Iluze nadřazenosti
Nejprve si zkuste ohodnotit svoje vlastní schopnosti řídit letadlo na škále od jedné do desíti. Nejvíce pravděpodobné je, že jste se ohodnotili jako sedmička. A mezi sedmičkami zdaleka nejste sami, podobně se ohodnotila většina vašich kolegů. Pochopitelně ale není možné, aby většina z nás byla nadprůměrnými. I když budeme sami sebe hodnotit v různých jiných schopnostech, třeba v řízení automobilu, schopnosti vést posádku letadla jako kapitán nebo organizovat kolegy v aeroklubu, téměř vždy to dopadne podobně. Většina z nás si myslí, že je lepší, než většina ostatních lidí.
Experiment, který k odhalení tohoto fenoménu vedl, provedl v roce 1980 Ola Svenson, emeritní profesor psychologie stockholmské univerzity. Shromáždil v jedné místnosti 81 amerických a 80 švédských studentů, kteří se navzájem mezi sebou neznali. Požádal je o toto: „Ohodnoťte svoji schopnost řídit bezpečně auto v porovnání s ostatními lidmi v této místnosti. Ačkoliv se neznáte mezi sebou, chceme, abyste se pokusili co nejpřesněji odhadnout svoji předpokládanou pozici mezi ostatními.“ Zjistil, že v americké skupině 88 % studentů a ve švédské skupině 77 % studentů ohodnotilo samo sebe jako nadprůměrně bezpečné řidiče. Polovina amerických studentů se zařadila mezi 20 % nejbezpečnějších řidičů. Polovina švédských studentů se zařadila mezi 30 % nejbezpečnějších řidičů. To pochopitelně zjevně neodpovídalo realitě. Většina lidí nemůže být nadprůměrně schopnými.
Tomuto experimentálně zjištěnému jevu psychologové říkají iluze nadřazenosti (Illusory superiority, better-than-average effect) a patří mezi kognitivní zkreslení (cognitive bias). Základním principem všech těchto zkreslení je, že ačkoli na druhých nadměrně optimistické sebehodnocení odhalíme, sami u sebe si je nikdy neuvědomujeme a nejsme ochotni si jej připustit. Pokud tedy máte pocit, že právě u vás se tento jev nevyskytuje, téměř jistě se mýlíte.
Zde je několik dalších příkladů podobných průzkumů provedených sociálními psychology:
-
85 % z nás se řadí mezi nadprůměrně schopné v dovednosti „vycházet dobře s druhými“. Dokonce čtvrtina se domnívá, že by měli být zařazeni mezi jedno procento nejschopnějších!
-
70 % z nás se řadí mezi horních 50 % ve vůdčích schopnostech řídit a organizovat ostatní (Alicke; Govorun, 2005)
-
Pokud máte pocit, že tato iluze se týká jen hloupějších lidí, jste na omylu. 90 % členů akademické obce vysoké školy se domnívalo, že oproti svým kolegům jsou nadprůměrnými učiteli (Cross, 1977). Funguje to stále stejně a čísla statistik jsou nápadně podobná.
Zajímavé je, že iluze nadřazenosti se spolehlivě projevuje u schopností, které jsou pro nás běžné, a provádíme je často. U činností, které jsou naopak neobvyklé nebo mimořádné, často funguje opačný efekt podprůměrnosti (below-average effect, Suls, Lemos; Stewart 2002). Platí to i pro dovednosti, kde je předpokládaný úspěch velmi vzácný. Máme tendenci nadhodnocovat schopnosti ostatních a svoje schopnosti hodnotíme jako podprůměrné. Iluze nadřazenosti tedy hrozí jen těm pilotům, kteří létají často a létání je pro ně běžná aktivita.
Pozoruhodný je rovněž zjištěný rozdíl mezi výsledky amerických a švédských studentů. I když byla iluze nadřazenosti experimentálně ověřena v určité míře u velkého počtu národů, přesto nejsilněji ji podléhají právě Američané, méně Evropané a nejméně Asiaté. Projevují se zde významné kulturní rozdíly. Navíc si dovolím zde odhadnout experimentálně neověřenou a ničím nepodloženou hypotézu, že piloti jsou naopak náchylnější k iluzi nadřazenosti než průměrný vzorek populace. Piloty se totiž stanou jen ti, kteří mají důvěru ve vlastní schopnosti při tak nebezpečné činnosti, jakou je létání.
Příčina iluze nadřazenosti není dosud spolehlivě vysvětlena a máme k tomu více protichůdných teorií. Jsem ale přesvědčen, že má evoluční význam, je pro naše přežití výhodná a dodává nám sebedůvěru čelit každodenní realitě. Evoluce ale neformovala člověka pro létání. Prostředí kokpitu letadla je pro člověka nepřirozené. Otázkou tedy je, zda je iluze nadřazenosti výhodná také pro přežití pilota. O tom nikdo neprovedl seriózní výzkum. Nicméně vzniká zde podezření, že iluze nadřazenosti nás vede k ochotě provádět manévry nebo letecké činnosti, které jsou vyhrazeny těm zkušenějším nebo vyžadují zvláštní výcvik, třeba létat ve formaci nebo v obtížných meteorologických podmínkách. Vede k přehnanému optimismu, že právě já jsem tak dobrý, že obtížné podmínky zvládnu.
V každém článku o bezpečnosti ve všeobecném letectví se dočtete, že přeceňovat vlastní schopnosti je pro létání nebezpečné. Přesto neubývá pilotů, kteří svoje schopnosti přecení. Nabízím zde vysvětlení, proč jsou tato opakovaná varování stále tak neúčinná. Pilot je člověk a bylo experimentálně ověřeno, že jeho sklony k přeceňování vlastních schopností jsou lidské. Stejně tak lidské je, že si iluzi vlastní nadřazenosti neuvědomujeme a nejsme ochotni si ji připustit. Lidová moudrost starých instruktorů tomuto jevu čelí varováním, že do letadla je třeba usedat s pokorou, ať máte v létání sebevíc zkušeností, protože jinak velmi brzo dostanete za vyučenou.
Dunning-Krugerův efekt
Iluze nadřazenosti je vcelku prostá iluze, ale experimentální sociální psychologie kráčela dál a Justin Kruger a David Dunning v r. 1999 přišli na další zajímavý jev, který nese jejich jméno.
Autoři provedli dva testy se studenty psychologie Cornellovy univerzity ve státě New York. Při prvním testu měřili schopnost logického uvažování, znalost anglické gramatiky a také úroveň smyslu pro humor. Při následujícím druhém testu se studentů zeptali, jak si myslí, že dopadli v prvním testu, měli ohodnotit svůj předpokládaný výkon. Potom porovnali výsledky obou testů a zjistili další zajímavý fenomén. Pro lepší pochopení výsledků se podívejte na následující graf:
Z grafu je patrné, že ti, kteří dopadli v prvním testu nejhůře a projevili nejméně znalostí a dovedností v testovaném oboru, nejvíce přeceňovali sami sebe a nadhodnotili svůj výkon. Přestože jejich průměrná úspěšnost testu znalostí a dovedností byla pouhých 12 %, sami se hodnotili mnohem výše – okolo 62 %. Naopak ti studenti, kteří podali nejlepší výkon, přeceňovali schopnosti ostatních a nebyli si vědomi svých nadprůměrných schopností. Studenti, pro které byl test znalostí a dovedností snadný, mylně předpokládali, že musí být snadný i pro ostatní.
Následovalo seznámení studentů s výsledky testů ostatních studentů. Potom dostali možnost znovu ohodnotit svoje postavení mezi ostatními. Nejschopnější lidé zvýšili své hodnocení a přesněji tak odhadli svou úroveň mezi ostatními. Ovšem nejméně schopní studenti hodnocení svých schopností nezměnili a nadále se výrazně nadhodnocovali. Lidé s nízkými schopnostmi a kompetencemi mají o svých schopnostech nadnesené mínění, které je rezistentní vůči změně i při přímé konfrontaci se schopnostmi ostatních. Ověření si vlastních schopností v testu tedy pomáhá ve správném sebehodnocení pouze schopným studentům, ale nepomáhá těm méně schopným. Neschopný nebyl schopen si uvědomit, že je neschopný.
To však stále není všechno, experimentování pokračovalo dále. Studenti měli možnost se krátce seznámit se základními vědomostmi v testovaném oboru. Poté se znovu zeptali na sebehodnocení studentů. Ukázalo se, že studenti s nejhoršími výsledky zlepšili svoji schopnost odhadnout svoje pořadí mezi ostatními už po minimálním poučení v testovaných dovednostech, které předtím postrádali. A to bez ohledu na to, že jen krátké doučování nevedlo k podstatnému zlepšení skutečných dovedností.
Pokud by vás zaujímalo, jak autoři testovali smysl pro humor, vysvětlení naleznete ve videu o Dunning-Krugerově efektu.
