Jak už bylo uvedeno v předchozích článcích, přivést za pomoci genetického inženýrství k životu druhohorního neptačího dinosaura je dnes prakticky nemožné. Přesto ale předpokládejme, že to jednou ve vzdálené budoucnosti bude uskutečnitelné. Dostali jsme se již do fáze, kdy se nám z umělých vajec začínají líhnout první dinosauří mláďata. Budou roztomilá nebo bude spíše třeba držet si je od těla? Právě vylíhnutá mláďata krokodýlů a aligátorů jsou již vybavena sadou ostrých zoubků a schopností zakousnout se do všeho, co odpovídá jejich loveckým možnostem. Je pravděpodobné, že to samé platilo i pro většinu dravých teropodů, proto by bylo nerozumné hrát si s nimi, tak jak to bylo vylíčeno v románovém Jurském parku. Ostatně dokud se dinosaurus nevylíhne, nevíte s jistotou, jaký druh ve vejci vlastně máte. Mohlo jít o dinosaura disponujícího jedovými žlázami nebo jinými neznámými biologickými zbraněmi?[1] Ačkoliv u novorozených mláďat obvykle nebývají tyto užitečné lovecké „pomůcky“ dobře vyvinuté, jistotu bezpečí rozhodně nemáte. Větším problémem je ale imunita malého dinosaurka. Tento tvor by přišel do světa s úplně jinými patogeny a nemocemi než jaké existovaly v jeho době a úplnou sterilitu prostředí zajistit nemůžete. Tak jako tak musíte zvíře vystavit působení okolního prostředí, jinak potom nebude schopno ve výběhu přežít. Musíte ovšem počítat s tím, že vaše nesmírně drahé exempláře, které se jako jedny z mnoha tisíc úspěšně vylíhnuly, budou kosit nemoci a infekce zpočátku ve velkém. Je jen málo věcí, co s tím můžete dělat, ale z každého uhynutí se samozřejmě můžete i hodně dozvědět. Je eticky problematické takto si zahrávat s životy tisíců nebohých tvorů, ale to ostatně děláme s drůbeží a jinými užitkovými zvířaty neustále (což nás rozhodně nijak neospravedlňuje ani v tomto případě). Každopádně je třeba, aby si nový dinosaurus co nejdříve vybudoval plně funkční imunitní systém, takže jej patogenům tak jako tak musíte vystavit.

Samotní genetici a další pracovníci v laboratořích jsou přenašeči obrovského množství různých bakterií, prvoků a dalších organismů, které se snadno mohou na potenciálního dinosaurka přenést. Některé mikroorganismy v našem těle jsou samozřejmě nezbytné pro správné fungování například našeho trávení, takže je skutečně nesmysl přemýšlet o nadměrné sterilizaci prostředí (na druhou stranu přenašeče typicky plazích nebo ptačích chorob se budete určitě snažit držet na uzdě). O šiřitelích nemocí v době druhohor máme jen velmi kusé informace a je jasné, že plně zrekonstruovat jurský nebo křídový ekosystém až po posledního komára, bičenku nebo obří blechu je zhola nemožné. Můžete tedy vašeho dinosaura držet v relativně sterilním a čistém prostředí, nikoliv ale zcela bezpečném a mimo kontakt s venkovním světem. Dalším problémem je samozřejmě krmení. V první řadě je třeba identifikovat, o jakého dinosaura se jedná, a jaké budou jeho pravděpodobné potravní návyky. Pokud jde o býložravce, je potřeba podávat dobře stravitelné rostliny bez jedovatých složek nebo špatně stravitelných částí, případné jakousi rozmělněnou rostlinnou hmotu. Draví dinosauři budou zase vyžadovat masitou stravu, je ale otázka, zda upřednostňují před-natrávené jídlo, nebo třeba živou kořist, kterou si sami mohou chytit (počínaje cvrčky až po myši, případně i větší tvory). Některé bude možná potřeba krmit s rukavicí podobnou hlavě jejich matky, podobně jako je tomu u mláďat některých dnešních ptáků. Metoda pokusu a omylu je v tomto případě nevyhnutelná. Obava, že si býložraví dinosauři nezvyknou na současné rostliny je mimochodem nejspíš přehnaná – pokud nepůjde o toxické druhy, většina sauropodů a ptakopánvých dinosaurů by se nejspíš dokázala adaptovat (přinejmenším na příbuzné těch druhů, které byly hojné v druhohorách, například na cykasy nebo jinany). V rámci péče o zdraví dinosaurů bude při krmení nezbytné dodržovat běžné základy hygienického přístupu, udržovat vše maximálně čisté a používat vždy jen čerstvé a kvalitní suroviny.

