simulaci neshlukování hmoty prstenců u Saturnu? Nebo máme 2 modely podle toho, co chceme mít na výstupu?
Re: Fáze ohromného horkého oblaku.
Pavel Hudecek,2017-05-25 20:17:13
Hruškovitý/hřibovitý tvar vzniká v pozemských podmínkách, díky preferovanému směru nahoru a brždění o vzduch. Vesmír žádný směr nepreferuje. Ale když zdroj materiálu rotuje, vznikne místo preferovaného směru preferovaná rovina a v ní okolo středu "rotační hruška", kterou paní nasimulovala.
Jinak je dobré si uvědomit, že na úplné odpaření 100 % materiálu teoreticky stačí rychlost srážky pár km/s. Vesmírné rychlosti jsou ale řádově větší, takže energie je větší řádově na druhou.
Další co je dobré si uvědomit, je že ty rychlosti jsou výrazně nadzvukové i pro zvuk v pevném materiálu, což dost omezuje obvyklé procesy jako pružná srážka nebo tříštění. Tělesa se prostě pohybují rychleji, než se v jejich materiálu šíří změna pohybového stavu.
Určite sa mýlim, ale
Roman Madala,2017-05-25 12:00:24
ja som si to vždy zjednodušene predstavoval tak, že keď pri vzniku Mesiaca do Zeme narazila planétka, jej hustejšia hmota sa pretavila do zemského plášťa a zo zvyšku vznikol prakontinent na Zemi a prstenec z ktorého vznikol Mesiac. Jadro planétky sa ale premiestňovalo k jadru Zeme veľmi pomaly, takže spôsobovalo svojim rušivým vplyvom častú zmenu magnetických pólov v prvohorách.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
