I sedmá perioda Mendělejevovy tabulky je nyní úplná.

Na přelomu loňského a letošního roku uznala komise Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii IUPAC (International Union of Pure and Applied Chemistry) objev hned čtyř supertěžkých prvků. Na Oslovi se o této události psalo v krátké informaci a o něco později vyšel podrobný přehled metod, kterými se supertěžké prvky produkují a studují. Před dvěma dny pak zmíněná organizace IUPAC oficiálně vyhlásila pojmenování těchto čtyř supertěžkých prvků. Začala tak pětiměsíční lhůta pro veřejnou diskuzi těchto názvů. Pokud se v této době neobjeví relevantní námitka proti navrženým jménům, stanou se trvalou součástí chemického názvosloví.

Podle tradice jsou návrhy podávány skupinami, kterým se existenci daného prvku podařilo prokázat. Název však musí splňovat několik podmínek, které omezují výběr. Tentokrát se navrhovatelé ve třech případech inspirovali geografickými názvy a v jednom jménem významné vědecké osobnosti. Koncovky názvů jsou tvořeny podle příslušnosti ke skupině v Mendělejevově tabulce. Prvky ve skupinách 1 – 16 mají příponu „-ium“, ve skupině 17 příponu „-ine“ a ve skupině 18 příponu „-on“.

V případě prvku 113 vybírali název fyzikové z japonské laboratoře RIKEN. V tomto případě nebylo udělení priority úplně jednoznačné. Prvek se 113 protony poprvé připravili fyzikové v laboratoři SÚJV Dubna v roce 2003 v reakci vápníku 48 s americiem 243, ve které se produkoval izotop prvku 115 s nukleonovým číslem 288. V jeho rozpadu alfa se produkoval izotop prvku 113 s nukleonovým číslem 284 a s dobou života okolo sekundy. Bylo to však pomocí tzv. horké fúze. Poměr počtů neutronů a protonů vyprodukovaného izotopu byl takový, že po sérii rozpadů alfa končil u neznámého izotopu známého prvku a konečná stádia rozpadové řady tak nebyla bezrozporně identifikována. A tím byla určitá pochybnost i o identifikaci jádra, které bylo na počátku této série rozpadů

Japonský chemik Masataka Ogawa (1865-1930), (zdroj Wiki).

V roce 2004 japonští fyzikové v laboratoři RIKEN uskutečnili experiment, ve kterém v tzv. studené fúzi produkovali izotop prvku 113 s nukleonovým číslem 278, jehož doba života je zhruba milisekundu. Tato produkce je extrémně náročná a během následujících deseti let se podařilo v laboratoři RIKEN pozorovat vznik pouhých čtyř těchto jader. Výhodou však je, že řetěz rozpadů končí u známých jader, které na základě vlastností jejich rozpadu můžeme přesně identifikovat. Ve stejném období se podařilo dubněnské skupině pomocí horké fúze vyprodukovat více než 100 jader tohoto prvku a podobná produkce se podařila v laboratořích GSI Darmstadt a LBNL Berkeley. Uskutečnily se i první studie jeho chemických vlastností.

Podle mého názoru tak bylo rozhodnutí o přidělení priority japonské skupině trochu poznamenáno tím, že jde o první takový objev v Asii. I to je důvod, proč byl jeho název inspirován geografickým pojmem. Jako základ byl vybrán druhý z výrazů, jak se japonsky nazývá Japonsko. Slovo Nihon doslova znamená „Země vycházejícího slunce“. Název prvku Nihonium (jde o prvek ve 13. skupině) není jen oslavou mateřské země objevitelů, ale také připomenutím jednoho zajímavého příběhu v historii nejen japonské vědy. V roce 1909 publikoval japonský chemik Masata Ogawa objev nového prvku, který separoval z velmi vzácného minerálu thorianitu. Předpokládal, že se jedná o prvek s protonovým číslem 43, který byl v té době neznámý. Jeho existenci však předpovídalo bílé místo v Mendělejevově tabulce prvků. Prvek nazval podle označení Japonska Nippon jako nipponium. Jeho objev se nepodařilo potvrdit a existence prvku s protonovým číslem 43 byla dokázána až v roce 1937 italskými vědci Carlo Perrierem a Emilio G. Segrém, kteří je v roce 1937 vyprodukovali pomocí cyklotronu v reakcích deuteria s molybdenem. Prvek, který dostal jméno technecium, nemá stabilní izotop. Nedávná historická analýza dokumentů z archívů prokázala, že ve skutečnosti Masata Ogawa pozoroval rhenium, které má počet protonů 75. Z prvků, které mají alespoň jeden stabilní izotop, čekalo rhenium na své prokázání nejdéle. Podařilo se to teprve v roce 1925 německým vědcům.

Jako jméno nového prvku nelze použít název, který se v minulosti pro označení nějakého jiného prvku použil, byť třeba chybně. Proto japonští fyzici pod vedením Kosuke Mority vyšli z druhého japonského názvu pro Japonsko a dospěli ke zmíněnému označení nihonium (Nh).

Jurij Oganesjan je průkopníkem zkoumání supertěžkých prvků (zdroj SÚJV Dubna).

Prvek s protonovým číslem 115 pojmenovali fyzikové z laboratoře SÚJV Dubna. V tomto případě vychází název z polohy laboratoře v Moskevské oblasti. Jde tak o oslavu těchto starobylých ruských území. Jedná se o prvek 15. skupiny a je tedy potřeba použít příponu „-ium“. Navržený název prvku je tak moskovium (Mc).

Prvek s protonovým číslem 117 byl také vyprodukován v laboratoři SÚJV Dubna. Na objevu spolupracovaly americké laboratoře ORNL (Oak Ridge National Laboratory) v Tennessee a LLNL (Lawrence Livermore National Laboratory) v Kalifornii. Stejně jako v dalších případech byly využity transuranové terče, které připravili američtí vědci z Národní laboratoře Oak Ridge ve spolupráci s univerzitami Tennessee a Vanderbilt. Terče vyrobené v těchto zařízeních pomohly prokázat devět supertěžkých prvků. Všechny instituce jsou v Tennessee a název známé americké oblasti byl využit. Prvek je v 17. skupině s příponou „-ine“. Navržený název nového prvku je tak tennessine (Ts).

Část nově budovaných zařízení v SÚJV Dubna (zdroj SÚJV Dubna).

Název posledního známého supertěžkého prvku opět navrhla skupina z laboratoře SÚJV Dubna. V tomto případě jde o připomenutí obrovských zásluh profesora Jurije Oganesjana, který má dominantní podíl na úspěších skupiny v SÚJV Dubna při zkoumání supertěžkých prvků. V tomto případě jde o prvek v 18. skupině vzácných plynů, jako je třeba neon argon či radon, s příponou „-on“. Navržené jméno je tak oganesson (Og).

Jako další poděkování této skupině a jejímu koryfejovi mohou být i nová zařízení a laboratoře, které se v SÚJV Dubna dokončují. Přispějí hlavně k poznání chemie supertěžkých prvků a produkci dalších jejich izotopů. Cesta k objevu dalších prvků však bude velmi náročná, protože i metodami horké fúze se už nyní vzdalujeme od ostrova stability a podmínky pro produkci prvků s protonovým číslem 119, 120 a ještě těžších jsou extrémně náročné. Pro poznání ostrova stability a plavbu k vodám s ještě těžšími prvky bude potřeba najít úplně nové metody. Podrobněji je o tom v už zmiňovaném článku.