Postupně bude nezbytné přijít na to, které vitamíny a další důležité látky potřebujete svým dinosaurům do potravy přidávat, které kmeny virů pro ně mohou být nebezpečné a které choroby jsou skutečně vážné a je třeba je přednostně řešit prevencí a posléze případnou léčbou. Samozřejmě budete zkoumat krev, dýchání, trávení, celkový metabolismus, kvalitu zubů, reakce a další okolnosti anatomie a fyziologie svých dinosaurů, abyste byli lépe vybaveni pro boj s možnými nemocemi. Ani tak ale nemůžete s jistotou zajistit znovuvytvořeným dinosaurům dlouhý a zdravý život. Jako bezohledný miliardář John Hammond můžete jen doufat, že nezahynou příliš brzy, aniž by vám stihli vydělat dost peněz. Podobní tvorové by ale měli samozřejmě také obrovskou hodnotu vědeckou. Navykání dinosaura na nové prostředí musí být pozvolné – může mít podobu zdroje vody z deště, zachyceného před laboratoří, podaných listů z čistých a nejedovatých rostlin v parku, živé myši z ověřeného chovu apod. V tuto dobu se ale také mohou projevit další genetické chyby, vzniklé při rekonstrukci genomu nebo jiné manipulaci s dinosauří DNA. Tyto chyby mohou být tak závažné, že v jistém věku dinosaurů mohou vést k jejich úmrtí, zastavení růstu, tělesným deformacím, propuknutí chorob apod. Takovýto scénář skutečně předjímal i Michael Crichton ve svém románu. Genetici se dokonce museli vracet k „rýsovacím prknům“ a dinosauří genom předělávat, aby se podobné situace neopakovaly. Mimochodem, předělávat dinosaury, aby byli takříkajíc více „domestikovaní“, jak to chtěl udělat v knize Henry Wu, je bohužel holý nesmysl. Změnit chování živočicha přesným a jednoduchým zásahem do jeho genomu (který je v případě dinosaurů už tak hodně záplatovaný a jen zázrakem „funkční“) není dost dobře možné.

Stejně tak by mimochodem nefungovala pojistka v podobě navozené neschopnosti dinosaurů syntetizovat aminokyselinu lysin (čímž se mělo zabránit možnosti, aby uprchlý dinosaurus mimo park přežil). Ani dinosaurus, ani člověk si totiž lysin tak jako tak nedokáže vytvořit, musí ho přijímat v potravě.[2] Z 20 nezbytných aminokyselin si 11 naše tělo umí samo vytvořit, dalších 9 (včetně lysinu) doplňujeme právě prostřednictvím potravy. S dinosaury se to zřejmě mělo stejně, a tak neexistuje způsob, jak by Wu mohl „vypnout“ či pozměnit gen zodpovědný za tvorbu lysinu – žádný takový neexistuje. Dobrá, možná to bylo jinak a Wu způsobil jen to, že dinosauři nedokázali správně zpracovat lysin, přijímaný v potravě. Ani tak to ale být nemohlo a důvod je jednoduchý. Síť biochemických reakcí, která extrahuje lysin z potravy a transportuje jej dále do těla, buněk a bílkovin, je nesmírně složitá a provázaná. Narušením těchto pochodů byste narušili i stovky nebo tisíce dalších, což by mohlo vést k rychlému uhynutí nebo minimálně těžkému onemocnění živočicha. A navíc, pokud byste narušili schopnost dinosaurů přijímat lysin v potravě, jak byste jej pak dinosaurům podávali? Obří injekční stříkačkou? Ve skutečnosti by tato pojistka proti úniku dinosaurů z ostrova nebyla reálně uskutečnitelná.[3] A tím se dostáváme k poslednímu problému. Jak dinosaury správně chovat s ohledem na jejich stádní či smečkové uspořádání, ekologii a další kritické okolnosti? Možností je vypustit mladá zvířata do výběhů, dodat jim pravidelné krmivo a přístřeší a čekat, zda přežijí nebo se stanou obětí nemilosrdného holocenního světa. Vzhledem k investovaným miliardám dolarů a mnoha letům tvrdé práce je ale pravděpodobnější, že se pokusíte vybrat co nejvhodnější prostředí s ohledem na klimatické podmínky, výskyt patogenů, přítomnost jedovatých tvorů apod. Fiktivní ostrovy, které vybral a od kostarické vlády zakoupil pro své dinosaury John Hammond, nemusí být úplně špatnou volbou. Klimatické podmínky vcelku odpovídají a zbytek se již dá víceméně zařídit. Zůstává ale stále jeden obrovský problém – příliš malá rozloha těchto ostrovů.

