Hejno perdixů útočí. Kredit: Department of Defence.

Budoucnost je blíž, než si myslíme. Je to sotva pár dní, co jsme psali o úmyslech amerických vojenských vývojářů vybavit tanky, letouny i lodi roji dronů, které je budou podporovat v boji i logistice. A už tu máme první úspěšný a podle amerických vojenských představitelů také velmi významný test hejna mikrodronů, které vypustila bojová letadla. Bojiště plná dronů rozmanitých velikostí už jsou podle všeho za dveřmi.

Super Hornety amerického námořnictva na bojové hlídce nad Afghánistánem. Kredit: Staff Sgt. Aaron Allmon, U.S. Air Force.

Zmíněný test proběhl v říjnu 2016. Tři stíhací bombardéry Boeing F/A-18 Super Hornet, letící ve formaci nad kalifornským jezerem China Lake, vypustily z výmetnic klamných cílů (flare dispenser) hejno celkem 103 mikrodronů Perdix, o velikosti cca 16 centimetrů. Mikrodrony mezi sebou komunikovaly a podstoupily sérii letů ve formacích, které simulovaly reálné mise. Vtip je ovšem v tom, že drony předem nevěděly, co bude jejich úkolem.

Jak uvedl šéf SCO William Roper, bojové situace bývají složité a jen obtížně předpověditelné. Perdixy proto nejsou předprogramovaní roboti, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti jsou tyto mikrodrony unikátním kolektivním organismem a sdílejí distribuovaný mozek, s jehož pomocí se rozhodují a adaptují na chování ostatních. Každý perdix komunikuje a spolupracuje se všemi ostatními. Roj mikrodronů tedy nemá žádné velitelské drony a elegantně se přizpůsobí tomu, když se další perdixy přidají k roji anebo roj opustí. Byla to prostě paráda. Odcházející šef Pentagonu Ash Carter po testu pogratuloval úřadu ministerstva obrany Strategic Capabilities Office (SCO), který sám založil, a který se společně podílí na vývoji autonomních mikrodronů s oddělením námořnictva Naval Air Systems Command (NAVAIR).

Perdix 4. generace. Kredit: MIT.

Vypouštět malé drony z rychle letících Super Hornetů není jen tak. Letouny letí velkou rychlostí v extrémních podmínkách. Jenže mikrodrony Perdix to zvládnou. Vývojáři je pojmenovali podle synovce (nebo neteře) slavného Daidala, Ten nadaného Perdixe ze žárlivosti zavraždil shozením z athénské Akropole, ale bohyni Anténě se Perdixe zželelo a v letu ho proměnila v křepelku. Mikrodrony dělají svému mytologickému jmenovci čest a vydrží vypuštění z tryskáče v rychlosti Mach 0,6 a teplotě vzduchu mínus 10 stupňů Celsia.

Původní Perdix z laboratoří MIT. Dnes už jsou perdixy vylepšené. Kredit: MIT.

Perdix vznikl jako studentský projekt na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Ukazuje tudíž jak je kriticky důležité podporovat kreativitu studentů. V laboratořích Lincoln Labs na MIT je pak vylepšovali pro potřeby vojenského využití a testovali je. Současný Perdix představuje už 6. generaci evoluce těchto mikrodronů. Asi půlkilový dron pohání baterie a je vyrobený ze standardních součástek. Skládá se ze 3D tištěných částí a komponent pro chytré telefony. V hejnu dronů není možné řídit každý dron zvlášť. Hejno poslouchá obecné povely a pak je řeší kolektivním mozkem. Perdixy teď zatím prostě jenom patrolují po obloze, v blízké budoucnosti zvládnou průzkum, zřízení komunikační sítě na bojišti anebo útoky. Jakoby se na cíl vrhlo hejno autonomně navigovaných ručních granátů.

Drony Perdix jsou součástí programu Pentagonu v hodnotě 20 milionů dolarů, jehož cílem je posílit flotilu amerických vojenských dronů. V Pentagonu věří, že malé, jednoduché a relativně levné drony po vysazení z letadel zvládnou mise, do nichž se dnes posílají velké a drahé drony, jako je například Reaper. Počítají s tím, že perdixy pouhým svým počtem zahltí obranu protivníka. A zatím to s perdixy vypadá dost slibně. Pentagon a jeho vlastní Silicon Valley – Defense Innovation Unit Experimental (zkracováno jako DIUx) makají na inovacích technologií dronů jako diví.

Video:  DoD Announces Successful Perdix Micro-Drone Demonstration

Literatura
US Department of Defence 9. 1. 2017, MIT Technology Review 10. 1. 2017, Ars Technica 12. 1. 2017.