Tetradrachma, mince ze sbírky McMasterského muzea. Mince se datuje do doby po 449 př.nl a její hodnota byla čtyři drachmy. Na jedné straně je bohyně Athéna s přílbou, na straně druhé je sova. Nápis AThetaE (AOE) znamená "z Athén“. Kredit: Nasreen Mody, McMaster University,Mississauga, Ontario, Kanada

I když se města od sebe v ledasčem liší, hluk z dopravy mají společný. Navzdory tomu na rorýse, rehka, vrabce, hrdličku, straku, holuba hřivnáče,... už mimo město, téměř nenarazíme. Ptáků, kterým je s námi dobře, je stále víc. Dokonce i těch, u nichž to čekal jen málo kdo. O sovách panuje představa, že vyvádějí mladé v hlubokém lese. Z této pohádky nás před časem vyvedli puštíci pruhovaní. V centrech měst se i těmto obrům s téměř  metrovým rozpětím křídel daří lépe, než za městem. A nejde o ojedinělé případy. Kamerové systémy se staly svědkem, že sovy nechodí do měst jen lovit, ale že zde úspěšně hnízdí a vyvádějí četné městské potomstvo. Znalcům antiky to asi připomnělo rčení „nosit sovy do Athén“. To bývala narážka na množství tamních škol a koncentrace učenců v dobách, kdy Athény byly centrem vzdělanosti. Základ průpovídky ale neměl podtext jízlivosti. Jak ve městě, tak na skalnatých svazích Akropole bývalo sov habaděj.

Nejen malí zpěváčci i velké sovy se stěhují do měst. Kredit: Rob Bierregaard, University of North Carolina at Charlotte

Zatímco antika si těchto ptáků cenila a dávala je do městského znaku a na mince, naše křesťanská kultura jim přiřkla věci nečisté a zlé. Houkáním měly například věštit smrt. Ještě dnes slýcháme nesýčkuj ve smyslu nestraš a nepřivolávej neštěstí, zlo a nepříjemnosti. Postupně, jak kolébku demokracie pohřbil temný středověk, tak se nošení sov do Athén změnilo na „nošení dříví do lesa“.  I jestřábovitým dravcům město nabízí lákadlo v podobě přemnožených holubů. Přesto tito ptáci mají s hnízděním v městských aglomeracích problém a potomstvo zde vyvedou jen zřídka. Ne, že by jim vadil hluk nebo  přítomnost lidí. Jejich problém je jejich potrava. Městští holubi, kterým se přezdívá létající krysy, jsou semeništěm všemožných parazitů a mikrobů. Stávají se tak pro hnízdící dravce pohromou. Jejich mláďata útoky parazitů a mikrobiální infekce natolik oslabují, že výsledkem je pokles populace v celém širokém okolním regionu. Městští holubi jsou pro své lovce, jakousi pastí kde nejsou schopni vyvádět potomstvo a reprodukovat se.

Sýkora černohlavá (Parus atricapillus). Kredit: Wikipedia

Nechme velké ptactvo stranou, protože hlavně menším opeřencům se ve městech daří dobře. Rozhodně lépe než na lánech monokultur, kterými se v duchu zelené evropské direktivy snažíme o pančování paliv biosložkou. Tento bioomyl, prosazovaný pod taktovkou omezování globálního oteplování v důsledku produkce CO₂,  je z pohledu zpěvného ptactva jen rozšiřováním zelených pouští.

Příčin stěhování ptačího národa bude ale víc, protože se trend týká prakticky všech oblastí. Lákadlem mohou být i  maminky s dětmi a starší spoluobčané, kteří se o něco k sezobnutí rádi dělí. V blízkosti pouličních lamp se hmyz také chytá mnohem snadněji. Městské prostředí je různorodé a směsicí biotopů, takže nabízí dost vhodných míst k hnízdění. Výsledkem všeho toho je, že populační hustoty městského osazenstva rostou a spolu s tím i jejich predátorů. Tomáš Grim, náš přední ornitolog na svých přednáškách zmiňuje jev, kterému začali říkat „predátorský paradox“: Ačkoli vybíračů hnízd a lovců, jakými jsou například straky a vrány ve městech přibývá, jejich kořisti neubývá. Za uplynulých sto let se počet ptáků ve městech, považte, ztrojnásobil!

Megan Gall, New York's Vassar College

Potomkům dinosaurů jde na ruku i globální oteplování. Zatímco klimatologům dělá těžkou hlavu několik desetinek stupňů za století, ptáci měšťáci se tlačí do míst, kde je teplo o deset stupňů Celsia větší, než je pro danou oblast zvykem a prospívá jim to. Podobně se vyrovnávají i se smogem a dokonce i tím světelným. Jakoby jim ani nevadilo, že uměle prodloužený denní svit jim mate cirkadiální rytmy.  Měšťáci, na rozdíl od venkovanů provozují své zpěvohry déle a občas i v noci, k čemuž by je  za normální situace ani ten největší úplněk nevyburcoval.

Možná světlo, možná stres, možná tvrdší konkurence větších hejn, případně to všechno dohromady, je příčinou, že ptáci ve městech mají v krvi více testosteronu. I s tím se vyrovnávají statečně. Z fyziologického hlediska je až šokující s jakou lehkostí se adaptují na změny, na které je evoluce připravit nemohla.
Co se městského hluku týče, převažují v něm nízké frekvence. Laicky řečeno – hluboké tóny. Ptactvo se tomu přizpůsobilo tím, že zpívá hlasitěji. O koňadrách se  ví, že přišli na ještě lepší fintu. Při zpěvu ve městě přeladí svůj hlásek do vyšších frekvencí. Respektive neklesají s hlasem tak hluboko, protože v nízkofrekvenčním hluku městské dopravy by se jejich hlas ztrácel. Možná ale, že  tyto hrátky s tóninou jsou spíše než známkou nějakého výběru, jen doprovodným efektem stresu a vyšší hladiny testosteronu. Ale ať už tomu je jakkoliv, pro zpěváky je dležité, že to funguje.

Sýkora rezavoboká (Baeolophus bicolor).  Kredit: http://kenthomas.us/, Wikipedia, public domain.

Na otázku, jací že to ptáci města kolonizují, vědci odpovídají - ti plodní, dlouhověcí a s větším mozkem. Jsme tu nejspíš svědky tak rychlé evoluce, že by jí spíš sedělo říkat revoluce. Ať už jde o zmiňované sovy, které zcela změnily taktiku lovu i jídelníčku. Jako „rurální“ se živily hraboši, ale ty urbanizované prakticky už jen požírají své menší soukmenovce. Od vrabčího kosmopolity se zase ostatní opeřenci učí využívat špačky. Ty cigaretové. Klovou do nich tak dlouho, dokud je nezbaví krycí papírové vrstvy. S vláknitou náplní filtru pak odlétají a smradlavou bavlnou cigaretových filtrů si vystýlají hnízda. Nedlouho po vrabcích si tuto podivnost osvojili už i kosi a straky. Zdá se, že nikotin spolu dehtovitými zplodinami hoření je výbornou medicínou na parazity. A protože ve větších městských koncentracích ptákům hrozí zamoření hnízd parazity mnohem více, nová ptačí kultura se šíří nezvykle rychle. Mnohde už o nedopalky na chodnících začíná být nouze, a tak z právě přijatého protikuřáckého zákona u nás nemusí být na větvi jen vyznavači vdechování dýmu.

Jacob Damsky, New York's Vassar College

Za nejnovější poznatek na poli ptactva v intravilánu, lze považovat výsledky studie zveřejněné tento týden v časopisu pro ornitology The Condor.  Autoři Megan Gall a Jacob Damsky z  New York's Vassar College v něm popisují, jak na hluk reagují dva druhy sýkorek - černohlavá a rezavoboká.

Metodika pokusu vypadala zhruba takto: Postav krmítko. Připevni k němu reproduktor. Plaš ptáky třemi druhy zvuků. Použij poplašný pokřik sýkorek, který vydávají, když se na scéně objeví dravec. Poté přehraj sýkoří varování doprovázené zvuky velkoměsta. Jako kontrolu pouštěj samotný hlomoz ulice (bez pokřiku).  Výsledek nepřekvapuje. Hluk z ulice ptáky od žrádla neodradil. Zato přehrávka pokřiku „zachraň se kdo můžeš“, ano. Na stejný varovný pokřik s doprovodem pouličního ruchu ale reagovalo pětkrát méně sýkor.

Autoři ve zprávě uvádějí, že poplašné volání ptáků v našem urbanizovaném světě ztrácí na své účinnosti. Výsledek bádání končí varováním: "Ptáci přicházejí o přirozený významný prvek své ochrany".

Obrázek z pokusu při němž ornitologové zjišťovali, jak hluk mění chování sýkorek. Kredit: Damsky a Gall, Department of Biology, Vassar College, Poughkeepsie, New York, USA

Otázkou je, zda obraz otupělých chudáčků sýkorek, který se nám duo amerických ornitologů snaží namluvit, je v pořádku. Ono zdaleka nemusí jít o nějakou analogii toho, co  postihuje nás, kteří bydlíme 50 m od rušné komunikace a projevuje se jako častější poruchy paměti a demence. Ze strany sýkorek nemusí jít o debilitu, ale její pravý opak. Příčina menší vyplašenosti by totiž mohla souviset s tím, že kde je hlučno, tam se predátoři moc neženou a že varování v takových situacích bývá jen planým poplachem. Jinak řečeno, pořádně se nažrat je lepší volbou než ustrašená reakce.

Autoři ve své alarmisticky laděné práci zapomněli zmínit ony zvyšující se početní stavy urbanizovaného ptactva. Možná záměrně, aby nás nenapadlo, že hluk kosům, drozdům, špačkům, zvonohlíkům, sýkorkám,… nejspíš zase tak moc nevadí.

Pozapomněli i poznatky španělských kolegů genetiků. Ti, shodou okolností rovněž na sýkorách zjistili, že městské populace jsou svým genotypem mnohem různorodější. A že tok genů není z venkova do měst, ale opačný. Měšťáci se tak stávají tím, co obohacuje genofond příbuzensky zglajchšaltované okolní volné přírody. Jsou to městské populace, které se stávají genetickými rezervami a eliminují hendikep příbuzenské plemenitby „venkovanům“. Ony se stávají tím, co brzdí uniformitu, která tak ráda pečetí osud druhům a na níž dojely i rody, byť byly královské.

Literatura

Jacob Damsky and Megan D. Gall (2017) Anthropogenic noise reduces approach of Black-capped Chickadee (Poecile atricapillus) and Tufted Titmouse (Baeolophus bicolor) to Tufted Titmouse mobbing calls. The Condor: February 2017, Vol. 119, No. 1, pp. 26-33. doi: http://dx.doi.org/10.1650/CONDOR-16-146.1