Kam Romové chodí víme díky překrásnému filmu, plnému lásky, režiséra Emila Lotjanu a hudebníka Jevgenije Dogy z roku 1976:  „Cikáni jdou do nebe“. Odkud ale přišli, to spolehlivě nevěděl do těchto dnů nikdo.
Ústně se traduje, že přišli  ze severovýchodní Afriky, protože jedna z nejstarších Cikánských bájí, kterou sami Cikáni rozšiřovali praví, že Cikáni přišli z Egypta a že jsou kmen, který nepřijal Ježíška, když prchal před ukrutností Herodesovou. Za trest prý jsou vypuzeni z vlasti a marně si budou hledati domova.
Nyní si  na záhadný původ téměř desítky milionů obyvatel Evropy, kteří si říkají Romové, posvítil výzkumný tým profesorky Luby Kalaydjievavové z  Univerzity v západní Australii. Genetici se zajímali jen o to, co mají Romové zapsáno ve svém genetickém kódu.

Historie
Romové – jsou populace, která má společný původ a kdysi patrně i společný jazyk i kulturu. Dnes představují několik jazykově a kulturně příbuzných etnik. Žijí rozptýleně v Evropě, severní Africe, jihozápadní Asii, Severní Americe a v Austrálii. Jejich celkový počet je odhadován na 8 - 10 mil. osob.
Nejstarší zmínka o Romech pochází  z Byzantské říše  z Balkánu, kde se první Romové objevují v 9.-11. století. V Byzantské říši dostávají také své pojmenování, pod kterým jsou známi později v Evropě. Gruzínský mnich nazval v roce 1054 skupinu lidí, která zbavila okolí Konstantinopole jedovatých hadů, řeckým slovem Athinganoi (z tohoto slova jsou odvozována jména Cikán, Zigeuner, Cygan atp.). Toto pojmenování mělo od počátku hanlivý nádech, bylo totiž původně označením heretické sekty. Protože ale řadu faktů čerpáme z historických pramenů, které pojem Rom neznají, bez slova Cikán se neobejdeme. O usazování Romů v Byzantské říši existují poměrně spolehlivé zprávy. Tehdejší poutníci zaznamenali informace o romském osídlení řeckého přístavu Modon. První zmínka tohoto druhu je z roku 1384. V Modonu postupně počet Romů klesal. Ze 300 domů ve 14. století jich, jich v 16. století zbylo pouhých 30. Příčinou byly zřejmě turecké výboje. V chodu dějin Romové neměli na růžích ustláno. Od středověku byli pronásledováni, což bránilo jejich integraci do majoritních společností. Ottův slovník uvádí: Když Cikáni poznáni byli jako lháři, zloději a lotři, počali býti  pronásledováni nejdříve ve Španělích, pak v zemích ostatních. Ve stol. XVI. se jim ulevilo, tu a tam dály se i pokusy učiniti z nich národ usedlý a povznésti je, ale pokusy se nezdařily.
V Evropě si je každý národ pojmenoval jinak. Řecky slovou Atsinganos (Athinganos), bulharsky Acigan, rumunsky Tzigan, maďarsky Tzigany, italsky. Zingaro, turecky. Čingiané, španělsky Gitano, anglicky Gipsy, albánsky Yevk, francouzsky Bohémiens. Názvy anglický a španělský souvisí s bájí o jejich egyptském původu. Francouzský vznikl chybným názorem, protože první Cikáni přišli do Francie z Čech.

Česko
První zmínka o Cikánech u nás je ze starých letopisů českých z  roku 1416, kde se o nich píše: toho času  poprvé se v Čechách objevili a lid mámili. V kronice Dalimilově nalézáme zmínku, že byli v Čechách příslušníci opovrženého tohoto kmene i  před rokem 1416.  Ve Španělsku byli již roku 1492 pronásledováni zároveň se židy a Maury. V roce 1531 vyšel v Anglii proti nim první edikt. Ani pak se k Romům vztah nezměnil, soudě podle dobových záznamů: "Vyssávali lid i zemi po celou dobu 30leté války, ba i později tak, že císař Leopold I. musil proti nim vydati dekret" (21-dub. 1688), jímž vypovídali se ze země. Ale to nic neprospělo, spíše ještě  z Moravy a ze Slezska přicházeli a své šmejdy dále prováděli, tak že konečně reskriptem daným (1697) za psance byli prohlášeni. Tu nastala hrozná štvanice na Cikány, v níž mnoho jich zahynulo; ale přes to uherští Cikáni pokoušeli se pořád ještě o přístup do Čech, zvláště do lesů v Táborsku a Budějovicku. Za císaře Josefa I. počali se hrnouti z Uher a Moravy do Čech na svá obvyklá místa, i byli opět stíháni, věšeni a mrzačeni, ale bránili se také statečně, až vojenským zakročením ze země byli vyhnáni. Též Karel VI. prohlásil patentem z dne 20. června 1721 Cikányny za psance a stanovil, aby i ženy byly smrtí trestány. Genocida se Romům nevyhnula ani v novodobých dějinách. Tragický dopad měl v celé nacisty kontrolované Evropě Himmlerův výnos ze 16. 12. 1942 o deportacích Romů do koncentračního tábora Osvětim (Auschwitz) II. – Birkenau. V současné době se celkový počet romských obětí holocaustu uvádí okolo 150 000.