 

Jak vyplynulo již z původních románů, Isla Nublar i Isla Sorna byly malé ostrovy s nadměrnou koncentrací mnoha různých dinosaurů na malé ploše. V případě Sorny to vedlo k ustavení nevyvážených a dysfunkčních ekosystémů, které by se nepochybně brzy zhroutily. Isla Nublar měřil na délku asi 13 kilometrů a na šířku zhruba 5 kilometrů, jeho celková rozloha měla činit asi 57 kilometrů čtverečních (u Isla Sorna pak zhruba dvojnásobek).[4] To znamená, že někteří rychlejší dinosauři by z jednoho konce ostrova na druhou (pokud by nebyli omezeni ploty) doběhli pouze za několik málo minut. Smečky dromeosauridů i tyranosauři měli ale ve skutečnosti nepochybně mnohem větší lovecké revíry. Podle odhadů samotných protagonistů příběhu by pro uživení tyranosaura muselo na ostrově stabilně žít asi 400 hadrosauridů. Ve skutečnosti by bylo sotva možné udržet jich zde dlouhodobě alespoň dvacet, i kdybyste je skutečně dokázali geneticky přivést zpět k životu. A aby existovala dostatečně početná populace tyranosaurů, museli byste mít kachnozobých nebo rohatých dinosaurů řádově mnoho tisíc – to by ovšem vyžadovalo ostrov o několikanásobné rozloze oproti oněm románovým. V knize jsou chováni dva tyranosauři, osm velociraptorů a sedm dilofosaurů, tedy 17 dravých teropodů z celkového počtu asi 238 dinosaurů. Za předpokladu, že by bylo potřeba krmit tyranosaura dospělými kozami (jak bylo vidět i ve filmu), spotřeba by byla velká. Dospělý Tyrannosaurus rex o hmotnosti přes sedm tun[5] by potřeboval až pět dospělých koz denně, aby jej netrápil hlad. Podle odhadu Roberta DeSalleho, jednoho ze dvou autorů knihy odkazované pod textem,  by bylo nezbytné v Jurském parku otevřít farmu a chovat na ní alespoň tisícovku koz, protože každý den by draví dinosauři přibližně patnáct kusů pozřeli. Doplňování stavů lodními zásilkami by nepochybně vyšlo na velké peníze, a to je jen jedna z mnoha položek. Také býložravci v parku (včetně obřích sauropodů) by vyžadovali velkou rozlohu země. Ve skutečnosti by tak pro funkční park byl potřeba ostrov například o rozloze Barbadosu, tedy přesahující 400 km². A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat…

Zakončeme nicméně tuto sérii příspěvků v pozitivním duchu. I přes všechny faktické výtky jsou totiž obě knihy Michaela Crichtona a první dva filmy Stevena Spielberga naprostou klasikou žánru a skvělou ukázkou toho, jak zajímavým způsobem se dají světu zprostředkovat nové poznatky vědy…

 

Literatura:

DeSalle, R., Lindley D. (1997). The Science of Jurassic Park and the Lost World, Basic Books/HarperPerrenial, New York.

---

[1] Gong, E.; Martin, L. D.; Burnham, D. A.; Falk, A. R. (2010). „Evidence for a venomous Sinornithosaurus„. Paläontologische Zeitschrift. 85: 109–111. doi:10.1007/s12542-010-0076-7

[2] Wu, G. (2009). „Amino acids: Metabolism, functions, and nutrition“. Amino Acids. 37 (1): 1–17. doi:10.1007/s00726-009-0269-0

[3] Viz např. odkaz http://www.nytimes.com/1999/10/10/books/the-truth-is-way-out-there.html

[4] Viz odkaz http://jurassicpark.wikia.com/wiki/Isla_Nublar_(Movie_canon)

[5] Therrien, F.; Henderson, D. M. (2007). „My theropod is bigger than yours … or not: estimating body size from skull length in theropods“. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (1): 108–115. doi:10.1671/0272-4634(2007)27[108:MTIBTY]2.0.CO;2

 

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz