Meteor Crater v Arizoně. Vznikl asi před 50 tisíci let. Kredit: NASA Earth Observatory.

Masová vymírání jsou fascinující. Neustále lidem straší v hlavě. A kdyby se tak ještě vracela pravidelně, to by bylo něco. Je v tom veliký strach smíchaný s nemalou dávkou zvědavosti na konec světa. Navíc to má celé příchuť konspirační teorie – že jakýsi tajemný cyklus v pozadí řídí osudy pozemské přírody. Často se mluví o tajemné hvězdě Nemesis, která je velice nenápadná, ale jednou za určitou doby se přiblíží ke Slunci a zbombarduje planety záplavou kosmického kamení.

Matthias Meier. Kredit: ETH Zürich.

Žádnou takovou Nemesis jsme nenašli, vědci se ale stejně už celá dlouhá desetiletí přou o to, jestli se masová nebo alespoň velká vymírání pravidelně opakují nebo nikoliv. Ještě v roce 2015 se objevil výzkum, v němž američtí vědci ohlásili, že na Zemi se objevují impaktní krátery s periodou asi 26 milionů let. Do těchto debat teď rázně bouchl tým Matthiase Meiera z Institutu geochemie a petrologie Spolkové vysoké technické školy v Curychu. Dospěli k názoru, že balvany z vesmíru se do Země strefují úplně náhodě.

Dnes na Zemi známe necelé dvě stovky impaktních kráterů, od velikosti pár metrů až po více než 100 kilometrů. Jsou i velmi různě staré, od několika let až po několik miliard let. Meier a jeho kolegyně omezili svou analýzu na krátery mladší 500 milionů let, a také zjistili, že některé z kráterů byly v předchozích studiích chybně datované. Teď již snad známe jejich skutečný věk. Badatelé nakonec zahrnuli 22 kráterů, u nichž známe stáří přesněji, než s odchylkou 1 procenta. Rozložení dopadů meteoritů v čase prostudovali pomocí metody cirkulární spektrální analýzy (CSA), která se používá ke studiu opakujících se jevů. Výsledky analýzy mluví docela jasně. Meteority na Zemi dopadají náhodně.

Stopy po dopadu meteoritu v Chicxulubu. Kredit: LPI.

Meier s kolegyní připouštějí, že v některých případech známe více impaktních kráterů, jejichž věk je prakticky stejný. Občas podle nich mohlo jít o to, že se Země střetla s asteroidem, který měl svůj malý měsíc. Někdy jsou ale tyto krátery od sebe dost vzdálené, takže to na asteroid s měsícem úplně nesedí. Typickým případem je slavný zabiják dinosaurů, po němž zbyl veliký kráter u mexického Chicxulubu. Ve stejně době, tedy před asi 66 miliony let, vznikl i menší kráter Boltyš, který se nachází na dnešní Ukrajině. Podle Meiera pro to nemáme jasné definitivní vysvětlení. Lze si ale představit, že mohlo dojít ke kolizi, třeba někde v pásu asteroidů, čímž by vznikl shluk více různě velkých asteroidů, který pak časem zasáhl Zemi.

ETH Zürich.

Je jasné, že takové situace, k nimž asi občas dojde, zamlží výsledky analýz četnosti dopadu meteoritů na Zemi. Analýza Meiera a spol. ukázala, že dopady většího počtu meteoritů zároveň mohou ve statistických výpočtech vyvolat dojem, že asteroidy bombardují Zemi pravidelně. Dobrou zprávou tedy je, že se nemusíme obávat příchodu dalšího období periodické smrti meteoritickým bombardováním. Špatné na tom ale zase je, že se to ve skutečnosti může stát kdykoliv. Měli bychom na to být připraveni.

Literatura
ETH Zürich 6. 3. 2017, Monthly Notices of the Royal Astronomical Society 467: 2545-2551.