No, jediné, co zatím víme, je to,

Josef Blecha,2017-04-02 20:43:46

že je nejspíš všecko jinak. Je to sice starý židovský vtip, ale zdá se mi, že v tomto případě (opět) sedí.

Odpovědět

Kosmologie ve slepé uličce a hypotéza "Revel"

Zdeněk Jícha,2017-04-01 16:49:40

Datum 1.dubna 2017 jsem si nevybral k tomuto příspěvku náhodou. Jako aprílový žertík by mohlo vyznít, že pokud je chvění časoprostoru skutečné a skutečně je pozůstatkem inflační fáze, mohlo by jeho využití otevřít lidstvu v budoucnosti možnost cestování po hraně časoprostoru podobnou rychlostí, tedy o mnoho řádů překonávající rychlost světla. Deformace času (jako ve filmu "Počátek") bude ale potřeba.

Abstrakt:
aby se vesmír choval tak, jak je pozorováno, musí nutně vibrovat, tedy zvětšovat a zmenšovat se na velmi malých škálách, což v důsledku přináší kvantové jevy a zdánlivou nespojitost současných teorií

Lidstvo prosadila evolučně především představivost. Současným kosmologům poněkud chybí, alespoň se mi zdá. Hypotéza "Revel" nepotřebuje přesnou volbu mnoha konstant, nepotřebuje skrytou hmotu ani temnou energii, limitní rychlost světla i gravitačních vln vyplyne z jediné nebo dvou volených proměnných, rodina částic s pozoruhodnými vlastnostmi se pravděpodobně zmenší a nejspíše se podaří propojit makrosvět se světem kvantovým. Hypotéza "REVEL" nevylučuje nic z toho, co bylo dosud zjištěno a zároveň nechává prostor pro náhodu i Boha:

a/jestliže se setrvačník (gyroskop) ve trojrozměrném prostoru tváří jako by jeho hmotnost byla mnohem větší, než ve skutečnosti je, a popírá zdánlivě zákony díky momentu setrvačnosti, položme si základní otázku, jak by takový setrvačník měl vypadat ve čtyřrozměrném časoprostoru? Napadá mě chvění - tedy vibrace, drobná změna rozměru. Pokud tedy připustíme, že celý časoprostor vibruje na velmi malých délkách,

b/reliktní záření přináší jakýsi otisk z doby velkého třesku. Vědce zneklidňuje ale jeho polarizace B-módu, nezdá se totiž, že by polarizace reliktního záření byla způsobena jen kosmickým prachem. Také jeho teplota 2,73 K je na poloviční hodnotě proti výpočtům. Je tedy otázkou, co skutečně reliktní záření v zachycené podobě dokumentuje. Inflační fáze nebyla pravděpodobně ukončena ve zcela hladké kuloploše, ale povrch golfového míčku by polarizaci mohl vysvětlit. Ukončení jakéhokoliv pohybu na dráze nula vede k nekonečnům a nesmyslným výsledkům. Je tedy jasné, že ani inflační fáze rozepnutí vesmíru se nemohla ukončit na nulové dráze a zmíněná hrbolatá kuloplocha musela zapružit.

c/velkorozměrové struktury vesmíru neodpovídají výpočtům. Vložíme-li do systému chvění, připomínají nám tyto struktury rozložení písku na ocelové desce, do které udeříme kladivem.

