Astronomové si se Sluncem užijí spoustu zábavy. Kredit: Luc Viatour / Wikimedia Commons.

Neuvěřitelně nás zajímá vesmír. Abychom ho mohli poznávat a zkoumat, musíme do něj vidět. Proto vědci a inženýři vyvíjejí stále modernější a výkonnější teleskopy, s nimiž dosahují pozoruhodných objevů. Někdy je to doopravdy extrémní. Přesně tohle sedí na tým badatelů NASA ze slavné Laboratoře tryskového pohonu (JPL). Hodlají udělat šíleně výkonný teleskop ze Slunce. Svůj projekt předvedli na nedávném workshopu Planetary Science Vision 2050 ve Washingtonu, D.C.

Planetary Science Vision 2050.

Teleskop ze Slunce, to zní dost divoce. V laboratořích JPL ale (doufejme) zatím nechtějí přestavět naši hvězdu. Jejich plán je docela prostý. Rádi by využili Einsteinův trik a zaměstnali Slunce jako gravitační čočku, která sehraje roli gigantické lupy při zkoumání exoplanet. Dnes již stoletá Einsteinova obecný relativita říká, že gravitace hmotných objektů vlastně ohýbá prostor. Čím hmotnější je objekt, tím více ohýbá prostor a mění dráhy světelných paprsků. Tak vznikají gravitační čočky, které za správných podmínek fungují prakticky stejně jako optické čočky.

Je to smělý nápad, to nepochybně. Kdyby se nám ale povedlo Sluneční teleskop zapojit do průzkumu exoplanet v cizích hvězdných systémech, tak bychom získali naprosto neuvěřitelná data. Takový teleskop aby totiž mohl zobrazit exoplanety v extrémně vysokém rozlišení. Jeden pixel dnes pořízených snímků exoplanet těmi nejvýkonnějšími zařízeními by se na snímku Slunečního teleskopu proměnil na obrázek o velikosti 1000 pixelů. Takové rozlišení je prý dostatečné k tomu, abychom mohli pozorovat kontinenty na exoplanetách vzdálených stovky světelných let.

Snímek Země v rozlišení 1 000 krát 1 000. Takhle nějak by mohl teleskop se Sluncem vidět exoplanety cizích soustav. Kredit: NASA.

Takto výkonný teleskop by nám poskytl bezkonkurenčně nejzřetelnější snímky exoplanet, alespoň z dnešního pohledu. Na takových snímcích bude možné hledat vodítka pro odhad obyvatelnosti exoplanety, případně i výskytu nějakého cizího života. Díky gravitační čočce Slunce bychom mohli poprvé uvidět, jak exoplanety vlastně vypadají. Všechno to zní moc pěkně. Proč tedy vlastně takový teleskop s gravitační čočkou už dávno nemáme? Je v tom háček.

S našimi současnými technologiemi a znalostmi by teleskop s gravitační čočkou Slunce fungoval jen tehdy, kdyby pracoval ve vhodném ohniskovém bodě (focal point). Tenhle bod ale leží v kosmickém prostoru velmi daleko od Slunce.

Voyager 1, cestovatel kosmickým prostorem. Kredit: NASA/JPL.

Ve skutečnosti je ve vzdálenosti téměř 14 krát delší, nežli je vzdálenost mezi Sluncem a Plutem. Naše nejvíce vzdálená sonda Voyager 1, která už 40 let míří pryč ze Sluneční soustavy, se zatím dostala do pětiny této vzdálenosti. Jestli se nám nepovede tuhle fyziku nějakým trikem obejít, jsme koneckonců chytří, tak budeme muset teleskop poslat opravdu až tam.

Kdybychom dnes vypustili rychlou sondu s teleskopem, vybavenou pokročilým pohonem, tak by do potřebné vzdálenosti dorazila někdy za 50 let. Projekt teleskopu s gravitační čočkou Slunce by tím pádem sahal do nejvzdálenější budoucnosti v historii projektů NASA. Teleskop by samozřejmě mohl pozorovat Sluneční soustavu a okolní vesmír i cestou na své stanoviště. I tak by to ale bylo dobrodružství na celý život. Pro tak velice dlouhodobý projekt by bylo nutné získat širokou a trvalou podporu v NASA, mezi americkými politiky a hlavně mezi veřejností. Pokud by se to ale povedlo, tak nás čekají fantastická pozorování cizích světů.





Literatura
Popular Mechanics 14. 3. 2017.    Popis projektu je zde