Představte si bojový stroj, co je až po uši v dramatické misi. Najednou ho zaměří samonaváděcí střely, které ho mohou bez problémů zničit. Situace spěje ke katastrofě, ale stroj najednou vypustí množství klamných cílů, které útočícím střelám totálně zamotají hlavu. Pak jenom čeká, až se útok přežene. V moderním válčení nic neobvyklého. Jenže tohle není o řežbě někde v poušti, ale o bakteriích a antibiotikách.

 

 

Však také Andrew Edwards z Královské univerzity v Londýně a jeho kolegové nejsou experti na protiraketovou obranu, nýbrž na bakteriální infekce. Jak se ale ukazuje, bakterie disponují šokujícími technologiemi, které si s protiraketovou obranou nijak nezadají. Edwardse a spol. tím nedávno zaskočili neblaze proslulí masožrouti, methicilin-rezistentní zlatí stafylokoci MRSA. Tyhle multirezistentní bakterie jsou nelítostní zabijáci, nemilosrdní, krutí a rezistentní vůči většině známých antibiotik. A k naší škodě jsou vybaveni pozoruhodnými zbraněmi, s nimiž odvracejí naše zoufalé útoky.

 

Jedním z mála antibiotik, která ještě na masožroutské bakterie zabírají, je daptomycin, lipopeptid půdní aktinomycety Streptomyces roseosporus. Daptomycin je důmyslný útočný systém proti grampozitivním bakteriím, který hned několika mechanismy současně atakuje buněčnou membránu bakterie. Jenže v dnešní době už asi třetina infekcí masožravých stafylokoků MRSA dokáže daptomycinu odolat. Je to skličující, protože pro pacienty to nejednou znamená rozsudek bolestivé smrti. Vědci přitom až doteď nevěděli, jak se vlastně MRSA může daptomycinu vyhnout.

 

Edwarsův tým na to podle všeho přišel a sepsal o tom článek pro Nature Microbiology. Vypadá to, že MRSA vypouští klamné cíle z membránových fosfolipidů. Jsou to návnady pro molekuly daptomycinu, které tak svůj smrtící potenciál vyplýtvají mimo buňky stafyloků. Je to k neuvěření, ale funguje to. Zmíněné návnady mají složení velmi podobné povrchu zlatého stafylokoka. Molekuly antibiotika se nechají přelstít a návnada je deaktivuje. Je to skutečně velmi podobné principu fungování klamných cílů v obraně proti řízeným střelám. Pozoruhodné je i to, že MRSA vybavené touto zbraní vypínají komunikační systém, s jehož pomocí se bakterie domlouvají na vypuštění toxinů na buňky nešťastného pacienta. S vypnutým komunikačním systémem jsou návnady úžasně účinné.

Je to poprvé, co vědci našli obranný systém s klamnými cíli u MRSA. Něco podobné jsme už ale viděli u bakterií E. coli a do budoucna bude prozíravé s podobnými triky bakterií počítat. Podle Edwardse by tento obranný mechanismus mohl být u bakterií běžný. Edwards a jeho kolegové se teď snaží zjistit o sofistikované obraně MRSA co nejvíc. Zajímají se o to, jak přesně pracuje, a ještě víc o to, jak by ji bylo možné vyřadit z provozu. Slibně se prý rýsuje použití sekundárního antibiotika, v tomto případě oxacilinu ze skupiny penicilinů. Zdá se totiž, že oxacilin u MRSA částečně potlačuje vypouštění návnad. Jedno z doposud testovaných antibiotik nové generace dokonce asi zcela zastavuje tvorbu návnad. Nakolik to bude platné, se jistě brzy dozvíme, protože multirezistentní bakterie nikdy nespí.

 

Literatura

Imperial College London 24. 10. 2016, Nature Microbiology 2: 16194.