Takový svatý Tomáš Akvinský byl velmi moudrý a velmi vzdělaný muž. Narodil se v roce 1225 a zemřel roku 1274. Hlavním jeho dílem je velmi obsáhlá Summa theologiae, 30 svazků velkého formátu, diktoval ji prý až pěti písařům najednou. Traduje se o něm, že po jeho smrti mrtvolu spolubratři vykopali a rozvařili v kotli. Kosti potom prodávali jako vzácné relikvie. Možná i náš Otec vlasti Karel IV. nějakou jeho kost zakoupil. Je ona svatá relikvie v majetku Svatovítské katedrály nebo je uložena na Karlštejně? Musíme ovšem uznat, že jeho spolubratři byli čestní a poctiví, neboť prodávali kosti skutečného Tomáše a ne jak mnoho jiných, kteří prodávali kosti různých zvířat a vydávali je za ostatky svatých.
Jednou při veřejné disputaci dostal svatý Tomáš záludnou otázku: „Kolik andělů si může sednout na špičku jehly?“ Tomáš se nenechal vyvést z míry a bryskně odpověděl: „Na špičce jehly může sedět nekonečné množství andělů, neboť andělé jsou nehmotní.“ Tímto proslaveným výrokem vlastně předběhl o mnoho století kvantové fyziky, kteří taktéž tvrdí, že na špičce jehly může sedět nekonečné množství nejenom andělů, nýbrž i kvarků, neboť kvarky jsou taky nehmotné.
Scholastici i kvantoví fyzici mají rádi systém, tedy systematické uspořádání, zařazení do škatulek. Scholastikové si tedy rozškatulkovali anděly do jednotlivých šuplíčků, úplně stejně jako si kvantoví fyzikové seřadili kvarky. Teologové to udělali dle tehdejšího sociálního uspořádání společnosti, tedy hierarchicky, od nejdůležitějšího po ty naprosto podřadné. Všechny anděly zařadili do jednotlivých kast. I hinduisté takto podobně rozkastovali obyvatele, ovšem ti hinduisté na myšlenku kastovní přišli o pár tisíciletí dřív než scholastici. Nejvíce důležití a nejvíce mocensky významní jsou ti čtyři andělé obíhající blizoučko kolem Božího Trůnu Zářícího, na kterém sedí Pánbůh. Jsou to: Michael, Gabriel, Rafael a Uriel. Tito čtyři platí i v islámu. Muslimům dostačují pouze čtyři andělé držící trůn, aby se neskácel a Alláh nespadl, křesťané si ale přidali ještě dalších šest: Raziela, Raguela, Anaela, Sariela, Remiela a Metatrona. Těchto deset Serafínů krouží okolo Božího Trůnu Zářícího a neustále zpívají Kadoš, Kadoš, Kadoš, což v biblickém překladu zní: Svatý, Svatý, Svatý je Pán zástupů a všechna země je plná Jeho Slávy. Bůh se kochá jejich přenádhernou krásou. Jsou to andělé podepírající ten Boží trůn, aby se nepřekotil a Pánbůh se třeba z trůnu nesvalil a nepochroumal se.
No a ještě uvedu takovou Mendělejevovu tabulku rozdělení andělů. Ti úplně nejvznešenější jsou v kastě Serafínů, druzí v pořadí jsou Cherubíni a třetí jsou Trůnové. V prostředních kastách (něco jako střední třída) jsou Panstva, Síly a Mocnosti. V posledních nejnižších kastách jsou Knížectva, pak Archandělé a úplně na dně jsou ti nejposlednější nejnižší obyčejní bezejmenní andělé. Viz přiložené grafické znázornění.
Kvantoví fyzikové také rádi s oblibou zařazují kvarky do šuplíčků. Někdo by to mohl také graficky znázornit, možná mne někdy napadne jak, pokud to nikdo jiný neudělá. Zatím známe šest kvarků a šest antikvarků. Jsou to: kvark down (dolů, d), kvark (nahoru, u), kvark strange (podivný, s), kvark charm (půvabný, c), kvark J, kvark bottom (dolní, b). Každý z kvarků se navíc může vyskytnout ve třech barvách, v červené, zelené nebo modré. Křesťanům dostačuje na anděly pouhých devět kast či vznešeněji řečeno devět kůrů. Fyzikové potřebují na kvarky škatulek dvanáct, přitom to navíc ještě všelijak komplikují. Tak třeba některý kvark je zároveň i svým antikvarkem, prostě půlka kvarku je normální a druhá půlka je antikvark a přitom kvarky jsou už nedělitelné. Zajímavou realitou také je fakt, že protony a neutrony, tedy nukleony, jsou složeny jenom z d-kvarků a u-kvarků. Kde jsou schovány ty ostatní kvarky? Co tvoří? Byly objeveny tetrakvarky složené ze 2 kvarků a 2 antikvarků; pentakvarky složené ze 4 kvarků a 1 antikvarku; dibaryony složené ze 6 kvarků. Dále je ještě dělení na třeba hadrony, leptony, fermiony, bosony, miony, baryony, mezony, piony, preony, glueballs/gluebally. A ještě pro zajímavost uvedu doposud experimentálně nepotvrzené, zato velice zajímavé WIMPy, axiony, MACHO objekty, Kaluzovy-Kleinovy částice (teorie strun), gravitina, SIMPy (čili silně interagující masivní částice nebo také temná makra), bulbulony (záhadné rentgenové signály, které podle některých názorů vznikají rozpadem doposud hypotetických sterilních neutrin, možných kandidátů na temnou hmotu) a poslední jsou PIDM, které se nazývají částicemi Planckovské interagující temné hmoty. Jedna taková částice by měla být asi tak 10 miliard miliardkrát (nebo 10 trilionkrát) těžší než proton. To odpovídá zhruba jednomu mikrogramu. Na jednu částici velice slušný výkon. Uspořádat to všechno do nějaké přehledné tabulky by potřebovalo nějakého kvantového Mendělejeva. Ale když to s anděly zvládli scholastikové, tak snad se najde i mezi fyziky nějaký moderní Tomáš Akvinský.
Andělé mají většinou křídla a kulturisticky vypracovaná lidská těla, přitom dle svatého učitele církve jsou nehmotní, ale to profesorům teologie ani studentům nijak nevadí. Také když zemře nějaký židovský patriarcha či rabín, tak má už předem zajištěno místo v kastě Cherubů. Ovšem představme si nějaké fousaté učence s jarmulkou na hlavě a v černých kaftanech mezi Cherubíny s bělostnými křídly. To by nějak nepasovalo, že? Proto se židovští patriarchové okamžitě po příchodu do kasty Cherubínů zázračným způsobem přemění na zářící kola, což už je přijatelnější. My pozemšťané je ovšem známe jako skoro normální lidi, to je ovšem pouze z našeho hlediska, ale z hlediska Boha a andělů jsou to zářící kola. No není to přímo Einsteinova teorie relativity?
V teologickém bádání existuje celý obor zvaný angelologie, tedy věda o andělech. Teologičtí vědátoři andělům přiřazují názvy, popisují jejich úkoly a činnosti, prostě určují jejich vlastnosti, zkrátka dělají to úplně stejně, jako když kvantoví fyzikové charakterizují kvarky. Takové shrnutí mnoha staletého bádání v angelologii sepsal Malcolm Godwin v knize Andělé - ohrožený druh, vydal Volvox Globator roku 1997. Je to vynikající čtení, já se smál! Třeba když jsem se dověděl, že anděla Nisroka omrzel pobyt v nebi, asi se tam nudil, a tak dobrovolně odešel z Nebes a sestoupil raději do Pekla, kde dělá šéfkuchaře a velkoryse koření jídla v Pekle plody ze Stromu nesmrtelnosti. Také když nějaký pozemský teolog pronese znamenitý učený výrok či ještě znamenitější moudrost, velmi silně zabzdí. Doufám že Nisrokovy zvuky a vzniklé ovzduší proniknou i do teologických fakult a že to ovane i naše profesory a studenty teologie na Karlově univerzitě v Praze.
Ještě i v dnešní době se na univerzitách přednáší různé velice zajímavé teologické obory, některé vyjmenuji. Je to třeba pneumatologie, což není věda o pneumatikách nýbrž o Duchu svatém. Další je zase soteriologie, což je věda o spáse a o vykoupení. Hamartologie je vědou o hříchu. Eschatologie vědecky postuluje závěry o poslední věci, tedy o smrti, o věčném životě a o posledním soudu. Angelologie vědecky zkoumá život andělů a přibližuje nám neviditelný svět, podobně zase démonologie probírá činy Satana, démonů a zlých duchů. Trinitární teologie zkoumá Boha jako společenství tří osob, to je ta slavná svatá Trojice. Christologie se přednáší pouze v křesťanství, je vědou o Ježíši Kristu a jeho přirozenosti, zkoumá také vztah mezi božským a lidským v Kristu. Teodicea se snaží ospravedlnit existenci zla a utrpení ve světě ve srovnání s Boží mocí, souvisí docela s naukou o milosti. Sakramentální teologie je o svátostech jako např. křest, svaté přijímání oplatku a vína (tzv. transsubstanciace), svatá zpověď, poslední pomazání apod. No a závěrem bych ještě uvedl obor zvaný biblistika, což je biblická textová kritika, interpretace Bible tzv. exegeze. Samozřejmě víru je nutné šířit a o tom je tzv. misiologie, což je praktická výuka misionářů a metody provádění evangelizace. Teolog Halík má v úmyslu přidat další obor zvaný kairologie. Kairos je v řecké mytologii bůh příhodného času, nejmladší syn nejvyššího boha Dia, matka není známa. Kairos v přeneseném významu znamenalo, že příležitost se musí chytit za pačesy - zaváháš-li nebo jsi-li pomalý, už ji nechytíš. Milan Badal, kněz a tajemník kardinála Dominika Duky, k tomu ironicky pronesl: Získám profesuru na oboru duchovní gastrokoučing a enokoučing. Povedu vás jídlem a pitím do Božího království.
Fakt si nedělám srandu, tohle výše uvedené se skutečně v dnešní době na teologických fakultách vyučuje! Je to přímo neuvěřitelné! A tyhle profesory a studenty platíme z naších daní. No, možná vyzkoumají i zatím ještě neznámé vlastnosti andělů, což jim upřímně přeju, možná to bude přínosné i pro kvantovou fyziku.
Kdysi dávno, nějak v roce 2000, jsem si dal práci a spočítal naprosto přesně veškerý počet andělů v celém všehomíru, vyšlo mi, že jich je 31miliard, 111miliónů, 111tisíc a 080 kusů. Podrobnosti si lze přečíst v knížečce Sociologie andělů na straně 136, brožurka vyšla v roce 2004 a lze si ji stáhnout na webu Nakladatelství T+Ť.
Ještě nikoho v celém světě, a už vůbec ne nějakého kvantového fyzika, nenapadlo spočítat všechny kvarky všehomíra, až mne. Přitom na nápad spočítat kvarky mne inspirovali právě ti už spočítaní andělé. Je to přitom velice jednoduché a snadné.
Vynikající odborníci na vesmír určili, že v jednom krychlovém metru může být tak nanejvýše jeden proton, tedy že vesmír je až tak moc řiďounký. Zajisté v galaxiích je jich více, ale zase v prostorách mezigalaktických je jich mizivé množství, takže průměrně je to ten jeden proton na metr krychlový. No a přece není vůbec žádný problém zjistit, kolik krychlových metrů má celý vesmír. Stačí spočítat toto: Před skoro patnácti miliardami let vznikl vesmír velkým třeskem. Světelný paprsek od toho středu (velkého třesku) k nám doletí za těch 15 miliard let, kalkulačka nám vypočte kolikže je to vteřin, no a to číslo vynásobíme rychlostí světla - 300 tisíc kilometrů za sekundu. No a máme poloměr vesmíru. Kalkulačka nám pak ještě vypočte a oznámí kompletní objem v metrech krychlových oné koule zvané vesmír. Jistěže to bude ohromné číslo něco jako deset na desátou a to zase na desátou a to zase… a zase… a zase… Takové moc pěkné čísílko, no ne? Toto číslo ještě vynásobíme třemi, neboť každý proton se skládá ze tří kvarků. No a počet kvarků v našem vesmíru už známe. Je zde ještě ale jeden menší zádrhel. Ten počet se totiž týká pouze našeho hmotného vesmíru. No a my víme, že hmoty je ve vesmíru pouhé čtyři a půl procent. Zbytek 95,5 procent nemá s naším hmotným vesmírem skoro nic společného, to je ta tzv. temná hmota a temná energie. Takže jsme nuceni přidat k našemu číslu ještě oněch 95,5 procenta, to teprve potom bude počet všech kvarků naprosto přesně spočítán. Snadné a jednoduché, no ne?