d/zhruba od poloviny vypočteného stáří vesmíru se jeho rozpínání jeví jako zrychlující se, což vede vědce k hledání skryté energie odpudivého charakteru. Pohled na galaxie a jejich chování nabádá zase vědce k hledání skryté hmoty.
Vraťme se tedy nyní k představě setrvačníku jako demopomůcky ve 3D s určitými vlastnostmi zlepšujícími představivost a technické cítění. Představme si tedy setrvačník o průměru 2m z ocelového plechu 1cm tlustého a mírně prohlého (do tvaru zrcadla dalekohledu ale méně). Kromě toho je shora jeho povrch polepen molitanovou vrstvou. Osu setrvačníku si můžeme představit jako hladkou tyč, která po 1m přechází na vystupující závit. Setrvačník má ve svém středu osazenou závitovou matici a taky sklenici 1 litru rtuti. Setrvačník roztočíme na 30 otáček za minutu, navlíkneme na hladkou tyč a necháme gravitačně spadnout na závit (inflační fáze), sklenice rtuti se rozbije a tisíce nepatrných i větších kuliček rtuti se rozsypou po celém molitanovém povrchu setrvačníku a dle své velikosti vytvoří menší či větší důlky v molitanu (hmota deformuje časoprostor).
Setrvačník se po pádu zarazil maticí o závit a dál se točí s určitým poklesem otáček - řekněme 20 otáček za minutu. Postupně klesá po nekonečné závitové tyči, přičemž tření v závitu je přesně kompenzováno gravitační silou působící na setrvačník - jinými slovy - žádná ztráta a žádný přírůstek v otáčkách ze středového uložení.

e/po nárazu na závit, který musel mít pružný charakter (v místě závitu a větší dále od středu), se setrvačník rozechvěl a taky mírnou nerovnoměrností rozložení kuliček rtuti i rozkymácel a rozvlnil. Rovina daná pozicí závitu představuje orientaci času - tedy jen dolů, a proti němu nemůže setrvačník jako celek v součtu jít, ale je zřejmé, že k porušování pravidla kauzality vlivem chvění i drobného rozkolíbání a rozvlnění plochy setrvačníku dochází. Tam je pravděpodobně zakopáno kvantové chování i vlastní problematické propojení mikro a makrosvěta teorií velkého sjednocení. Možná tam spočívá i dualita částic. Tam asi také dochází ke ztrátám energie,k mírnému poklesu otáček setrvačníku, a tedy i ke zpomalení postupu setrvačníku po šroubu (po dobu 7 mld let mírně se zpomalující expanse vesmíru). Tento pokles se následně projevil v odstředivé síle a způsobil postupný pohyb rtuťových kuliček ke středu setrvačníku díky jeho zakřivené ploše, nezanedbatelné je taky jejich nepravidelné slévání posílené chvěním setrvačníku. To ale způsobuje zároveň zvyšování otáček setrvačníku a zrychlující se pohyb po šroubu, což zde symbolizuje naměřené tendence zrychlující se expanse vesmíru.

f/co tedy vidí pozorovatel, který se dívá shora v ose setrvačníku? Je mu divné, že kuličky neopustí disk, je mu divné že se neslejou okamžitě ke středu a navzájem, a tudíž hledá skrytou hmotu vysvětlující toto chování. Také zjistí, že se setrvačník začíná zrychlovat, hledá tedy temnou energii, která to má na svědomí a ptá se, jak to všechno skončí. Přitom je jasné, že se budeme blížit k původním 30 otáčkám za minutu a k umístění veškeré rtuti ve středu setrvačníku. Pravděpodobně pak zmizí čas, tedy i závit na tyči a něco nastaví jiné otáčky a množství rtuti (každý příklad v méně dimenzích je zavádějící, ale určitou představu poskytne).

g/podle termodynamických zákonů vychází jako jediný zdroj energie uvnitř systému našeho vesmíru gravitace, měla by mít tedy znaménko mínus a schopnost pohybu nadsvětelnou rychlostí (dle limitního stavu pravděpodobně 4,141592 x c). Inflační fázi započalo překročení kritického množství energie a ukončila ji gravitace zakřivením časoprostoru zpět proti směru inflace. Další pohyb hmoty i fotonů je už limitován tehdejším rozdílem, tedy chvěním časoprostoru. Pokud se chvění časoprostoru mění, rychlost světla ve vakuu by změnu měla kopírovat. Chvění časoprostoru tedy brání spolu s jeho deformací nadsvětelné rychlosti pohybu hmoty a při snaze o další urychlování se vlastně opíráme o celý vesmír, a to je podle Einsteina energeticky velmi náročné.

Odpovědět

Ejpril

Milan Krnic,2017-04-01 12:20:13

Aprílem jsou všechny články, hovořící o pozorování vzdálených těles ve Vesmíru (např. supernov typu Ia).
Tak ale asi pořád lepší. než živit bandu astrofyziků na sociálních dávkách.

Odpovědět