Pohled na pachycefalosaura, útočícího se skloněnou hlavou, ozbrojenou masivní lebeční kupolí. P. wyomingensis byl největším a zároveň posledním zástupcem čeledi. Kredit: Luis V. Rey, kniha The Usborne Book of Dinosaurs (převzato z blogu Love in the Times of Chasmosaurus)

Pachycefalosauři (v doslovném překladu „ještěři s tlustou lebkou“) byli poměrně bizarní ptakopánví dinosauři obvykle menších rozměrů. Většina z nich žila v období pozdní křídy (asi před 80 – 66 miliony let) na území dnešní Severní Ameriky a východní Asie. Tito dinosauři byli vesměs dvounohými býložravci nebo všežravci. Nejstarší známí zástupci se objevují již v období střední jury před asi 165 miliony let (Ferganocephale adenticulatum z Kyrgyzstánu) nebo ve spodní křídě před 130 miliony let (Stenopelix valdensis z Německa, může však jít i o ceratopse). Většinu „klasických“ druhů ale známe až z období geologických stupňů kampánu a maastrichtu především z kanadské Alberty, Montany v USA a mongolské pouště Gobi. Ačkoliv byli jako skupina rozeznáni až mnohem později, první fosilie pachycefalosaurů byly nejspíš objeveny již kolem roku 1860 geologem Ferdinandem V. Haydenem na území současné Montany. Fragment zkamenělé kosti byl pak popsán paleontologem Josephem Leidym roku 1872, autor vědeckého popisu ale neměl představu, o jakého tvora by mohlo jít. Dal mu proto jméno Tylosteus a považoval kost za součást zkostnatělého tělního pancíře jakéhosi pradávného plaza. Až o více než století později doložil Donald Baird, že se ve skutečnosti jedná o lebeční kost nějakého vývojově vyspělého pachycefalosaurida, nejspíš přímo roduPachycephalosaurus (možná ale spíše rodu Dracorex, pokud jde o platný samostatný rod). P. wyomingensis byl potom vědecky popsán roku 1943, když už byl k dispozici podstatně kompletnější fosilní materiál. Nejvíce objevů pachycefalosaurů nicméně přibylo až v posledních třech desetiletích. O jakou skupinu dinosaurů se tedy v případě těchto „tlustolebců“ jedná? Následující popis vychází částečně z textu v autorově knize Úžasný svět dinosaurů.

Laické veřejnosti jsou známí také jako „tlustolebí“ nebo „trkaví“ dinosauři, což není označení zcela přesné. Vychází z faktu, že hlava některých rodů byla výrazně vyklenutá a přecházela v masivní kupolovitou strukturu z kostní tkáně. Tato lebeční „kupole“ byla dříve paleontology považována za zbraň, kterou zmínění dinosauři s rozběhem vráželi do nepohodlného soka nebo dravého nepřítele. Původní předpoklad, že se pachycefalosauři sráželi hlavami podobně jako samci dnešní ovce tlustorohé nebo pižmoně, není však dnes považován za pravděpodobný. Při tak silných nárazech by krční část páteře musela být v horizontální rovině s částí trupovou, aby byla část nárazové energie absorbována. V opačném případě by při plné srážce nejspíš hrozilo smrtelné zranění oběma „trkavým“ dinosaurům. Paleontologické doklady nicméně nasvědčují jinému způsobu využití zesíleného lebečního temene. Krční a přední část dorzálních obratlů pachycefalosaurů svědčí o tom, že krk byl prohnutý do křivky ve tvaru písmene „S“ nebo „U“. Kulovitý tvar lebeční kupole navíc výrazně snižoval stykovou plochu nárazu, takže při srážení hlavou by nejspíš došlo k nebezpečným nárazovým skluzům. Je tedy pravděpodobné, že tito dinosauři neútočili se skloněnou hlavou proti sobě navzájem, ale spíše na nechráněný bok svého soka. Je také otázkou, zda by byl takový způsob útoku efektivní v případě napadení větším dravým dinosaurem. V některých případech byla kupole na lebce masivní a silná (u rodu Pachycephalosaurus až kolem 25 cm), v jiných plochá nebo dokonce klínovitá. Někdy ji obklopovaly výrůstky v podobě hrbolků, trnů (Stygimoloch) či kombinace obou (Dracorex). Než se obecně prokázalo, že lebeční kupole je zcela tvořena kostní hmotou a neobsahuje tedy žádnou dutinu, objevovaly se také kuriózní názory o možné extrémně vysoké inteligenci pachycefalosaurů. Pokud by jejich mozky opravdu zabíraly celý objem lebky, nesporně bychom měli co do činění s poměrně inteligentními bytostmi. Ve skutečnosti však mozek těchto ptákopánvých dinosaurů příliš pozoruhodných rozměrů nedosahoval, čemuž zřejmě odpovídala i samotná jejich inteligence.