Většina případných čtenářů jenom mávne rukou a pronese v duchu myšlení svatého Tomáše, že andělů je nekonečný počet a tudíž i kvarků je nekonečný počet. Jenomže nekonečný počet je všeobecně po celém světě rozšířený matematický blud. Stejně je to s nulou, ta také neexistuje. Nula nemá existenci, neexistuje, a přesto ji používáme a bez ní se neobejdeme. Podobně to je s nekonečnem, také neexistuje, ale bez něho se též neobejdeme. Nekonečno ani nula prostě nemají existenci, je to pouhá iluze, která se bere jako samozřejmost. Nedovedu si ale představit praktický život bez nuly. Obdobné je to s nekonečnem - prostě obrovské množství čehokoliv se chová jako nekonečno, tož proč to nevyužívat? (Více podrobností o nemožnosti existence nekonečna a nuly viz v článku Patafyzika Vesmíru na webu OM.)
Takže počty všech andělů a kvarků už známe a můžu přikročit k další podobnosti, na kterou přišli nezávisle na sobě scholastikové a kvantoví fyzikové. Bude se jednat o křesťanské nebe a kvarkovou nirvánu.
Učení teologové nám tvrdí, mají to vědecko-teologicky potvrzeno, že tři pozemšťané se už za svého pozemského života dostali do Nebe. Prvním byl Enoch (Henoch), kterého do Nebe odnesl anděl. Chudák anděl, takového obtloustlého Enocha odnášet do Nebe, to se ale musel nadřít, co? Druhým pozemšťanem byl samotný Ježíš, který po smrti obživl a po čtyřiceti dnech ve společenství s apoštoly se s nimi rozloučil a také se vznesl do nebe před zraky svých kamarádů a to bez pomoci nějakého anděla. A usedl po pravici vedle Otce. Nebo si sedl po levici? Záleží na úhlu pohledu. Třetím pozemšťanem byla Panna Maria, která se také před zraky apoštolů vznesla do nebe a opozdivšímu Tomášovi shodila z výšky svůj pásek. Ten její opasek chovají a ukazují davům věřících v nějaké katedrále ještě i dnes. Tady mi ovšem ta svatá Trojice nějak nepasuje - Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, dobře, to je v pořádku, ale co tam dělá Panna Maria? Taktéž usedla do rodinného kruhu. Vaří jim a obsluhuje je u stolu? A poslouchá ji její syn Ježíš? Marie je vlastně i manželkou Otce, vždyť On způsobil její otěhotnění. A to se jako nesezdaní manželé občas i pohádají? A co Enoch? O Henochovi v nebi nejsou nějaké hodnověrné zprávy, kdoví, co tam robí, možná božské rodině dělá číšníka a nalévá jim božský nektar. Jsou to tři ověřené případy vzetí živého člověka na Nebesa. Přece by nám ti čtyři evangelisté nelhali, no ne?
A co tohle má společného s kvantovou fyzikou? Zásadní podobnost!
Když totiž položíme na kovadlinu proton a třískneme kladivem, tak proton rozbijeme. Z už bývalého protonu vyletí tři kvarky, ty můžeme vyfotografovat. Jenomže ty kvarky okamžitě zmizí, akorát ta fotka zůstane. Kam zmizí? No do kvarkové nirvány. Pak že tu není podobnost s nebem. Je! Tři kvarky z hmotného světa zmizí stejně jak Enoch, Marie a Jehošua do transcendentna.
Teologové tvrdí, že svět vytvořil Bůh z ničeho, prostě řekl ať je svět a to stačilo. Nebylo nic a najednou byl vesmír. Moderní současní teologové ovšem už pod tíhou důkazů připouští, že vesmír vznikl tzv. Velkým třeskem. Před tím třeskem nebylo nic, prostě najednou z ničeho nic to bouchlo. Co ale bouchlo? Bouchlo to Nic? Takže pro teology je naprosto logické a nevyvratitelné, že velký třesk nařídila nějaká vyšší inteligence, tedy nějaký Bůh. Tím se potvrzuje existence Boha, který z ničeho stvořil svět.
Můj velký oblíbenec Egon Bondy vydal už v roce 1967 knihu Útěcha z ontologie - substanční a nesubstanční model v ontologii. Bondy jako starý marxista zavrhl ve svém nesubstančním modelu nejenom staré antické materialisty ale i marxistické filosofy, kteří samozřejmě tvrdí, že z ničeho nemůže vzniknout něco. V podstatě Bondy přijal náboženské hledisko - vznik všehomíru z ničeho. No a v tzv. ontologickém světě a v ontologickém přemýšlení ten nesubstanční model lze všelijak krkolomně (ontologicky) zdůvodnit, podobně jako v teologickém přemýšlení. (Ontologie je učení o bytí, o jeho nejobecnějších určeních a pojmech.) Bondy popsal nesubstanční teorii vzniku všehomíru, ale ať se snažil seč mohl, jeho teorie je naprosto nepřesvědčivá, alespoň pro mne. V podstatě použil náboženskou teorii o vzniku z ničeho, bez jakékoliv substance. Prý substanční model je marxistický výmysl, tedy hlásat, že něco nemůže vzniknout z ničeho, je chybné uvažování. Na obranu Bondyho lze uvést, že v roce 1967 se toho o kvarcích mnoho nevědělo, vlastně skoro nic. Jenomže v bibli je to popsáno trochu jinak. „Na světě nebylo nic, pouze nad vodami se vznášel Duch svatý.“ Tady jsou dokonce substance dvě - voda a Duch svatý. Tedy substancí byla voda, a ne že nebyla žádná substance. Tak se to píše v bibli, teologové! Nutně musí být nějaká substance, to přece i Bůh když uplácal Adama a vdechl mu život, tvořil ze substance, tedy z hlíny.
Fyzikové, nejenom kvantoví, se docela úspěšně vyhýbají otázce - a co bylo před Velkým třeskem? Raději k tomu mlčí. A tož se do toho musím pustit já. Co bylo před Velkým třeskem? Z našeho hmotného světa se skutečně zdá, že nebylo nic. Já se ale odvážím tvrdit, že existovaly kvarky. Mohu tedy konstatovat, že základní substancí vesmíru jsou kvarky. No a jak víme, kvarky nemají žádnou hmotnost, jsou to pouhá nejmenší kvanta energie, nic menšího už nemůže být (a může jich sedět na špičce jehly nekonečné množství), menší kvantlíky energie už nemohou existovat. Tedy před Velkým třeskem existovala špička jehly, na níž sedělo nekonečné množství kvarků. Jinak řečeno, existoval bezrozměrný bod, ve kterém byly obsaženy všechny také bezrozměrné kvarky. No a protože kvarky jsou nehmotné, jejich existence se naprosto vymyká našemu chápání. Přitom ale už nejméně sto let známe slavnou rovnici E=mc2, tedy že energie se rovná hmota krát rychlost na druhou. Hmotu už docela běžně přeměňujeme na energii, naopak energii na hmotu se zatím přeměnit moc nedaří, ale dle přírodních zákonů to lze provést, tedy energii změnit na hmotu je reálné, v laboratořích se to už daří.
Uveďme si základní charakteristiky či vlastnosti hmoty. Hmota vytváří prostor, můžeme změřit vzdálenost jednoho protonu od druhého protonu stejně tak vzdálenost galaxie Mléčné dráhy od galaxie třeba v souhvězdí Plejád. A to přesně na centimetry. Druhou charakteristikou je gravitace, tedy vzájemná přitažlivost hmotných objektů. A za třetí je to plynoucí čas – tedy včera, dnes a zítra. Minulost ovlivnit nemůžeme, ale v přítomnosti můžeme změnit budoucnost, nebo jí dát nějaký žádoucí směr, bez nás by svět probíhal determinovaně dle přírodních zákonů. Třeba atomovou válkou můžeme zničit život na naší planetě, což je ovšem vzhledem k vesmíru naprosto nepatrná, bezvýznamná událost, vesmír ji vůbec nezaznamená, nezaregistruje. I když, kdoví, možná bude v našich silách a schopnostech provádět v budoucnu i události vesmírného významu, neboť rozvinutý inteligentní život může ovládat v budoucnu třeba i galaxie, takže to by zase nemusela být jenom tak nějaká bezvýznamná událost.