Původ potvrdili protinožci
Australanka Kalaydjievavová poskytla  dosud nejlepší důkazy o tom, že Romové pochází z Indie. Vyplývá to z výsledků, které její kolektiv právě zveřejnil v časopise  American Journal of Human Genetics. Genetická analýza  jejich DNA svědčí o tom, že Romové jsou zřejmě potomky malé populace. Tento závěr umožnila náhoda. V době, kdy se zmíněná pra-skupina zakládajících členů tvořila, vyskytly se u nich určité genetické mutace. Tyto mutace přetrvaly dodnes. A to i u těch potomků, kteří se nám s odstupem času jeví jako nepříbuzní.
Sdílení obdobných typických mutací není výsadou Romů, vyskytuje se i u jiných početně malých populací, jako například u Finů, Aškenázských židů, v populaci Quebeckých Kanaďanů, stejně jako u lidí na Tasmánských ostrovech.
Tým Kalaydjievové analyzoval pět takových genetických mutací, které jsou ve vazbě na určitá onemocnění, například s nervově svalovým onemocněním  myasthenia gravis. Sledování většího počtu takových mutací dovoluje určit prapůvod zakladatelské populace. Umožňuje také vystopovat před jakým časem se začala populace štěpit na menší samostatné celky. Je to tím, že chromozomální odlišnosti se s postupujícími generacemi hromadí. Nárůst změn se řídí určitými pravidly a podle nich lze dnes poměrně přesně spočítat co a jak se s tou kterou populací v minulosti dělo. V genetickém kódu Romů je „zapsáno“, že základní populace jejich předků se vytvořila v době před nějakými 32 až 40 generacemi. To znamená, že několik málo rodin, jimž Romové vděčí za svůj původ, se vynořilo v dávnověku před osmi sty až tisícem let.

Z  Indie!
Když počítač porovnal rozdíly ve stavbě DNA evropských  Romů a těch v Indii, mohli výzkumníci konstatovat že nejvíce společných znaků mají evropští Romové s populací osob, která se vyskytuje v Indii. To nemůže znamenat nic jiného, než že populace Romů v Indii je starší a že Romové  přišli do Evropy z Indie. Z postupného narůstání mutačních změn, které je prakticky konstantní, se dá dedukovat, že  prapůvodní skupina předků Romů, která se vydala rajzovat po Evropě, byla velmi malá a čítala méně než 1000 osob.

Jazykozpytci se nespletli
O indickém původu Romů spekulovali jazykoví odborníci již před 200 lety. Jejich jazyk zařadili k indické větvi indoevropské rodiny. Tento jazyk ale existuje v mnoha dialektech a tak jako důkaz původu dost pokulhává. Usuzovat na původ etnika podle podobnosti jazyka se již mnohokrát ukázalo jako ošidné. Riziko pramení z kočování. Problém tkví v tom, že nelze spolehlivě určit, který z jazyků si kočující skupina osvojí a přijme jej za svůj. Molekulární genetické markery tak poprvé podaly solidní důkaz o původu našich Romských spoluobčanů. Značky v jejich DNA vyvrátily ústně tradované legendy a potvrdily dřívější úsudek jazykovědců, kteří odhadovali, že  romské kořeny sahají do Indie.

Závěr
Bez ohledu na prakticky setrvalou nepřízeň okolí, pogromy a genocidu, je z malé skupiny osob, které se vydaly z Indie hledat štěstí ve světě, za nějakých pár generací deset milionů následovníků. To svědčí o jediném a sice, že „tažení romské DNA“ dějinami lidstva, je velmi úspěšné.

Romka tančící na Starém městě pražském během Světového romského festivalu Khamoro. Foto: Reuters, Petr Josek

O budoucnost se nestarají, o povinnostech nemají pojmu. Čest je jim cizí a zásadám nerozumějí. Cit jejich jest hluboký a žádost neukojitelná. (Foto: Slovensko - sídliště Luník, text: Ottův slovník naučný).