Zuby, které posunuly začátky stomatologie až na konec doby ledové, pocházejí z lokality Villabruna v provincii Belluno, Itálie.

Dávno předávno bývaly doby, kterým někteří říkají ráj. Stravu jsme tehdy měli pestrou, nikde žádný polutant, ani zuby nás tehdy netrápily. Pak ale přišly revoluce a začalo to jít s námi s kopce. Ta první, zelená, z nás udělala farmáře. Pestrost obživy daná sběrem a lovem byla ta tam a jak jsme si břicha cpali obilovinami a luštěninami, bylo nám fajn. Lépe na tom začali být i naši souputníci. Například Streptococcus mutans. Tvor je to mírumilovný a v ústech nijak nepřekáží. Jeho exkrementem jsou ale kyseliny, a když je něčeho moc, tak to většinou škodí. Za dobrotu nám začal demineralizovat sklovinu a tím otevíral dveře celé hordě nenažranců. A protože dnes si dopřáváme sacharidů měrou ještě vrchovatější, všem pokrokům medicíny i rotačním kartáčkům navzdory, si zubní kaz v soutěži o nejčastější lidské onemocnění suverénně vybojoval první příčku.

Ital Gregorio Oxilia, vedoucí kolektivu (University of Florence)

Cizí neštěstí občas potěší, a tak vězte, že archeologové si myslí, že zuby své nositele trápily už i před sto miliony let. Dokladem má být čelist se známkami nekrózy u dinosaura. A jak jinak, než býložravého.

Co se lidského rodu týče, tak poměrně bohatý na „lékařské“ záznamy je středověk. Jenže  ze všech těch spisů se zatím podařilo zjistit, že jsme úlevu od bolesti zubů hledali hlavně v zaříkávání a bylinkách. To Staří Řekové a Římané na tom s ranhojičstvím a péčí o chrup, byli podstatně lépe. Cizí jim nebylo odstraňování kazu vrtáním a praktikovali i čištění infikované dutiny.

Znalci hieroglyfů zase vyčetli, že vrtáním zubů se dalo v Egyptě uživit už ve třetím   tisíciletí před Kristem.

Oba přední zuby mají otvory vyvrtané a zaplněné za tím účelem připraveným tmelem. (Kredit: Oxilia, G. et al., American Journal of Physical Anthropology (2017). DOI: 10,1002 / ajpa.23216)

Nejnovější poznatky ale nyní posunují počátky profesionální zubolékařské praxe ještě dál do minulosti. Až do neolitu, neboli mladší doby kamenné. To už je řeč o době, kdy jsme se zahánět hlad obilovinami a luštěninami teprve začínali učit. Vyplývá to z právě vycházejícího čísla vědeckého časopisu Am. J. Phys. Anthropology. Pod článkem jsou podepsáni biologové z italských universit z Florencie, Raveny, Sieny, Weizmannova ústavu v Izraeli, fyziologů z Pisy, geologů z Raveny, stomatologů z Dublinu, antropologů z Washingtonu spolu s evolučními biology z Institutu Maxe Plancka v Lipsku.

Více než dva tucty odborníků si znovu posvítily na nálezy z „Villabruna“.  Tak se říká lokalitě s malými skalními úkryty v údolí Cismon v severní Itálii. Lidské ostatky se tam našly už v roce 1980. Ve skutečnosti jde o několik lokalit s hroby. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se neukázalo, že těmi, kdo tam své blízké zanechal, byli kromaňonci. Přesněji mladopaleolitický Homo sapiens. Až tam sahá naše obliba v pohřebních rituálech. Už tehdy pozůstalí hloubili svým mrtvým 30 – 40 centimetrů hluboké jámy a  na cestu jim dávali kamenný nůž, křesací kamínky a oheň ve formě uhlíku. Podobně, jako dnes mnohde rozšířené vkládání svatých obrázků, už i tehdy přidávali pomalované destičky.

Pygmejský furiant z kmene Bajaků.

Nálezům se přezdívá Vilabruna podle jména jejich objevitele Ripari Villabruna. Jemu tedy nyní vděčíme i za to, že představu o tehdejších pohřebních rituálech si můžeme rozšířit o tehdejší péči o chrup. Přispěly k tomu hlavně dva zuby z horní čelisti. Jsou z dvacet let starého toskánského nálezu a jde o druhé řezáky. Aby nedošlo k nedorozumění, tak pojmem druhý řezák (dens incisivus lateralis) se označují  ty z řezáků, které jsou blíže špičákům. V těch, nyní zkoumaných jsou díry a jak se ukázalo, byly vyvrtány.  Protože v té době toho moc po ruce nebylo, musela to paní doktorka dělat ostrým úlomkem kamene. Otvor ve sklovině postupně rozšiřovala až do zuboviny, aby se nakonec dostala k inervované zubní dřeni. Bez toho, aniž by při tom svému pacientovi brnkala o nervy, to nešlo, a tak si chudák při tom jistě dost užil.

Důkazy boje se zubním kazem v době pozdního paleolitu odhalil elektronový skenovací mikroskop i na stoličkách. Tehdejší vrtací technika zanechala v okolí otvorů ve sklovině a zubovině řadu vrypů. Autorem obrázku je Gregorio Oxilia. Ve větším rozlišení a celou řadou detailů, je zde.

Výzkumníci ale odhalili ještě něco zajímavějšího. Vzniklé díry v zubech nebyly vyplněny zbytky pocházejícími ze stravy, ale mají výplň. Součástí pravěkého tmelu jsou stébla a chlupy. Dnes už se nedá určit, jakou tam měly funkci, ale nabízí se vysvětlení, že mohlo jít o nějakou formu vnášení antiseptika, či znecitlivující látky. To prosím mluvíme o zubech, jejichž nositelům by dnes mohlo být něco mezi 12740 až 13000 lety!

Protože stáří zubů ukazuje na dobu těsně před zelenou revolucí, kdy jsme měli mít chrup ještě zdravý, dalo to vznik spekulacím, že už v paleolitu byli muži parádníci, kteří si pro obdiv měli být ochotni nechat vrtat nejen koleno, ale i přední zuby. Ty jim pak měly sloužit jako lůžka pro vsazování šperků. K těmto představám nabádají nedávné nálezy zářezů v zubech Vikingů. Ty také nebyly výsledkem úrazu, ale cílevědomé činnosti. Někteří z mladíků mají vedle sebe vypilované až tři rovnoběžné rýhy. Nejspíš tehdy platilo čím více tím lépe. Ještě před „rýhováním“, asi aby ozdoba více vynikla, okrouhlou plochu zubu zbrousili do rovné plošky.

Úpravy zubů nebyly v minulosti ničím neobvyklým. Ostatně i dnes si afričtí Pygmejové pilují řezáky do špičky. Na představě neolitických furiantů ale asi nebude nic. Spíš to vypadá, že jsme tehdy byli rozumnější. Že v případě paleolitického vrtání do zubů nebyl cílem veřejný odiv, dokládá právě ona ucpávka v zubech. Zatmelení otvorů svědčí o snaze zabránit vstupu infekce a o snaze prodloužit zubům jejich životnost. I když je poněkud zvláštní, že jde o dva přední zuby a hned vedle sebe, o funkci udělat z nich hmoždinky k uchycení skvostů nešlo. Tento střízlivý pohled na věc podporují nálezy z jiných koutů světa. Techniku výplně, i když tentokrát za použití včelího vosku, uplatnil i jeden pravěký slovinský zubař. Ten byl ale o polovinu "mladší", neboť se k tomu odhodlal „až“ o zhruba šest tisíc let později.  Ale ani asijští stomatologové se nemají za co stydět. Neolitický hřbitov v Pákistánu vydal svědectví, že i tam si s vrtáním zkažených stoliček uměli poradit. Protože v těchto případech šlo o místa hůře přístupná, soudí se, že při tom uplatnili metodu zvanou „technika vrtacího luku“. Tamní díry do zubů nesou letopočet mínus 9000 let.

Závěr

Vynález, kterému říkáme elektronový skenovací mikroskop, vydal svědectví o vrypech ve sklovině a zubovině natolik přesvědčivé, že nás to opravňuje tvrdit, že než jsme propadli středověkému tmářství, nebyla na tom unijní medicína nikterak špatně. Zubní vrtačku jsme znali dávno před malou dobou ledovou a o začátcích stomatologie můžeme mluvit už v době přechodu z poslední doby ledové do našeho současného interglaciálu, konkrétně do období označovaného někdy jako mladší Dryas. Přeloženo do lidštiny, zubaře nesnášíme už nějakých třináct tisíc let.   

Literatura

Oxilia G, Fiorillo F, Boschin F, et al. The dawn of dentistry in the late upper Paleolithic: An early case of pathological intervention at Riparo Fredian. Am J Phys Anthropol. 2017;00:1–16. https://doi.org/10.1002/ajpa.23216