Stvoření zvané Eunotosaurus je předchůdce dnešních želv. Zavrtávalo se do břehu vysychajících tůní, aby tam přečkalo období sucha. Na pozadí scény umělec namaloval stádo bradysaurů shlukujících se okolo posledních zbytků bahnité vody. (Kredit: Andrey Atuchin)

Není divu, že tak dlouho nikdo nenapadlo, jak to vlastně s želvími krunýři ve skutečnosti je. U žádného jiného žijícího obratlovce k tak zásadním změnám, při nichž by se vytvořilo tak robustní a odolné brnění, nedošlo.  Navíc se tato ochrana před predátory  osvědčuje po miliony let a tak by bylo tak trochu „na hlavu“ podsouvat jí jiný účel. Jenže želví krunýř, jak se to nyní jeví, ani zdaleka neměl účel soukromé pevnosti, do níž se šlo při hrozícím nebezpečí ukrýt.

Tyler Lyson, kurátor Denver Museum of Nature and Science, první autor publikace. Na snímku je uprostřed, spolu se svými kolegy a o něco mladší želvou, než jakou byla Eunotosaurus. (Kredit: DMNS)

Kurátorovi denverského muzea a odborníkovi na dinosaury, prošla pod rukama i řada želvích artefaktů. Byl mězi nimi i jeden, který našel Kobus Snyman na otcově farmě v Karoo. Nálezci bylo pouhých osm let, zato z jeho nálezu se vyklubala „nejstarší z želv“. Dostala jméno Eunotosaurus. Teprve až když si Tyler Lyson želví prapůvodkyni dal dohromady s jejími o něco mladšími kolegyněmi, dostal obraz vývoje žeber a dalších částí těla až k dnešnímu dokonalému krunýři.

Jak by nejspíš řekli klimatologové, Oblast Karoo v Jižní Africe, byla před 260 miliony let ještě oteplenější a nevlídnější k životu, než je dnes. Paradoxně ale právě díky tomu vděčíme za existenci želv. (Kredit Vberger, public domain)

Na samém želvím počátku, to co se později změnilo v brnění pochodujících živých tanků, byla jen jakási stabilnější kosterní základna poskytující oporu pro co nejúčelnější využití končetin. Ty mělo zvíře dlouhé a s drápy ve tvaru špachtlí. Právě jimi se naše proto-želva snažila zavrtávat do země. Unikala tak vedru a nevlídnému suchu, které v jejím rodišti, dnes Jižní Africe, před miliony let panovalo.

Dnešní obrněnci, jako tato kareta žijí v moři. Paradoxně ale za svou dokonalou ochranu vděčí extrémnímu suchu. (Kredit: Brocken Inaglory, Wikipedia, CC BY-SA 3.0)

Když si paleontologové poskládali fosilie, včetně nynějšího nejnovějšího nálezu, jakoby se přenesli v čase až do doby před 260 miliony let a klikaté cestičky, jakými se evoluce těchto čtvernožců ubírala, se jim staly zřetelnější. Ukázalo se, jak krunýř zpočátku žádným krunýřem nebyl, ale jen zploštělými a rozšířenými žebry.

Eunotosaurus. Změny na kostře praželvy poskytovaly lepší oporu svalům končetin optimalizovaným na hrabání pod zemí. (Kredit: Tyler R. Lyson)

Už i tyto malé změny zvířátkům nutně musely přinést hodně komplikací. Hrudník, který se nepodobá žádnému jinému v živočišné říši, jim neumožňoval tak dobrou výměnu vzduchu v plících. Problémy s dýcháním se musely odrazit ve zvolnění životních pochodů. K horšímu zásobení těla dostatkem kyslíku se navíc přidala i komplikovaná chůze spojená se změnami v postavení končetin. Z původně obratných zvířátek se stali dýchaviční a pomalí nemotorové.

Bradysaurus se klimaticky nestabilnímu prostředí čelit zavrtáváním se do písku nenaučil a tak vyhynul. (Kredit: Nobu Tamura, Wikipedia)

Oželet obratnost a rychlost ve prospěch snazšího hloubení děr do vysychajících břehů, se ale ukázalo být šťastnou volbou. Jejich pohyblivější současníci Bradysauři, se před rozmary klimatu ukrývat nenaučili a sázka slepého hodináře na jejich větší mrštnost je nakonec přivedla ke zmaru.

Změna funkce orgánu, jakého jsme se nyní stali svědci u želv, není v živočišné říši zase až takovou zvláštností. Setkáváme se s ní i u dalších evolučně úspěšných druhů. U ptáků stvořitele také hned na první pokus nenapadlo, že by peří mohlo být dobré k létání.

Extrémní suché prostředí přivedlo jednoho tvora ke změnám kosterního skeletu tak aby více vyhovoval k zahrabávání před vedrem. Později se tato plochá žebra začlenila do krunýře, který začal plnit u těžko pohyblivých zvířat obrannou funkci před predátory. Pro srovnání autor drží dnešní africkou vodní želvu „tereku“ (Pelusios). Kredit: Luke Norton

Zásadní kámen do zde předkládané představy vzniku želv, vnesl jen patnáct centimetrů velký kousek kamene. Naštěstí se v něm dobře zachovala kostra s žebry i klouby předních a zadních končetin.

Americký vědec ve své publikaci vyjádřil mladému africkému nálezci poděkování. Hlavně za ochotu s jakou nález poskytl místnímu muzeu Fransie Pienaar ve městě Prince Albert. Lyson přiznává, že bez toho by jeho článek o vzniku želv nebyl. A nebyl by ani ten náš, takže se připojujeme.  
Popírači evoluce to nyní zase budou mít o něco těžší. Stvoření želv, jako takových s již hotovým krunýřem, se jeví být zase méně pravděpodobné. Pod jejich postupný, i když značně klikatý vývoj, se kromě amerického kurátora, podepsali také Roger Smith a Bruce Rubidge z University of Witwatersrand v Johannesburgu, Torsten Scheyer z  Universität Zürich a  další vědci.

Video: Evoluce želvího krunýře. Snímky byly získány počítačovou tomografií fosilie praželvy Eunotosaurus (Tyler Lyson)

Literatura
Denver Museum of Nature and Science
Tyler R. Lyson, Bruce S. Rubidge, Torsten M. Scheyer, Kevin de Queiroz, Emma R. Schachner, Roger M.H. Smith, Jennifer Botha-Brink, G.S. Bever.: Fossorial Origin of the Turtle Shell, Current Biology, DOI: 10.1016/j.cub.2016.05.020