Siluety tří druhů pachycefalosauridů, které jsou ale podle studie Hornera a Goodwina (2009) ve skutečnosti možná jen růstovými stadii jediného druhu, P. wyomingensis. Kredit: Matthew Martyniuk, Wikipedie

Z velké většiny jsou pozůstatky pachycefalosaurů nekompletní a fragmentární; často se z nich najdou pouze frontoparietální kosti, tedy silné části lebeční kupole. To samozřejmě příliš nepomáhá paleontologům v systematickém třídění těchto dinosaurů. V jejich klasifikaci tak stále panuje značná nejistota. V minulosti byly do této skupiny přiřazeny dokonce i některé rody dravých teropodů (abelisaurid Majungasaurus, célurosaur Yaverlandia). Matoucí jsou také některé odlišnosti mezi pohlavími a věkovými stadii „trkavých“ dinosaurů, které tuto situaci ještě více komplikují. Podle Jacka Hornera jsou například rodyStygimoloch i Dracorex pouze vývojovými stadii – ontogenetickými stupni – ve vývoji pachycefalosaura (P. wyomingensis). Jinými slovy, tyto rody vlastně nikdy neexistovaly, protože jejich zástupci jsou ve skutečnosti jen špatně interpretovanými mláďaty pachycefalosaura. NázevPachycephalosauria poprvé zavedly polské paleontoložky Teresa Maryańska a Halszka Osmólska v roce 1974, po objevech zástupců této skupiny ve svrchnokřídových sedimentech mongolské Gobi. Později byly zavedeny další systematické úpravy a v roce 2006 provedl americký paleontolog Robert Sullivan celkovou revizi taxonomie pachycefalosaurů. Vývojově nejvyspělejší skupinou je čeleď Pachycephalosauridae, která v současnosti čítá asi 17 rodů, z nichž nejméně 12 by mělo být platných. Největším zástupcem je samotný severoamerický Pachycephalosaurus wyomingensis, kterým před 70 až 66 miliony let vývoj celé skupiny „kulminoval“ – při délce asi 4,5 až 7 metrů dosahoval minimální hmotnosti kolem 450 kilogramů, možná však i celé 2 tuny. Nejmenším zástupcem byl naopak Wannanosaurus yansiensis, vědecky popsaný v roce 1977 z čínské provincie Anhui. Ten žil před asi 80 miliony let a jeho 8 cm dlouhá stehenní kost ukazuje na celkovou délku těla jen kolem 60 centimetrů. Pachycefalosauři tedy patřili k vůbec nejmenším skupinám neptačích dinosaurů, pokud bereme v potaz průměrnou velikost všech zástupců. Předpokládá se, že obvykle obývali prostředí nevhodná pro fosilizaci (výše položené oblasti, suché semiaridní krajiny vzdálené od říčních toků apod.), proto jsou jejich fosilie bohužel velmi málo početné a obvykle fragmentární. To však těmto ptakopánvým dinosaurům neubírá nic na jejich zajímavosti, ba spíše naopak.

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Pachycephalosauria

http://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0007626

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz