ICSI – intracytoplasmic sperm injection

Oplození in vitro (IVF – in vitro fertilization), lidově vžité jako „oplození ve zkumavce“, je dnes běžně používanou metodou asistované reprodukce člověka. Technicky pokročilou metodou in vitro oplození je intracytoplazmatická injekce spermie do vajíčka (ICSI – intracytoplasmic sperm injection). Výhodou této metody je vyšší úspěšnost embryonálního vývoje – tím se stala na klinikách asistované reprodukce velmi oblíbenou a ceněnou, přestože vyžaduje nákladné technické zařízení. Na druhou stranu je vhodné položit vtíravou otázku: čím je metoda ICSI tak zázračná? K tomu je však zapotřebí letmo zmínit několik milníků oplození…

Samotný proces oplození je velmi komplexní a tak citlivý na jakoukoliv výstřednost. Takovou výstředností non plus ultras je oplození v in vitro podmínkách, které jen vzdáleně imituje optimální podmínky, které panují v těle budoucí matky. Paradoxně je pod pojmem ‚optimální podmínky‘ schován celý „balíček“ překážek, které musí zdravá a oplození schopná spermie překonat – vzdálenost od místa ejakulace (pochva) k místu oplození (vejcovod) je z pohledu spermie závratná a prověří jen spermie dostatečně zdravé a pohyblivé. Další bariérou je obal kumulárních buněk, které obklopují vajíčko a spermie se jimi musí prodrat díky svému enzymatickému aparátu. Všechny tyto překážky činí ze spermie, která je zdolá, vhodného kandidáta pro rendez-vous s vajíčkem. Tradiční in vitro oplození se všech těchto zkoušek zříká, až na jednu jedinou: spermie totiž musí proniknout skrz glykoproteinový obal vajíčka – zonu pellucidu. Ta představuje poslední mechanickou překážku na cestě spermie k oplození. Je to stejné, jako bychom medika pustili k státnicím bez splněných zkoušek v indexu.

Video: ICSI (IVF Wien)

V případě ICSI je však situace ještě nezodpovědnější: spermii totiž umeteme cestičku ještě dokonaleji a obejdeme i poslední bariéru, která konvenčnímu in vitro oplození zůstala - zona pellucida. ICSI totiž probíhá tak, že spermie je nasáta do tenké kapiláry, kterou se následně injikujeme vajíčko. Spermie se tak bez vlastního přičinění dostává tam, kam v přirozených podmínkách musí projít tvrdými zkouškami. Časný embryonální vývoj je tak po ICSI zpravidla úspěšnější, jenže tak připomíná situaci, kdy medikovi dáte bez zkoušek a závěrečných státnic zrovna lékařský diplom. Není proto divu, že zatímco lékaři a embryologové chrlili své děti ze zkumavky pomocí ICSI, některým vědcům lezl mráz po zádech. Co takové „nekvalifikované“ oplození může přinést? Opravdu se není třeba obávat negativních efektů, když ICSI končí úspěšnou koncepcí a narozením klinicky zdravého dítěte? Navzdory všem tragickým scénářům jsme mohli s ICSI nanejvýš nesouhlasit – dětí takto počatých sice přibývalo a stále přibývá, ještě nedávno totiž platilo, že tato generace nedospěla vlastního reprodukčního věku. Až teď, cca 25 let po rutinním zavedení ICSI do praxe, lze reálně uvažovat o klinické studii, která by otestovala případné negativní efekty ICSI na reprodukci těch, které touto metodou byli počati. Tato myšlenka přišla na mysl i vědcům z Bruselu, pod vedením H. Tournaye, kteří nedávno publikovali výsledky svého pozorování v renomovaném časopise ‚Human Reproduction‘. Jen těžko lze odhadovat, jak dlouho čekali na svojí chvíli, aby mohli svojí hypotézu ověřit na vzorku mužů počatých metodou ICSI.

ICSI vnáší do oplozování inovaci a vzrušení. Nicméně z tváří zúčastněných vyplývá, že na „klasiku“ ještě stále nemá. (Ilustrační foto, jehož autorem je Libor Kočí, si dovolila dodat redakce).

Na co vlastně vědecký tým belgických vědců přišel? Na počtu více než 100 mužů zjistili, že ti z nich, kteří přišli na svět díky ICSI, na tom nejsou se svým ejakulátem nikterak valně: mají nižší koncentraci spermií v ejakulátu a ani celkový počet spermií jejich reputaci nezachránil. Není divu, že tito muži se s 3x vyšší pravděpodobností ocitnou se svým ejakulátem pod hranicí normy vydané Světovou zdravotnickou organizací (WHO – World Human Organisation).

Pracoviště a kontakt na autora.

Přestože má tato práce nad sebou mnoho otazníků - zejména omezený počet pacientů, na kterých studie probíhala –  můžeme jí považovat za relevantní indikaci problému, před kterým rutinní reprodukční medicína buď zavírá oči, anebo ještě hůře, vůbec o něm netuší. Lze se tak právem domnívat, že muži počatí díky ICSI jsou předurčeni zase pro techniky asistované reprodukce a své „stigma“ si tak nesou sebou a patrně ho předají také svým synům.

Jen další studium molekulárních změn, které jsou od ICSI v oocytu a embryu odvozené, umožní eliminaci problémů ICSI a reprodukce takto počatých potomků. Jen to je cesta k tomu, abychom sami sebe nevyhubili tím, že si v reprodukci budeme asistovat diletantsky.