Čistota - půl zdraví

Co je v hygieně normální a nenormální, se už hezkých pár let pořádně zamotává. Tak třeba maminky, když to začnou s čistotou domácnosti přehánět, tak akorát svým ratolestem zadělají na astma či alergii. S kdysi zcela vážně míněným burcujícím heslem to dopadlo stejně, jako s jinými údernými hesly. Stalo se vtipem a koluje s dodatkem: „Je-li čistota půl zdraví, co je potom ten zbytek?“ Pod úsměvnou pointou se zprvu mínilo jen smetí a prach. Několik let si už ale zvykáme i na léčbu stolicí. A jen aby se nám to tolik neeklovalo, říkáme tomu transplantace mikrobiomu.  Počty ošetřených v Austrálii, Americe i Evropě jdou do tisíců a o svých zkušenostech by mohly vyprávět už i desítky pacientů od nás.

Arthritis rheumatica na kloubech ruky. (Kredit: National Institutes of Health)

Těm, co nemají osídlený zažívací trakt správnými mikroby, se zavádí přefiltrovaný exkrement hadičkou do tenkého střeva. Už jsou k dispozici pro zájemce z řad preventistů i tablety. Bez receptu. Má to ale háček. Aby v nich mikrobi zůstali živí, musíte si porcované hovínko uchovávat v tekutém dusíku. Dosud se jako zdroj léčivé substance využíval zdravý dárce. Nyní zveřejněné výsledky pokusů ve výzkumném zařízení Univerzitní nemocnice v Erlangenu ale dávají tušit, že i to by se brzo mohlo změnit. Léčbu artritidy tam totiž vylepšili o další nechutnost - podávání zárodků parazitů. Naštěstí jen u savců pokusných. Zatím.

V časopisu Nature Communications vyšel před několika dny článek od Zhu Chena a kol.,  který nikoho moc nezaujal. Ale měl. Je to totiž poprvé, co se někomu podařilo pacienta zbavit začínajících problémů revmatoidní artritidy, nemoci sužující na světě miliony lidí. A světe div se, Číňanovi hostujícímu v Německu na to stačilo jeho svěřencům naordinovat helmintózu. Něco takového by se ne tak dávno, označovalo za šarlatánství a orgány v trestním řízení by zahajovaly řízení ve věci veřejného ohrožení zdraví. Naštěstí v tomto případě použili parazita napadajícího jen myši, potkany a králíky. Výsledky jsou ale natolik povzbudivé, že se mnozí začínají obávat směru, jaký by léčba artritidy mohla nabrat i u nás.

V místech, kterému říkáme kloub, jsou kosti pokryty chrupavkou. Ta je tvořena živými buňkami a jemnými vazivovými vlákny. Je to spojení velmi odolné proti opotřebení a tak hodně lidí až do smrti ani neví, že něco takového ve svém těle má. Někoho ale klouby začnou bolet a těch, co začnou mít problém i s tím, dojít si třeba nakoupit, je v populaci jedno procento. Revmatoidní artritida si nevybírá a dovede se vyřádit i na náctiletých, kteří si to ještě nezaslouží. Na vině je popletený imunitní systém. Z nám, zatím neznámých důvodů, začne napadat synoviální membránu (výstelku vnitřku kloubů). Ta produkuje tekutinu, pro níž my laici máme výstižný termín - kloubní maz. Pro něj platí totéž, co všichni dobře známe i z jiných kauz  - kdo nemaže, začne mít brzo problémy. Když k tomu přičteme, že každý v těle máme těch kloubů 143, získáme představu jak při tom může bolet celý člověk.

Léčebný prostředek revmatoidní artritidy z dílny Zhu Chena - samička hlístice Nippostrongylus brasiliensis. V zahnutém předním konci má vyvinuté vajíčko. (Kredit: J. Claire Hoving, PLoS Neglected Tropical Diseases)

Na problémech revmatoidní artritidy mají svůj podíl bílé krvinky. V mikroskopu vypadají všechny stejně, ale zdání klame. Některé střílejí protilátkami jako dalekonosné dělostřelectvo. Těmto kanonýrům říkáme B-lymfocyty. Kromě nich nám v těle kolují T-lymfocyty. Z těch se zase rekrutují specialisté na boj z blízka. Mají na starosti zvrhlíky, z nichž vznikají nádory. Kromě cytotoxických lymfocytů, jak jim také říkáme, se nám v krvi potulují i další specialisté. Liší se nášivkami na svých kabátcích, imunologové jim říkají CD markery. To ale pro nás není nyní důležité a zmínili jsme se o tom jen proto, že jeden z těchto buněčných typů podporuje zánět (Th1) a druhý, který toho má na starosti víc (kromě velení B-lymfocytům), má ještě vedlejšák v tlumení zánětu (Th2 lymfocyty). Který z těchto typů začne mít v danou chvíli navrch, závisí od látek zvaných interleukiny. Je jich celá řada a jako nitky tahají za vypínače na prekurzorových buňkách, aby je patřičně nasměrovaly. U revmatoidní artritidy hrají jednu z nepěkných úloh pomocné T-buňky, kterým jsme dali číslo sedmnáct (Th17). Jakmile se ty dají se svými kolegyněmi do práce, destrukci kloubů už nemá prakticky šanci nic zvrátit.

Parazitární paradox

Střevní červy, kterým je lepší říkat hlísti, považuje za potřebné jen ten, kdo chce za každou cenu zhubnout. Jak se ukazuje, mají ještě jednu schopnost a té se týká tento článek. Dovedou v krvi změnit zastoupení interleukinů. Tak říkáme krátkým peptidovým řetězcům, kterými mezi sebou bílé krvinky komunikují. Šarádu s molekulami interleukinů zvládá i malá hlístice Nippostrongylus brasiliensis. Puristé českého jazyka jí říkají měchovec. Právě s ním v Německu infikovali artritidou nemocné hlodavce a ti se uzdravili.

Psáno pro ALPHA MEDICAL a osel.cz

To, co zpočátku vypadalo jako tmářství hlubokého středověku, je z pohledu imunologů docela chytré. Parazit svou přítomností pod taktovkou interleukinů  (IL-4 a IL-13) navodí zmnožení buněk tlumících zánět, čímž ochrání chrupavku, která by jinak došla úhony. Infekce tak údajně dokáže zvrátit osud nebohého tak, jak se to zatím žádnému jinému léku nedařilo.

Na způsobu uvažování a závěrech Zhu Chena, by něco pravdy být mohlo. Když uvážíme, že třetinu světové populace sužují helmintózy, je nepravděpodobné, že by nás evoluce nevybavila mocným aparátem, který musí čelit i takovým atakům, jako ukazuje připojené video. Je logické, že když naše vojsko cvičené miliony let necháme najednou zbůhdarma zahálet, že si z nudy začne protivníka vymýšlet i tam, kde není. Revmatoidní artritída bude nejspíš také ten případ. Proto asi záměrná infekce je tak efektivní. Problém je jak to nepřehnat a co s nežádoucími vedlejšími účinky.

I když spojenec parazit dostal šanci ukázat svou sílu zatím jen na zvířecím modelu, v imunitních reakcích a artritidě jsou si savci i s pánem tvorstva převelice podobní. Pravdou je, že nyní použitá hlístice je na člověka nepřenosná. Má ale řadu příbuzných (vlasovců, svalovců, škrkavek, roupů) a ti si s naším tělem už rozumí. Těžko zatím předvídat, jaký směr to nyní nabere. Možná se nad tím za nějaký čas nebudeme pohoršovat, stejně jako nám už připadají normální inzeráty klinik asistované reprodukce, že vykoupí vajíčka žen a spermie od dárců. Nemusí tak být daleko doba, kdy se v mediích objeví texty: „Hledáme dárce stolice s vhodným zastoupení mikrobů kmene Firmicutes a Bacteroides. Za infekčnost hlísticemi vyplácíme příplatek.“  

Vlasovci, příbuzní měchovcům, by teoreticky také měli pomáhat od revmatismu. Rádi ale ucpávají lymfatické dráhy a tak by se jejich pomoc mohla zvrhnout v elefantiázu. (Kredit: CDC, volné dílo)

Do řádu hlístice patří i Roup dětský (Enterobius vermicularis). I tento parazit by mohl tak jako měchovec zaměstnávat imunitní systém a bránit rozvoji revmatoidní artritidy. (Kredit: Division of Parasitic Diseases and Malaria (DPDM) of the Centers for Disease Control and Prevention, volné dílo)

Pochopitelně, že lepší by bylo, pokud by se nynějších poznatků podařilo využít těm, co se na  artritidu snaží jít „syntetikou“. Kdyby se jim ale tak rychle nedařilo, zkusme dál zůstat optimisty a na všem vidět to lepší. Migranty můžeme například začít vnímat i jako na nositele zvyklostí, které nám odpomohou od revmatismu.

Literatura

Zhu Chen et al. Th2 and eosinophil responses suppress inflammatory arthritis, Nature Communications(2016). DOI: 10.1038/ncomms11596