„….cestou do kanceláře jsem dopis obracel v rukou sem a tam, a pak při nacpávání dýmky jsem ho znovu pročítal. Přibližná lokalita, kde se měla nacházet nemocnice, sice naznačena byla, ale její přesně označení chybělo. Zmíněno bylo i několik lékařů, nikoli však jmenovitě…..Ovšem obvinění zformulované v dopise bylo jasné a mrazivé: Před deseti lety někde vedoucí chirurg zavraždil 30 až 40 pacientů. Nikoli však v důsledku chybné diagnózy, či neodborně provedeného lékařského úkonu, nešlo ani o důsledek špatného rozhodnutí či zbrklého řezu skalpelem. Dané obvinění se jednoznačně týkalo úmyslné vraždy….. Okamžitě jsem chtěl znát jméno oné nemocnice. Ale dopis neobsahoval žádné přesnější vodítko……“

Obviněný Doktor X. Kredit: Archives.law.virginia

Farber se tedy pustil do mravenčí investigativní novinářské práce. Z dopisu vyrozuměl, že nešťastní pacienti umírali v důsledku otravy jakýmsi lékem či jedem. Oslovil tedy odborníky zabývající se forenzní toxikologií. Jeden z nich si překvapivě vzpomněl, že byl v inkriminované době požádán o konzultaci ve věci několika záhadných úmrtí, k nimž došlo v soukromé nemocnici v Riverdellu ve státě New Jersey. Dalšího půl roku se Farber vyptával, navštěvoval bývalé pacienty i zaměstnance nemocnice, která byla tehdy již delší čas mimo provoz, nevynechal ani představitele policie, prokuratury či soudů. Do rukou se mu dostal spis z vyšetřování vedeného proti dr. Mario Jaskalevichovi, jenž byl v roce 1966 obviněn svým kolegou dr. Harrisem z úmyslného zabití několika pacientů. Nemocnice v Riverdellu se v letech 1965-6 skutečně potýkala s nezvykle vysokým množstvím pooperačních komplikací, které bohužel až příliš často končily smrtí. Podezření dr. Harrise, že nešlo o shodu nešťastných náhod, ale o zločin, spáchaný jedním z jeho kolegů, se zakládalo na následujících skutečnostech: (i) všem pacientům, jejichž úmrtí byla pokládána za podezřelá, byla krátce před smrtí podána infuze, (ii) k většině úmrtí došlo okolo 20 h a jejich příčinou byla náhlá a neočekávaná zástava dechu (iii) dr. Jaskalevich byl obvykle posledním lékařem, který pobýval u lůžka obětí, přestože se téměř nikdy nejednalo přímo o jeho pacienty, (iv) v zásuvce dr. Jaskaleviche bylo nalezeno 18 většinou prázdných 10 ml vialek kurare, což je látka schopná při intravenózním podání (infuze) náhlou zástavu dechu vyvolat. Jakkoli významné se mohou z dnešního pohledu tyto indicie zdát, v roce 1966 k obvinění dr. Jaskaleviche z trestného činu nestačily a případ proti němu byl odložen.

D - tubokurarin, myorelaxans používané k uvolňování spazmů (křečí).

Kurare je triviální název rostlinného extraktu, který byl domorodým obyvatelstvem ve Střední a Jižní Americe používán jako šípový jed. K jeho přípravě byla hojně využívána např. liána kulčiba jedodárná (Strychnos toxifera). Uvedená směs mohla obsahovat velké množství různých aktivních látek, z nichž nejznámější je tubokurarin. Tento alkaloid působí jako antagonista acetylcholinu na nikotinových receptorech nervosvalové ploténky a blokuje přenos nervového vzruchu z motorických nervů na svalová vlákna. Svalově-relaxační účinek tubokurarinu nacházel své využití při chirurgických zákrocích, jelikož umožňoval rychlou intubaci pacienta a optimální pracovní podmínky operatéra. Vysoké dávky však mohou způsobit smrt v důsledku paralýzy bránice. Přítomnost ampulek s kurare v šuplíku vedoucího chirurga byla sice neobvyklá (s látkou obvykle nakládali anesteziologové), ale nikoli nevysvětlitelná. Dr. Jaskalevich tvrdil, že kurare používal, když se v rámci experimentů na psech pokoušel zdokonalit techniku jaterní biopsie, což měly dokládat i psí chlupy nalezené v zásuvce s ampulemi. Nikdy však nebyl identifikován dodavatel experimentálních zvířat a lékař nedokázal vysvětlit, jak nakládal s těly uhynulých psů po ukončení experimentů.

