Z článků publikovaných na Oslovi by mohl vzniknout dojem, že se v oboru chirurgie toho moc nového neděje. Byla by to ale mylná představa. Největší posun je zřejmý v oblasti, kterou by šlo nazvat „Nech si narůst nový orgán“. Stačí připomenout myš pobíhající s uchem na zádech, techniku umožňující růst nového prsu a nebo náhradu celé čelisti. O té poslední zmíněné události právě informoval své čtenáře odborný časopis The Lancet.  Pionýrská  technika byla odzkoušena na 56 letém muži  a vyvinul ji tým německých chirurgů. Tým vedl Patrick Warnke z University of Kiel.
Jedná se o náhradu čelisti u muže, který o ní přišel před řadou let. Musela mu být odstraněna v důsledku rakoviny. Když se po téměř desítce let prokázalo, že zhoubná nemoc nebude pokračovat,  chirurgové začali uvažovat o transplantaci. Nejdříve trojrozměrně naskenovali tvář pacienta a podle počítačového modelu zhotovili síťovou kostru čelistní kosti z titanu. Kovovou kostru vytvarovali tak, aby pasovala do čelistních kloubů a aby mohla chybějící čelist nahradit. Poté kostru vyplnili malými mineralizovanými kousky kosti (hydroxyapatit) a tuto kostní drť obohatili o lidské proteiny BMP7(kostní morfoprotein 7), který se vyskytuje v kostech. Nakonec do takto připraveného modelu nové čelisti vstříkli buňky kostní dřeně.  Pak už jen následovala transplantace kovového monstra ale nebylo to hned na místo určení. Přestupní stanicí čelisti se stal zádový sval  latissimus dorsi. A takse místo pod pravým ramenem stalo na nějakou dobu inkubátorem ve kterém krví bohatě zásobený sval poskytl živiny a vhodné prostředí pro činnost osteoblastů, dodaných do kostry společně s buňkami kostní dřeně, začaly kostní drť prorůstat a s novými osteocyty vytvářet novou kost.  

Po sedmi týdnech lékaři usoudili, že kost již narostla dostatečně a čelist vyjmuli. Učinili tak i s kousky svalu ke kterým na zádech přirostla a sice proto, aby se usnadnilo její přihojení na novém místě, včetně propojení zásobovacích tepen a žilek. Měsíc poté, co doktoři přenesli konstrukci ze zad na zamýšlené místo, byl pacient schopen se svou, zatím bezzubou, čelistí najíst pevné stravy. Menu na první slavnostní hostině po devíti letech (počítáno od doby kdy mu byla čelist s nádorem odstraněna), byl párek s chlebem.

Klasický přístup k rekonstrukci poničených čelistí spočívá v tom, že se vyjme část kosti z jiného místa na  těle. Takové vyřezávání a vyštípávání kostního štěpu z jiné kosti ale může způsobit  zdravotní komplikace (například nebezpečí embolie), zvláště pokud je potřeba tak rozsáhlého štěpu, jako tomu bylo v tomto  popisovaném případě.
Warnke doufá, že přibližně za jeden rok, bude možno odstranit i zbývající titanovou kostru a začít na nové čelisti s osazováním falešných zubů.
Přes veškerý nepopíratelný úspěch, který posunul chirurgii zase o kus dál, je třeba věnovat sluch i určitým kritickým hlasům. Předně není  jisté, jak dlouho celé „zařízení“ bude schopné vydržet. Týká se to obav, zda nově narostlá kost bude dostatečně pevná, aby vydržela tlaky, které jsou  žvýkací svaly schopny vyvinout. Odpovídat na tyto výtky by ale bylo spekulací a na odpověď bude třeba vyčkat několik let. Jedno je ale jisté, nebýt Warnkeho, nebylo by ani tohoto pokusu, který už i tak zcela jistě přispěl ke zlepšení kvality života postiženého.