No a uveďme si také základní charakteristiky energie, tedy kvarků. Energie tyto tři výše uvedené vlastnosti hmoty absolutně postrádá, nepotřebuje je. Kvarky nepotřebují prostor ani čas a už vůbec nemají sebemenší gravitaci. Kvark je bezrozměrný bod a bezrozměrných bodů může být v tom jednom jediném také bezrozměrném bodu nekonečně mnoho. Zajisté určovat tvar něčeho nehmotného, jak to třeba dělají teologové s nehmotnými anděly, je přece naprosto nesmyslné. Určovat tvar, polohu, či umístění je blbost na entou. Když tedy pozorujeme z našeho hmotného světa kvarky žijící v ne-prostoru, tož dle fantasie pozorovatele můžeme vidět kvark třeba jako krychličku, kuličku či kolečko, dokonce jako přímku - strunu nataženou od kraje ke kraji vesmíru. Ovšem pro kvark je naše vidění lhostejné. Určovat tvar něčeho nehmotného je přece nesmyslné. Může se nám ale tak všelijak jevit, proč ne. Pokud ovšem bude mít kvark sebemenší hmotnost, tak prosím, určujme jeho tvar a polohu, ale to přece už potom není kvark, to už je hmotná částice.
Můžeme učinit závěr - před vznikem hmoty, která vznikla právě tím velkým třeskem, existoval pouze svět nehmotných energetických kvant bez prostoru, bez gravitace a bez času. Z našeho hlediska tedy existovalo to problematické NIC vyplněné čistou energií. A to je právě ona základní substance všehomíru.
Přitom ten náš hmotný svět se skládá z kvarků – protony a neutrony se skládají ze tří kvarků. Hmota je jakýsi extrémní stav kvarků, však se to týká pouze čtyř, či čtyř a půl procenta kvarků, tedy jsou to jacísi úchylové, 95 procent kvarků je normálních, nevšímajících si oné menšiny, oné úchylné hmotné formy. Něco jako počty homosexuálů v naší společnosti. Jsou jim lhostejné, spíše je politují, ale jinak si jich nevšímají, dělají, jakoby ani nebyly. Že by se za ně, tedy za hmotu, styděli? Takový kvark proletí naší zeměkoulí, aniž by si něčeho všiml, stejně tak projde sluncem ba i černou dírou aniž by ji nějak zaregistroval. A jakou rychlostí proletí tu naši zemičku? Jelikož je nehmotný, neplatí pro něho nejvyšší možná rychlost, tedy rychlost světla, nýbrž jeho rychlost může být klidně nadsvětelná. No a my naopak lítáme družicemi v kvarkovém poli a taky si toho moře kvarků vůbec nevšimneme, tu obrovskou spoustu kvarků také nezaregistrujeme.
Celý svět, tedy vesmír, můžeme rozdělit na dvě části – na malilinkou naši část hmotnou, které je vesmíru dle střízlivých odhadů maximálně pět procent. To je ten vesmír který zkoumáme, fotografujeme a divíme se, jak je obrovský. Druhá část, ta větší, tedy těch 95 procent, jsou kvarky, o nichž skoro nic nevíme, protože jsou nehmotné. Nemáme tudíž naprosto žádné možnosti něco se o nich našimi prostředky dovědět. K našemu hmotnému vesmíru nemá těch 95 procent kvarků žádný vztah, máme pro ně nulový význam, stejně jako ony mají nulový význam pro nás. Jsou pro nás ničím, jako kdyby neexistovaly, jsou pro nás prázdnem, neexistencí. A samozřejmě je to také naopak, kvarky zase stejně jako my je, neberou v úvahu náš hmotný vesmír, ten je pro ně ničím, my jsme pro ně něčím neexistujícím. Vzájemně se prostě absolutně ignorujeme. Dalo by se také říci, že hmota pluje jako největší velryba Plejtvák obrovský v oceánu kvarků, či hmota se vznáší jak balón v atmosféře kvarků.
Dovede si někdo představit situaci, kdy čas neběží, neprobíhá? Já tedy nikoliv, ale matematicko-fyzikálně to lze vyjádřit, tedy čas se reálně se zastaví, skutečně neprobíhá, je „na místě“ nehne se, není včera, dnes a zítra, je pouze teď, což ale také znamená věčnost či také to křesťanské Nebe. V Janově Apokalypse se surrealistickým stylem popisuje konec světa, kdy země zmizí, vesmír zmizí, hmota zmizí, zůstane pouze nebe a věčnost. Teologové si k tomu přidali tzv. Poslední soud, kdy Bůh bude soudit živé i mrtvé a rozdělí je na ty, kteří půjdou do věčného nebe a na ty, kteří půjdou pekla, také věčného. Je faktem, že v hmotném světě pro nebe ani pro peklo není místa, ale v ne-prostoru a v neprobíhajícím času, tam místo bude. Zajisté, všichni lidé a veškerá hmota se přemění (nikoliv ovšem zázračně) na kvarky a ty budou mít život věčný v ne-prostoru, kde čas neprobíhá, bude tam jenom věčný život energetických kvarků. Já tomu říkám kvarková nirvána. Takže nemusíme mít žádné pochybnosti o životě po životě, neboť všechny atomy, z nichž se kdysi skládal člověk, se po zániku hmotného světa, tedy při tzv. Velkém roztrhu či také při tzv. Posledním soudu, „přeformátují“ na kvarky a odeberou se do kvarkové nirvány, jinak taky do křesťanského nebe, takže skutečně reálně budou vzkříšeni k novému životu v jiné v kvarkové formě existence. Jedinou nejistotou bude, zdali člověk změněný na kvarky bude kvarkem dolním, horním, podivným, půvabným (to budou asi ženské) a také může být červeným (rudým), zeleným (ekologové), či modrým. To právě rozhodne Pánbůh. Teologové a Moody hlásají pravdu!
A co je to ten čas? Já třeba potřebuji nějaký čas, abych se dostal z Jeseníku do Brna, čím rychleji pojedu, tím kratší čas strávím v autě. Tedy vzdálenosti jednotlivých hmotných objektů můžeme měřit na milimetry či kilometry a zároveň na vteřiny či hodiny. Tohle kvark vůbec ale vůbec nepotřebuje, neboť je nehmotný. Jak bychom například změřili vzdálenost neexistujícího města ke druhému neexistujícímu městu? Jak jsou od sebe vzdálení dva neexistující lidé? Kvarky tedy logicky nic neměří na vzdálenosti a nic jim neříká ani nějaký čas - no za jak dlouho by se přemístili od jednoho neexistující města k druhému neexistujícímu městu? A jakou rychlostí? Prostě rychlost ani čas u kvarků nefunguje. Dokonce mohou být na dvou různých místech (z našeho hmotného hlediska) současně. U kvarků ovšem dvě různá místa nejsou, přece nemají prostor, no ne? Kvarky jsou naprosto nezávislé na prostoru či času.
To nějaký svatý, jak jsem se dočetl v životopisech tisícovky svatých, ve stejný den a stejnou hodinu měl kázání v kostele a zároveň kázal i v kostele padesát kilometrů vzdáleném. Byl spatřen na dvou různých místech současně. Teologové dokonce tvrdí, že Bůh je všude a nikde. Kvark také existuje všude a zároveň nikde. Přece ve světě, kde neexistuje hmota a tudíž ani prostor, naprosto logicky neexistuje (neprobíhá) čas. To je jak v katolickém nebi, tam také neexistuje čas, pouze nekonečná věčnost. Vědecky řečeno - to je už za „horizontem událostí“. Až zmizí náš hmotný svět, čas se zastaví, a to je v daleké budoucnosti jistotou (tzv. Velký Roztrh). V našem hmotném světě ale zatím čas neustále pádí, běží kupředu, nebo také minulost neustále požírá čas.
I svatý Augustin z Hippa (354-430) měl s definováním času problémy. Co je současnost, kam zařadit okamžik právě teď? „Teď“ je pouhý předěl mezi minulostí a budoucností, podobně jako nula je předěl mezi zápornými a kladnými čísly, ale ani nula ani „teď“ neexistuje. Někde jsem četl, že je to nezměřitelný nekonečně kratinký časový úsek, když může existovat kvark jako nejmenší částečka energie, tož prý může existovat i nejmenší časový úsek, takový kvark času. To mi ale nějak nepasuje.
Snad nejkrásnější teorii o čase vypracoval islámský učenec Amr Ibn Ubajd, který zemřel r. 762 v Basře. V první části svého pojednání píše o hmotě jako marxista či darwinista. Dokazuje, že existuje přirozená kauzalita pohybu světa, z čehož plyne, že hmota má možnost se sama měnit a tvořit něco nového. Jenomže kde je Alláh? Pokud je vše determinováno předcházejícím stavem, Alláha není vůbec zapotřebí. Takže Ubajd v krátkém závěru byl nucen do své teorie zamotat Alláha, jinak by přece byl prohlášen za neznaboha a jeho spis by byl spálen. (Podobně za mých mladých let bylo nutno do textu zamontovat alespoň nějaký citát z Marxe či Lenina.) Ubajd tedy popřel kauzalitu a prohlásil, že pohyb je pouhá iluze, stejně tak je iluzí nějaká příčinnost. To Alláh každou nanosekundu nově tvoří celý svět. Ocituji komentář Karla Hoffa: „Každý pšouk pohybu světa je nově tvořen Bohem jak v celku, tak v detailu. Týká se to hvězd i cesty lžičky k ústům. Pobryndal jste se polévkou, ač jste zdráv, střízlivý a nikdo do vás nestrčil a není zemětřesení? Zdržte se komentáře, Bůh zrovna znovu stvořil svět.“ No není to kouzelné?
Závěrem můžeme konstatovat, že scholastika nachází uplatnění v dnešní kvantové fyzice.
A ještě dodatek o gravitaci
Gravitace má sebevražedné tendence. Hmota svou přitažlivostí k sobě přitahuje další hmotu, až je jí dostatečné množství, zažehne se uvnitř „atomová bomba“ a hvězda začne svítit. Pokud se ovšem té hmoty nahromadí až příliš moc nadmíru, třeba takových tisíce a tisíce sluncí, tož gravitace vlastně způsobuje sebevraždu hmoty. Uvnitř té tzv. černé díry se na sebe namačkají atomy až tak moc, že protony se rozpadají na jednotlivé kvarky a ty mizí v kvarkové nirváně. A protože kvarky nezajímá nějaký prostor či gravitace, tak se postupně, pokud nemá černá díra další příjem potravy, gravitace zmenšuje, protože se zmenšuje o ty kvarky, a z černé díry se časem stane obyčejná hvězda a to buď nějaký bílý trpaslík či červený obr. Černá díra se prostě vypaří. Ale jaké spousty hmoty požrala. V černých děrách tedy mizí hmota, ovšem to akorát v našem hmotném vesmíru ubude hmoty. Zajisté se nic neztratí, pouze hmota změní formu na kvarky.
A ještě o svinutém nekonečnu. Velmi zajímavé úvahy ohledně nekonečna sepsal vynikající matematik Georg Cantor (1845-1918). Třeba: množina všech podmnožin dané množiny obsahuje více prvků než původní množina. Další ze slavných vět: počet bodů na úsečce je „stejný“ jako počet bodů ve čtverci resp. v krychli jakékoli (spočetné) dimenze. V podstatě tvrdil, že podmnožina konečné množiny může být nekonečná, tedy že nekonečno může být pouze částí konečna.
Ještě zajímavější vynikající nápad měl pan Möbius v roce 1858. Přemýšlel co s tím nekonečnem až přišel na to, že nekonečno lze svinout, no tak je svinul do tzv. Möbiova pásku. Ten jeho pásek má pouze jednu stranu plochy, nemá rub a líc. Také má pouze jednu hranu. Nelze tudíž určit kde je nahoře a kde dole, kde vpravo a kde vlevo, prostě se nelze nijak orientovat. A co když celý náš hmotný vesmír má tvar obrovitánského Möbiova pásku? To by mohlo být pro astrofyziky docela zajímavé, no ne? A co když je také ta nehmotná energie v kvarku svinutá stejně, jako kdyby byla v Möbiově pásku? Nekonečno lze svinout do bezrozměrného bodu, tedy kvarku. Všechny jednotlivé kvarky mají formu Möbiova pásku, tudíž každý jednotlivý kvark je svinuté nekonečno. Ale kvarků je konečný počet, takže i nekonečen je nutně konečný počet. Docela zajímavé, no ne? Jeden takový kvark přistál na naší zahradě ve velice velmi silném zvětšení, aby to bylo pochopitelné i nám nefyzikům.
Poznámka redakce: Článek je z rubriky "Nejen vědou"