Kurare nebo také šípový jed je droga a jed bez zápachu, silně hořké chuti. Nejznámější je tubokurare obsahující D-tubokurarin. Lze ho z rostlin získat varem. Například z kulčiby jedodárné (Strychnos toxifera). Zahušťuje se nad ohněm nebo na slunci. (Kredit: Franz Eugen Köhler, volné dílo)

První článek o výše zmíněném případu byl v The New York Times uveřejněn v lednu 1976. Podezřelý lékař v něm byl označen jako dr. X, aby bylo chráněno soukromí muže, který nebyl v daný moment obviněn z žádného typu nezákonného jednání. Krátce nato se však situace radikálně změnila. Případ byl znovu otevřen a 13 neobvyklých nebo nečekaných úmrtí v Riverdellské nemocnici se opět stalo předmětem vyšetřování. Soudní proces započal v únoru 1978 a trval více než sedm měsíců. Stal se tak ve své době nejdéle projednávaným kriminálním případem s jedním obviněným v dějinách USA a také ukázkou toho, jak ošidné může být stavět výrok o vině či nevině na vyjádření expertů.

Dr. Mario Jascalevich prohlášen za nevinného.

V průběhu procesu svědčili jako znalci obžaloby anesteziologové, kteří tvrdili, že daná úmrtí byla téměř jistě způsobena nitrožilním podáním kurare. Obhajoba zase angažovala soudní lékaře, kteří byli ochotni odpřisáhnout, že ke všem projednávaným úmrtím došlo z přirozených příčin. Těla pěti potenciálních obětí byla exhumována (ve zbylých případech pozůstalí povolení k exhumaci nedali) a vzorky z nich odebrané byly podrobeny analýze. Zatímco toxikologové v barvách obžaloby pomocí radioimunoanalýzy, vysokotlaké kapalinové chromatografie a hmotnostní spektrometrie dokázali identifikovat kurare ve všech pěti případech, experti v žoldu obhajoby používající sice starší, zato však časem prověřené a tedy podle jejich názoru spolehlivější metody jako tenkovrstvá chromatografie a spektrometrie v ultrafialové a viditelné oblasti (UV-VIS), dospěli k pozitivní identifikaci pouze v jediném případě. Jednalo se o vzorek jater čtyřleté holčičky. Pokud vrah používal vždy stejné množství látky (mg), musela být tato dívka vystavena mnohem větší dávce (mg/kg) než dospělé oběti a tudíž bylo posléze možné v jejím těle alkaloid detekovat i pomocí méně citlivých technik. Obhajoba předvolala experty, kteří prokázali, že se kurare velmi rychle rozkládá při kontaktu s balzamovací lázní používanou pohřebními ústavy ke konzervaci těl nebožtíků, obžaloba pak jiné, kteří se snažili porotu přesvědčit, že pokud byl jed již distribuován v cévách a vnitřních orgánech oběti, nemohl k němu balzamovací roztok aplikovaný na kůži proniknout a urychlit tak jeho rozklad. V případě, kde se obhajobě nepodařilo zpochybnit přítomnost kurare v tkáňových vzorcích oběti, pokusila se alespoň zpochybnit jeho původ. Zaznívaly tak pojmy jako kontaminace, záměrná manipulace apod. Porotě musela jít ze všech těch odborných pojmů a protichůdných expertních stanovisek hlava kolem. Nakonec se tedy podle všeho její členové rozhodli učené řeči znalců ignorovat en bloc. Přestože soudní líčení trvalo nezvykle dlouho, výrok nevinen zazněl během necelých dvou hodin. Tento časový úsek by vědeckému týmu určitě nestačil ani k výčtu všech sporných bodů, natož k takto jasně formulovanému závěru.

Konec soudního líčení nevedl jen k ukončení stíhání dr. Jaskaleviche, ale i k propuštění již čtyřicet dní vězněného novináře Myrona Farbera. Ten odmítl soudu prozradit identitu svých klíčových informátorů a odevzdat obhajobě k prostudování všechny své rukou psané poznámky. Těžko říct, zda žurnalista, jehož úsilí vedlo k znovuotevření případu doktora X nebyl nakonec rád, že soud dopadl ve prospěch obviněného. Je možné, že v opačném případě by si pobyt za mřížemi užíval mnohem delší dobu…..

Literatura:

1. Simon, M.A., Science and Justice: The Case of Dr. Jascalevich. Science, Technology, & Human Values, 1985. 10(4): p. 17-25.

2. Ferguson, A., MULTIPLE MURDERS? USING CURARE? HISTORY OF ANAESTHESIA SOCIETY, 2008: p. 48.

3. Farber, M., On Not Naming Names. Smithsonian Magazine, 2005.