Když si to shrneme, Dunning-Krugerův efekt způsobuje, že nejméně schopní lidé nejsou schopni si uvědomit nízkou úroveň svých schopností. Tento jev byl znovu ověřen i u jiných dovedností, například řízení automobilu, hraní šachů, tenisu nebo u schopností lékařů pečovat o pacienty. Byl pozorován i u studentů letecké školy Southern Illinois University a testován na schopnosti uspět v teoretických zkouškách pro soukromé a obchodní piloty. Nejméně schopní jedinci mají tendenci nadhodnocovat svoje schopnosti. Nejvíce schopní jedinci mají tendenci nadhodnocovat schopnosti ostatních. Není žádný důvod pochybovat o tom, že se schopností létat s letadlem je to obdobné.
Je třeba zdůraznit, že pozorovaný jev nemá žádnou souvislost s inteligencí a není pravda, že více inteligentní lidé jsou lépe chráněni před tímto jevem. Pokud zde hovoříme o méně schopných jedincích, hodnotíme jejich nižší úroveň vědomostí, vzdělání, zkušeností a dovedností v testovaném oboru. Současně je třeba připustit, že jedinci méně schopní v jednom oboru mohou být výjimečně schopní v jiném oboru a stojí na opačné straně škály hodnocení. Stejně tak pozorovaný efekt nemá souvislost s charakterovými vlastnostmi atd.
Proběhly další podobné výzkumy (Sheldon et al., 2014), ve kterých nejenom, že neschopní nedokázali přijmout informaci o svých nízkých schopnostech, ale navíc začali zpochybňovat výsledky výzkumu i metodu testování. Když jste neschopní, nevíte o tom. V tom je právě to prokletí. Schopnosti, které potřebujete k uvědomění si vlastní neschopnosti, jsou ty stejné, které vás učiní schopnými.
Kompetentní a nekompetentní piloti
Pro aplikaci tohoto jevu v letectví si opět rozdělme piloty na kompetentní a nekompetentní. Do první skupiny zařadíme ty vzdělané, vycvičené a zkušené. Do druhé skupiny ty, jejichž znalosti, dovednosti a zkušenosti nejsou dostatečné k bezpečnému létání v předpokládaných podmínkách. Předpokladem pro Dunning-Krugerův efekt je alespoň minimální znalost pilotáže letadla, protože málokdo bude přeceňovat svoje schopnosti v létání, pokud letadlo nikdy neřídil.
Nejméně kompetentní piloti přeceňují své síly a nejvíce se vystavují nebezpečí selhání právě díky svým neznalostem možných nástrah, které je za letu mohou potkat, ať už je to počasí, radiokomunikace nebo třeba technika pilotáže při akrobacii. Jelikož nejsou s určitou problematikou dostatečně obeznámeni, neuvědomují si, jak velké limity mají. Chybou nekompetentních je tedy špatný náhled na vlastní schopnosti.
Naopak kompetentní piloti odhadují velmi dobře své znalosti, neboť si jsou vědomi svých limitů. Mají sklon k přeceňování výkonnosti ostatních, protože když je úkol jednoduchý pro ně, předpokládají, že bude jednoduchý i pro ostatní. Tomuto jevu říkáme false-consensus efekt (viz Ross et al., 1977). V obchodní letecké dopravě se například může stát, že za letu vícečlenné posádky se vyskytnou potíže. Schopný kapitán bude mít tendenci chybně předpokládat, že zbytek osádky se stejně jako on orientuje a plně si uvědomuje vážnost situace.
Jak tomu nepodléhat?
Napoleon Bonaparte s tímto jevem jistě měl svoje zkušenosti, když kdysi prohlásil: „Hlupák má před vzdělaným člověkem velkou výhodu – je sám se sebou vždy spokojený.“ A jiný velký muž, Mark Twain, k domu dodal: „Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Nutno uznat, že tento druhý klasik neměl pravdu. Existuje totiž jeden spolehlivý způsob, jak si svoji neschopnost uvědomit a změnit. Tou skvělou metodou je získávání znalostí, vzdělání, absolvování výcviku a nabývání zkušeností. Dunningovými slovy řečeno: „Jediný způsob, jak dokázat lidem jejich neschopnost, je udělat z nich lidi schopné.“
Psáno pro Aeroweb a osel.cz
Dělají z nás liberály a konzervativce geny?
Autor: Josef Pazdera (07.08.2015)
Měď jako spouštěč demence
Autor: Josef Pazdera (11.07.2016)
Uctíváme mozek?
Autor: Josef Pazdera (30.11.2016)
Zadrátované mozky: Politický postoj přebije jednoznačné důkazy jako nic!
Autor: Stanislav Mihulka (14.01.2017)
Diskuze: