Tak našel a vyfotografoval Ötziho Helmut Simon. Spolu s manželkou se domníval, že našli pohřešovaného, kterého nedávno zavalila lavina. (Kredit: Helmut Simon, Wikipedia)

Manželé Erika a Helmut Simonovi z Norimberku při svém výšlapu na Fanailspitze v Ötztalských Alpách, nejkrásnějším pohoří Rakouska, narazili při sestupu (19. září 1991) na z ledu vyčnívající část trupu s hlavou. Nález prostřednictvím správce chaty ohlásili policii.  Ta se druhý den po ohlášení nálezu snažila tělo vyprostit, ale počasí se zhoršilo a tak mrtvolu ponechali na místě. I v následujících dnech bylo počasí pod psa. Do sedla se dostal jen zvědavý statečný italský pokořitel osmitisícovek Reinhold Messner se svým kolegou. Budiž jim ke cti, že si vše nafotil a že snímky později archeologům vydatně přispěly při rekonstrukci.

Teprve až když se konečně počasí umoudřilo, parta vyprošťovacích neumětelů, budiž jim omluvou že nevěděli co činí, vysekávali mrtvolu z ledu cepínem a bodci lyžařských hůlek. Udělali to tak neopatrně, až poničili mumii bedra, oblečení i kus dřeva, který se později ukázal být lukem. A možná při tom zašantročili i varlata, které mumii chybí a ani  později se nenašla. Možná ale, že je to tak dobře. Jakmile se Ötzi stal slavným, hromadně se hlásily dobrovolnice, že chtějí být jeho spermiemi oplodněny.

Až pátý den po nálezu se podařilo týmu záchranářů dostat tělo z ledu a v pytli na převoz mrtvol ho autem dokodrcali do Ústavu soudního lékařství v Innsbrucku. Fundovaný patolog, kterému hned bylo jasné, která bije a že se s tím musí zacházet jak s pokladem, se k torzu dostal až den šestý po objevu.

Pohled do tváře muže z pravěku (eneolitu, česky doby měděné). Žil v době, kdy v Tyrolských Alpách končila doba kamenná a z lovců se stávali chovatelé. Začali zvládat tavení mědi ale znalost výroby slitin a rozmach doby bronzové, je teprve čekal. Fotogalerie obrázků Ötziho ve vysokém rozlišení pro studijní účely poskytuje ICEMAN) http://www.icemanphotoscan.eu/

Pak už zpráva o nálezu mumie z doby dávno před Kristem obletěla svět a tím rozjela  i handrkování se o nebožtíka. Přeměření hranic přálo Italům. Část předmětného údolí už je ve výběžku kde Ötztalským Alpám říkají Alpi Venoste a z Rakušana se tak stal právně Ital.  V Bolzanu mu zřídili vlastní ústav a tam ho také převezli (Ústav pro mumie a muže z ledovce).

Z Ötzziho se stala celebrita, která se jim stará o byznys. Od prodeje suvenýrů, vína, vyhlídkových výstupů, je zkrátka lákadlem pro davy turistů z celého světa. To co začalo prodejem triček a hrníčků, se rozrostlo až do velkovýroby kosmetiky z minerálů v ledovci.

Městu Bolzano přináší Ötziho cirkus okolo čtyř milionů eur ročně a tak se není co divit, že se manželé Simonovi přihlásili o nálezné. Jak už to ale v takových případech bývá, provinční orgány nechtěly o odměně ani slyšet a jako argument uváděly, že jde o nález vědecké hodnoty. Došlo na vleklý justiční spor v němž najatí právníci nálezců měli v rukávu eso: „Muzeum v Bolzanu udělalo z Ötziho svou hlavní atrakci a ta je přístupná jen za vysoké vstupné“. A to byl pádný důkaz, že nejde jen o vědu, ale především o byznys. Už to vypadalo, že se žalobci se stranou žalovanou dohodli na částce 150 tisíc eur, které jim město Bolzano uhradí.  Ale ani pak nebyl kličkování konec.  Spor pokračoval v kauze  kdo bude nést náklady osmnácti let trvající právní bitvy, na níž si mastily kapsy týmy v talárech. Mezitím důchodce Simon zemřel a tak nakonec mohla být vyplacena odměna jen jeho manželce paní Simonové.

S tím, jak se skládala mozaika poznatků se také vršily i chybné závěry a interpretace výsledků. Rakouští archeologové a antropologové, kteří Ötziho zkoumali jako první, došli k závěru, že příčinou smrti bylo podchlazení, když mu síly nestačily na překonání horského hřebenu poté. Jako viníka mínili náhlé zhoršení počasí. Tulák z přelomu neolitu a začátku doby bronzové se postupně stával psancem, šamanem a vážně se uvažovalo i o obětině bohům.

Stránky jeho životopisu se ale postupně plnily i serióznějšími údaji. Pečlivé rentgenologické vyšetření ukázalo pod lopatkou artefakt. Ten se ukázal být pazourkovým hrotem šípu. Potvrdila to i díra v Ötziho zádech.Pak už nebylo pochyb, byl střelen a zezadu a tak jeho skon lze přičíst vrahovi. Jakmile šíp prošel lopatkou a prořízl tepnu, zbývalo oběti v nadmořské výšce tří kilometrů,  jen několik málo minut života. Skonal na učebnicový příklad toho, čemu se dnes říká  hemorrhagický šok.

Analýza kostí zase podala důkaz, že muž z ledu žil na jižních svazích Alp a dětství trávil u vesnice Feldthurns, poblíž Brixenu, kde nedobrovolně pobýval Karel Havlíček Borovský. Necelých šedesát kilometrů od místa Ötziho posledního odpočinku.

Ötziho pomník na místě jeho skonu je ve výšce 3200 metrů nad mořem. (Kredit: Kogo, Wikipedia)

Izotopové „otisky prstů“ na pra Tyroláka práskly,  že byl tak trochu pecivál. Nikdy na dlouho nevytáhl paty z míst, kde vyrůstal. Genetici po kompletním přečtení jeho DNA mu mohli v kolonce původ dopsat, že jeho společní předci žili na Sardinii, nebo Korsice.  Ale také smutnější poznámku, že nějakým řízením osudu v průběhu věků jeho linie vymřela a do dnešních dnů se neudržela.

Stomatolog Roger Seiler z Centra pro evoluční medicínu na univerzitě v Curychu, nám Ötziho nedávno omladil. Z původních představ, že zemřel když mu bylo okolo čtyřiceti šesti, hodně ubral. Nyní je z něj pětatřicátník, nanejvýš nastávající čtyřicátník.

Tým Alberta Zinka zase přidal k lepšímu jeho neduhy. Například predispozici ke kornatění cév a nefunkční enzymy na trávení mléka.

Porsche konce doby kamenné - Ötziho sekyrka (replika). Autor: Bullenwächter – Vlastní dílo, CC BY 3.0

To o mléku není bezdůvodné. Oděv na nositele prozradil, že se pohyboval v prostředí, kde se lovci do značné míry změnili v zemědělce, provozovali chov hospodářských zvířat a z kůží krav se dělaly oděvy. Mléko tedy znali a nejspíš i využívali.  Ötziho chybějící geny nám tak dávají tušit, jak mu asi bylo, když ho někde pohostili strdím a mlékem.  To pak na sebe větry nenechaly dlouho čekat a průjem si také začal žít svým vlastním životem. A možná k tomu, aby si Ötzi uhnal břichabol, ani to mléko nepotřeboval. Z ani ne rok starého výzkumu uveřejněného v časopisu Science lze zjistit, že náš smolař byl  ještě větším lazarem, než se myslelo. V žaludku mu totiž našli patogen Helicobacter pylori - častého narušitele žaludeční sliznice a původce žaludečních vředů.

Pozornosti neunikly ani Ötziho svršky

Nejprve je zkoumali biochemici. Zjišťovali složení peptidů, které oblečení obsahovalo a jejich pátrání v keratinech a kolagenu starých kůží mělo jednu nevýhodu. Příbuzné zvířecí druhy mají složení hodně podobné. A například takové ovce od koz nerozliší.

Snažili se i genetici. Ti si od své PCR metody, kterou aplikovali na jadernou DNA (deoxyribonukleovou kyselinu), hodně slibovali. Také se setkali s problémy. Genetický kód původem z chromozomů nebyl v dobrém stavu. Nejspíš se na něm podepsalo zpracování kůží, jejího vystavování teplu i ušpinění od organických zbytků, které ulpěly na kůži. Nevýhodou metody PCR je, že specifické úseky chromozomální DNA je potřeba nejprve mnohonásobně namnožit. Teprve pak se větším množstvím materiálu úsek DNA prověřuje. Na špinavých kůžích to je  problém. I malá kontaminace dává ráda falešné výsledky.

Tým vedený Niall O'Sullivan z italského Institutu pro mumie a Ledového muže spolu s kolegy z University College v Dublinu, šli na zkoumání kůží přes mitogenom. Také využili  genetickou metodu, ale tentokrát je nezajímala chromozomální (jaderná DNA), ale ta z mitochondrií. I když na délku je ve srovnání s DNA chromozomální, titěrným prckem. Zatímco na DNA z chromozomů je několik desítek tisíc genů, mitochondrie jich nesou jen desítky. I hendikep se někdy obrátí ve výhodu. Zatímco od chromozomů jsou v buňce jen dva kousky, mitochondrií bývají v jedné buňce až tisíce. A k tomu jsou všechny stejné. Proto u nich ani nevadí, když je jich hodně rozpadlých. Nějaké celé se tam vždy najít podaří. Ani to ale není ta hlavní výhoda. Tím, že se při izolaci DNA získává hodně stejných úseků, netřeba je množit, čímž odpadá hlavní problém – riziko, že si omylem namnožíme nějakou molekulu pocházející z kontaminace zkoumaného vzorku. 

Co tedy mitogenomy Ötziho svršků vypověděly?

Kožených věcí měl náš ledový muž na sobě poměrně hodně. Čepici, toulec na šípy, kožený plášť, bederní pás, kalhoty a boty jsou také kombinace kůže s pleteninou stébel trav. Na čepici musel být uloven medvěd hnědý, přičemž tehdejší jeho forma s geny po ledním medvědu představovala až tří metrákové huňáče. Řemínky jeho bot, spíše než z divokého „toulavého telete“, jsou již z domestikované formy skotu. Kalhoty nejsou z kůže vlka a lišky, jak se soudilo, ale z kozinky. Bederní pás měl z beránka a na kabát po kolena padla celkem čtyři zvířata - kozy a ovce.   

Video: Iceman Documentary (DocuhdengsubTk4 For Education)

Ötzi jako aterosklerotický kardiak, kterému paradentóza bránila se pořádně najíst. Osoba, která s patogeny v žaludku měla zaděláno na vředy a po mléce ho dostihnul břichabol. Byl Ötzi skutečně nemocemi prolezlým chudákem sešlého vzhledu, jak ho líčí Italové? (Kredit: Thilo Parg, Wikimedia)

Výsledky se dají interpretovat dvojím způsobem. Jednak, že tehdy na oděvy využili vše, co měli po ruce. A nebo také, že Ötzi byl na svou dobu parádník. Tak třeba už jen ta jeho měděná sekyrka. V jeho době to byl hotový majlant. Nutně musela vzbuzovat všeobecnou pozornost obou pohlaví. I jeho tetování, kterého měl po těle víc než šedesát, dává tušit, že dbal na svůj zevnějšek. Stejně tak kalhoty. Jsou z koziny. Ta je ze všech kůží nejpružnější. Dnešní mluvou bychom řekli, že jde o módní strečový materiál vhodný pro sportovce a turisty. Vlastně to spíše než kalhoty, byly sexy přiléhavé legíny. Máme tu tedy co do činění se zkušeným „krejčím“, pokud jím nebyl Ötzi sám.

Nebo byl švihákem v nejlepších letech s atributem úspěchu v ruce a jak se s ním můžeme potkat ve Vídni v Naturhistorisches Museum? (Kredit: Sandstein CC BY 3.0)

Na oděv padly nejméně čtyři druhy domácích zvířat. Přitom čepice a toulec jsou z kůží zvířat lovených. Pouzdro na šípy je z materiálu, kterému myslivci říkají jelení „deka“. A protože archeologové tvrdí, že nešlo o žádné záplatování starých cucků, pět druhů zvířecích kůží spíš dělá dojem, že náš muž v nejlepších letech, „šel „s módou“. Ötzi tak klidně mohl být někým, komu dnes říkáme zástupce modelingové agentury, vizážista či stylista.

Znalci  říkají, že nejlepším afrodisiakem je Porsche. To, co záchranáři původně považovali za cepín horolezce, se ukázalo být sekyrkou s měděnou čepelí a ta v jeho době obdobou sporťáku a zlaté kreditky, rozhodně byla. Možná pět tisíc let není tak dlouho, aby ženy hodně změnily. V Ötzim tak můžeme spatřovat potetovaného Dona Juana a bezbožného svůdce. Tak trochu by tomu napovídalo i tvrzení patologů, že se náš aktér nedlouho před svou smrtí  popral. Zůstaly mu po tom šrámy na ruce a odnesly to i jeho dva zuby. A pokud se od mladší doby kamenné ani muži moc nezměnili, tak vraždy ze žárlivosti mohly i tehdy patřit k těm  nejčastějším.

A nebo snad vypadal takhle?

Závěr

S námi zde nastíněnou fikcí, nemá originální zdroj nic společného.

No nekupte to, když minerál (svor, slídnato-křemenná břidlice) který si ledovec s sebou v částečkách které vyrval z podloží táhne, uchovaly pleť napnutou po tisíce let. (Kredit: Paul Grüner, kosmetika Glacisse)

Literatura

O’Sullivan, N. J. et al. A whole mitochondria analysis of the Tyrolean Iceman’s leather provides insights into the animal sources of Copper Age clothing. Sci. Rep. 6, 31279; doi: 10.1038/srep31279 (2016).

ICEMAN  http://www.icemanphotoscan.eu/

Několik perliček pro vyznavače víry v osud:
1) Rainer Henn, německý soudní lékař, který holýma rukama balil mumii ledového muže do plastového pytle k jeho trasportu. Zemřel za podivných okolností při autonehodě cestou na přednášku o Ötzim.
2) Helmut Simon. Objevitel mumie. Jako jediný ze skupiny, která se v Alpách dostala do sněhové vánice, zemřel. Bylo to blízko místa, kde Ötziho našel.
3) Kurt Fritz. Krátce poté, co přivedl k Ötzimu patologa Henna, sám zahynul ve sněžné bouři.
Jürgen Schmalz, velitel zásahu, který Ötziho z jeho hrobu vyzvedl. Po pohřbu Helmuta Simona ho skolil ho srdeční infarkt. Bylo mu pouhých 31 let.
4) Rainera  Hölzer, účastník Ötziho vyzvedávání. Akci dokumentoval pro ORF. Podlehl mozkovému nádoru.
5) Konrad Spindler. Šéfa archeologického institutu z Innsbrucku, který se pasoval na „znalce Ötziho“, zdolala roztroušená skleróza.
6) Tom Loy, archeolog Američan. Nalezen mrtvý v australském městě Brisbane, kde se chystal dokončit knihu o Ötzim.