Batymetrická mapa (vzniklá měřením hloubky moře) ukazuje výraznou prohlubeň táhnoucí se středem úžiny. Je lemována skalním hřebenem jak v jižní Británii, tak severní Francii. V minulosti byl jednolitý. Kredit: Imperial College London

Britské ostrovy jsou od evropské pevniny odděleny Lamanšským průlivem. V místě zvaném Doverská úžina je to pás, široký jen co by kamenem dohodil. Necelé čtyři desítky kilometrů se dají přeletět i na vehiklu poháněném silou lidských svalů (viz zde) Potřeba umět létat, nebo plavat,  ale k tomu nebyla vždy.  Soudí se, že Lamanšský průliv je dílem  pohybu archaického fundamentu a trvajícího poklesu od doby variského vrásnění s tím, že  ke „zprovoznění“ Doverské úžiny došlo někdy na začátku holocénu. Jinak řečeno v mladších  čtvrtohorách, nejmladším geologickém období, které začalo koncem poslední doby ledové.

Lamanšský průliv překonal cyklista amatér. Allen Bryan v roce 1979 na létajícím kole Gossamer Albatross přeletěl za necelé tři hodiny z Anglie do Francie. (Kredit: Thomas Horton)

Mluvíme tedy o době čtvrtohor, kdy velká část území byla zaledněna, a to dokonce několikrát. Ledovcové štíty se tlačily jak ze skotských pohoří, tak i ze Skandinávie. Už tehdy se ale Evropou potulovali zástupci jedné větve našich předků rodu Homo. Ve španělské jeskyni Sima de los Huesos se z té doby zachovaly ostatky Homo heidelbergensis – společného předka  pozdějších neandertálců a nás (Homo sapiens sapiens). Ze stop na přední straně zubů, které odhalil elektronový mikroskop, o nich víme, že si vrypy tehdejší hominidé přivodili nechtěně. Zakusovali se totiž do masa a kamenným nástrojem si ho pak blízko zubů upižlávali. I dnes si nožem stejným způsobem uřezávají kousky z ulovené kořisti Eskymáci. Podle směru rýh dokonce víme, že už tehdy většinu společnosti tvořili pravičáci. Těmto pra „Evropanům“ před oněmi 450.000 lety, teoreticky nic nebránilo přecházet hranici Anglie a Francie suchou nohou. Krajina v nejnižších místech připomínala dnešní tundru protkanou říčkami. Mohli se tak stát svědkem událostí, o nichž je tento článek.

Brexit 01 v podání umělce. V popředí je dnešní místo přístavu v Calais, v pozadí za vodopády už je Británie. Kredit: Imperial College London / Chase Stone

Kolektiv Jenny Collierové, geofyzičky z Imperial College, tvrdí, že už mají dost důkazů o tom, že křídový hřeben, táhnoucí se tehdy mezi Británií a Francií, tvořil  hráz kolosální přehrady. Myšlenka takového jezera je sice stará už sto let, nicméně až nyní se podařilo prokázat sled tehdejších událostí. Vše nasvědčuje tomu, že v severní části (tehdy ještě jednolitého evropského kontinentu) vzniklo gigantické Proglaciální jezero. V jednu chvíli se přes jeho hráz ale voda začala přelévat. Musel to být úchvatný pohled. Monumentální vodopády ale přírodní hráz jezera podkopaly a následovaly  jen k těžko představitelné záplavy. O obrovských objemech rozběsněné vody dnes svědčí už jen prohlubně na mořském dně. Jejich rozmístění ale vypovídá o kaskádovitosti tehdejších vodopádů. Bazény jsou několik kilometrů dlouhé a až sto metrů široké. Jsou to místa „vývařišť“. V těch vodou unášený písek a kameny se prokousaly skalnatým křídovým podložím. Na linii Calais – Dover je takových svědků minulosti nejméně sedm.

Směr linie podmořských děr ukazuje, že Velkou Británii s Evropou spojoval jednolitý, ale kaskádovitý, skalní masiv s hřebenem dlouhým 32 kilometrů a výškou okolo sta metrů!

Jenny Collier, geofyzička Imperial College London, spoluautorka studie.

Druhé dějství události, kterým Doverská úžina vděčí za svou konečnou podobu, přišlo později. Možná i o stovky tisíc let později. Byly to záplavy. Nejen tak ledajaké, byly to megazáplavy. Nebyly už ale dílem prvotního Proglaciálního jezera, ale až únikem vod přes menší jezera, která vznikala na předních částech  ustupujících ledovců. Jde tedy o jinou epizodu s pozvolnější erozí. I když slovo pozvolnější tu má zcela jiný význam, než jaký si pod tím slovem většinou představujeme.

Pohled ve 3-D perspektivě na centrální části úžiny. Srázy na straně jižní Británie byly kdysi součástí srázů severozápadní Francie. O síle živlů, které úžinu tvořily vypovídá její šíře 33 kilometrů. Ktedit: Imperial College London

Mezinárodnímu týmu trvalo deset let, než se mu podařilo dát všechny kusy geologické skládačky dohromady a získat obraz toho, jak se tehdy věci měly. Proč se ale Proglaciální jezero tak náhle přelilo, tak na to zatím odpověď dát neumějí. Jenny Collierová si myslí, že část některé severní části ledového příkrovu se mohla odlomit a sklouznout do jezera. Ledovcová lavina by tak mohla vytvořit mocnou vlnu, která by si křídovým hřebenem proklestila cestu. Na pevnostním selhání „hráze“ se stejně tak dobře mohlo podepsat zemětřesení. Dodnes je tato oblast aktivní. Ať  už ale tomu bylo jakkoliv, za prokázané lze nyní považovat, že oddělení Británie je dílem sil, jaké v historii Evropy nemají obdoby.
Poněkud paradoxní na tom všem je, že za objevem do značné míry stojí malér při stavbě Eurotunelu. Tehdy se v jinak rovném dnu ukázaly být nestabilní prohlubně vyplněné štěrkem. Některé byly tak hluboké, že plánovaná trasa musela kvůli nim být odkloněna. Obrovské bazény v jinak masivním skalním podloží si tehdy ještě nikdo nedovedl vysvětlit.  

Závěr

Prosím nespojovat Brexit 01 s brexitem 02. Ten první byl důsledkem evropského megakolapsu.

Literatura

Nature Communications (2017). nature.com/articles/doi:10.1038/ncomms15101