Aktivovaná "obyčejná" krevní destička s typickými výběžky. Snímek byl pořízen rastrovacím elektronovým mikroskopem. Kredit: Mikhail Panteleev

Krevní destičky, neboli trombocyty, jsou malé buňky bez jádra. Do práce se dávají, když se řízneme, nebo nás někdo praští, až nám kosti a cévky popraskají. Pak se podílí na tom, čemu lékaři říkají hemostáza.

Porovnání velikosti erytrocytu, lymfocytu a trombocytu. Kredit: Wikipedia.

Destičkám se rádo hanlivě přezdívá nejjednodušší buňky v těle. To proto, že mají na rozhodování jen:  ANO a NE (respektive se aktivovat, nebo zůstat cool). Je to k nim ale krajně nespravedlivé. Třeba proto, že na kilometrech našich krevních trubiček se projevuje únava materiálu a kornatění a není dne, aby nám někde samovolně něco neprasklo. V případě špatné volby u toho jejich ano/ne by to pro nás v případech, kdy se krev začne vylévat tam kam nemá v srdci, sítnici nebo mozku, nedopadalo dobře.

Michael Pantělejev z Lomonosovy moskevské státní univerzity, svému mládí navzdory, je považován za jednoho z největších odborníků na krevní destičky. Je zván na kongresy a jeho článků začínají být specializované časopisy plné. Nejnovější poznatky práce jeho týmu  právě vychází v časopise Journal of Thrombosis and Haemostasis. O těch je tento článek.

Michael Pantělejev, Moskevská státní univerzita

Ukazuje se, že destičky, které se nám zdály všechny stejné, takové jsou jen pokud jsou v klidu. Jakmile se aktivují, mění se na nejméně dva typy. Ty "obyčejné", které jsou schopné agregace (pospojování), a "super-aktivované" (prokoagulační). A na ty „super“, které zastávají poněkud jinou funkci. Oplývají totiž žádoucí schopností zorganizovat obzvlášť rychlou koagulaci (zpevnění sraženiny).

"Super-aktivovaná" (prokoagulační) destička. Snímek z transmisního elektronového mikroskopu. Kredit: Mikhail Panteleev

Oba typy destiček se při aktivaci začnou od sebe lišit nejen svými schopnostmi, ale i tvarem, který nabývají. Ty první se ze svého klasického tvaru disku mění do podoby jakési améby s panožkami. Svými výběžky si zvětší povrch a to jim usnadňuje vzájemnou interakci a soudržnost. Tento typ destiček je nejběžnější a tvoří hlavní část trombu (sraženiny). U destiček popsaných jako „super-aktivované“ se zjistilo, že ty se starají hlavně o urychlování reakcí v kaskádách vedoucích k tvorbě sraženiny. I ony při své aktivaci mění tvar. Místo vystrkování výběžků se ale zakulacují a „nafukují“ do tvaru jakýchsi ragbyových mičud. Zjednodušeně se dá říci, že jedny destičky pomocí výčnělků řetízkují a zajišťují pružnost a ty druhé svým bobtnáním ucpávají místa, kde nechal tesař díry.

Jak už to tak bývá, po jednom vyřešeném problému se vyvrbí několik dalších. Tady začalo chybět vysvětlení, jak k aktivaci dochází. Pantělejev tvrdí, že přestavbu destiček do jejich různých typů zajišťuje cytoplazma. Konkrétně v ní přítomné mitochondrie. O těchto organelách se ví, že si je buňky hýčkají. Vyrábějí totiž buňce energii na pokrytí životních funkcí. Jenže u destiček to je celé postavené na hlavu. Zatímco „normální“ buňky využívají mitochondrie k tomu, aby žily, destičky je mají na co nejrychlejší sebevraždu.

Sekvence snímků mitochondriální nekrózy. Na dvou sousedních destičkách je vidět, že zpočátku mají „živé“ (funkční) mitochondrie (zelené tečky) oba trombocyty. Markery buněčné smrti umí mitochondrie zbarvit červeně. To zviditelňuje, jak se v levé destičce funkční mitochondriální systém hroutí. Buňka umírá a nabírá na objemu. Sousední destička (napravo) se neaktivovala, její mitochondrie zůstávají funkční a buňka se nezvětšuje. Snímky byly pořízeny konfokálním mikroskopem. Kredit: Mikhail Panteleev

Za programovanou smrtí destiček je tedy nekróza jejich mitochondrií. Jejich rozpad je tím, co startuje řetězec procesů vedoucích k přechodu destičky do jejího super-aktivovaného stavu. Jinými slovy, aby byla destička  „super“, musí zemřít. 

Jaká sudička ale destičce nalinkuje osud?

Pantělejev, jako mnozí před ním, zjistil, že na aktivaci destiček se podílí řada aktivátorů. Podle něj je ale rozhodující triumvirát: kolagen, ADP a trombin. Přítomnost těchto aktivátorů v krvi destičky registrují a reagují na ně kolísáním koncentrace vápenatých iontů ve své cytoplazmě. Tento jev v buňkách již byl také popsán, říká se mu „vápníkové oscilace“ a jde o starého známého v šíření signálů.

Mitochondrie vápník přítomný v cytoplazmě  absorbují, ale jakmile jeho hladina přestoupí kritickou hranici, nekrotizují. Nastolují tím zřídkavou verzi programované buněčné smrti. S degradací mitochondrií se v buňce rozhostí anarchie. Reaktivní kyslíkové radikály zruší poslední zbytky energetických zásob buňky, které měla uloženy ve formě ATP. Cytoskelet (vnitřní kostra buněk) se zhroutí. To umožní destičkám při super-aktivaci výrazně zvětšit objem. Membrána super nafouklých buněk navíc začne na svém povrchu presentovat fosfatidylserin. To je látka, která je rychlému srážení krve také hodně nápomocna.

Psáno pro ALFA MEDICAL a osel.cz

Kolik času na to všechno destičky potřebují?

„Normální“ destičky se změní v kamikadze  utěsňující díry za méně času, než kolik vám trvalo přečtení itineráře, podle kterého se řídí. Všechno to zvládají během vteřin. Jinak by nám ani moc platné nebyly.

Literatura
S. I. Obydennyy, A. N. Sveshnikova, F. I. Ataullakhanov, M. A. Panteleev: Dynamics of calcium spiking, mitochondrial collapse and phosphatidylserine exposure in platelet subpopulations during activationJournal of Thrombosis and Haemostasis (2016). DOI: 10.1111/jth.13395