Pandy velké se také přesouvají na velké vzdálenosti a střídají stanoviště, od tropických lesů až po zasněžené hory. (Kredit: Ted Stankowich/CSU Long Beach)

Většina savců je fádně hnědých a nebo v odstínech šedi. Někteří ale jsou pozoruhodně nápadně kontrastně barevní, jako třeba zebry, pandy a skunkové. A jimi se na University of California Davis už léta se svým týmem zabývá Tim Caro.

Různé sekce pandího kožíšku mají ke svému zbarvení jiný důvod. (Kredit: Ricky Patel, UC)

Jak že to je s těmi zebrami?

Každý kdo hraje střílečky dobře ví, že když je něco pruhované, těžko se tomu určuje tvar a hůře se na to zaměřuje. A co teprve, když se vám začne před očima míhat celé stádo ze samých pruhů… Většina z nás je proto přesvědčena, že zebry mají pruhy jako kamufláž k ošálení predátorů. Jenže vloni se antropoložka Amanda D. Melinová podívala na zebry nikoli lidskýma, ale lvíma a hyeníma očima. Výsledkem je, že jedna z nejuznávanějších představ, formulovaná už kdysi dávno  Darwinem, se otřásla v základech.

Geniální výtvor přírody, který měl tmavými pruhy imitovat temné kmeny dřevin a těmi bílými zase světlé mezery mezi nimi, do nových poznatků poněkud nesedí. Například proto, že zebry svůj život tráví převážně na volných pláních bez stromů a keřů. Ještě větší problém se jeví ve zraku predátorů.

Tim Caro. Vystudoval  zoologii na Cambridge ve Velké Británii, pak přesedlal na psychologii na University of St Andrews, ve Skotsku. Nyní je profesorem na Katedře divoké zvěře a ryb University of California, USA.

Pro lvy a hyeny je pohyb v parnu dost velkým utrpením, a tak své štvanice většinou pořádají za soumraku a v noci. V šeru ale nejsou schopni rozlišit zebří pruhy ani na vzdálenost třiceti metrů a v noci se jim to zkracuje i na méně než devět metrů. Při svých výpadech se tedy řídí spíše siluetami a ty zebří pruhy nenarušují. Zebry se predátorům opticky jeví stejně, jako velké antilopy, které jsou barevně jednolité s hnědě zbarvenou srstí.

Obálka knihy „Zebra Stripes“, v níž loni Tim Caro formuloval účel průhů, jako optického repelentu. (Kredit: University of Chicago Press, Chicago).

Již jsme na oslovi psali, že nový pohled na zebří proužkování dal výskyt much tse-tse (rod Glossina), a ovádů (čeleď Tabanidae). Tam, kde tito trapiči a přenášeči spavé nemoci na své oběti útočí po větší část roku, mají zvířata pruhů nejvíce a jejich pruhy jsou výraznější. Platí to v Africe obecně. Nejen tedy pro zebří druhy, ale i pro jejich poddruhy. Ostatně to potvrdil i pokus v nedalekém Maďarsku, kde vědci kousek za Budapešť odvezli pruhované a nepruhované atrapy koní a pak na nich počítali počty ovádů. Stejně jako ti Afričtí, tak i maďarští drákulové se sosáky si sedali na pruhované modely statisticky neochotněji. Vědci to vysvětlují odrazem světla, které má určitou polarizaci. Řada hmyzu (na rozdíl od nás) polarizované světlo vnímá a odraz od černých pruhů se mu jeví podobně, jako odraz vodní hladiny. Kázat vodu těm, co baží po krvi, jistou logiku má a momentálně se to jeví jako mocný popud, kterým evoluce na pruhovanost v geografických lokalitách s vyšším výskytem bodavého hmyzu a rizikem přenosu nákaz razantně přitlačila.

Skunk (Mephitis mephitis), často zvaný skunk smradlavý, je dalším tvorem proužkatého společenství u něhož Tim Caro hodlá přijít na kloub jeho výrazné odlišnosti. (Kredit: Dan & Lin Dzurisin, Wikipedia)

A co pandí pyžamko?

Aby se kalifornský tým dobral důvodu ostře kontrastního zbarvení národního symbolu Číny, začal shromažďovat medvědí kožíšky. Jak ty pandí, tak i jejich příbuzných. Pochopitelně, že jen virtuálně. Pravdou je, že se zoologové dlouho přeli, kam vlastně patří, když toho mají tolik společného s mývaly. Ti, co věří genetikům pandu už ale řadí k medvědům, přesněji do čeledi medvědovití, přičemž za jejich nejbližšího příbuzného považují jihoamerického medvěda brýlatého. Nejspíš proto to nyní Američané vzali tak zeširoka, až nakonec měli k bádání celkem 195 druhů a 39 medvědích poddruhů. Pak už na věc šli výzkumníci „od lesa“. Pečlivě porovnávali, jak kteří zástupci a v jakém prostředí žijí a kde jim z čeho jaké hrozí nebezpečí. A také jakou jinou funkci by zbarvení mohlo plnit. To vše v závislosti na ročních obdobích a s vědomím, že by se význam pruhů mohl měnit. Z maskování v jednom období, na atraktivitu pro opačné pohlaví v čase jiném.

Také na papírové atrapy nedaleko Budapešti, které měly výrazné pruhy, si sedalo méně dotěrů lačných se přisát. (Kredit Gábor Horváth Eötvös University)

Spoluautor studie Ted Stankowich, odborný asistent na CSU Long Beach, popsal činnost týmu slovy:  "Bylo to opravdu herkulovské úsilí. Vyžadovalo to pořídit a vyhodnotit tisíce obrázků z více než deseti oblastí, přičemž na obrázcích se muselo brát  v potaz více než 20 možných barev," a pokračuje "Někdy odpověď na tu nejjednodušší otázku, proč je panda černá a bílá, zabere stovky hodin tvrdé práce“. My, kteří máme pojem „tvrdá práce“ spojen s poněkud jinými činnostmi, než je prohlížení fotografií, bychom asi méně vědecky  poznamenali, že selským rozumem zjistili, že břicho a zadek je bílý proto, že je méně nápadný na pozadí se sněhem. A černé končetiny, že slušně imitují lesní stíny.

Kamufláž, nebo optický repelent?

Nejspíš to vše souvisí se špatnými stravovacími návyky. Z bambusu a jen sem tam nějakého toho hmyzu na listech, případně ptačího vajíčka, se tukové faldy uhnat dělají těžko, a tak pandy, na rozdíl od svých geneticky vzdálenějších méďů, musejí zůstávat aktivními po celou zimu.Tmavé znaky na hlavě (uši a brýle) se ale vědcům ke kamufláži vhodné být nezdají. Spíš to prý je signalizace divokosti a zdání brutality. Pro specifické detaily v tmavých očních stínech se zase nabízí funkce rozpoznávacího a komunikačního prvku. I když výzkumníci zvažovali možnost, že by zbarvení mohlo být zapojeno do regulace teploty, nebo snižování oslnění očí, najít podporu se jim pro tuto představu najít nepodařilo, a tak své výsledky shrnuli lakonicky: „Usuzujeme, že jedinečné zbarvení srsti pandy velké je výsledkem konstelace funkcí, které vycházejí z jejího zázemí s různým prostředím a také že dovoluje komunikovat pomocí obličejových rysů.

Inu, kdo by to byl řekl.

Literatura

Tim Caro Hannah Walker Zoe Rossman Megan Hendrix Theodore StankowichBehav Ecol arx008. DOI: https://doi.org/10.1093/beheco/arx008