Současná představa o způsobu uchování tisíců organismů, zahynuvších před 120 až 133 miliony let v severovýchodní Číně. Zde skupina ceratopsů rodu Psittacosaurus, marně bojujících s povodní, kde valící se voda obsahuje značnou příměs vulkanického materiálu. Kredit: Bristol University Press Release

O značné aktivitě a potenciálu druhohorních sopek nemůže být žádných pochyb, ostatně velmi známý je příklad indických dekkánských trapů. Také o 60 milionů let dříve na území současné Číny však vulkány zuřily velmi intenzivně a dá se dokonce říci, že pro světovou paleontologii se to ukázalo být pravým požehnáním (méně už potom pro samotné organismy žijící v této době na zmíněném místě). Ostatně Čína je spjata s dinosauřími fosiliemi odedávna. Když ale byly v polovině 90. let minulého století objeveny nesmírně bohaté lokality s úžasně zachovalými organismy, počínaje bezobratlými parazity a konče opeřenými dinosaury, praptáky a pravěkými savci, paleontologové se nestačili divit. Organismy tzv. Jeholské bioty byly často natolik dobře zachované, že nemohlo jít o případ běžného způsobu fosilizace a „dochování se“ do geologické současnosti. Byly vysloveny různé názory na způsob, jakým se tyto pradávné východoasijské ekosystémy mohly zachovat v takové míře kvality, že si díky nim provincie Liao-ning vysloužila pověst oblasti s vůbec nejlepšími lagerstätte (lokalitami se skvělými podmínkami zachování) na světě. Teprve v roce 2014 ale vystoupil s komplexně pojatým vysvětlením čínský paleontolog Baoyu Jiang z Univerzity v Nankingu, který tvrdí, že dinosaury a jejich současníky v období rané křídy před 120 až 133 miliony let jednoduše usmažila a pohřbila pyroklastická vlna, následovaná spadem sopečného materiálu. V tom případě by nebylo přílišnou nadsázkou říci, že dinosauři jako Sinosauropteryx vlastně sdílejí osud s nebohými obyvateli mnohem pozdějšího římského města Pompeje, které bylo roku 79 našeho letopočtu spolu s městy Herculaneum a Stabie pohřbeno podobným způsobem při proslulé erupci Vesuvu. Byl ale dávný čínský svět opeřených neptačích dinosaurů skutečně zničen a zároveň zachován na geologickou věčnost právě při takovýchto katastrofických událostech? Jaké máme pro podobný scénář důkazy a existují i doklady, které této verzi naopak odporují? Opravdu se tu obyvatelé dávných lesů a jezerních pobřeží zaživa uškvařili v proudech horkého sopečného plynu, ženoucího se rychlostí až 80 km/h? Anebo je ve skutečnosti všechno jinak, jak naznačuje jedna novější vědecká studie?

Fosilie obratlovců, zachované ve velkém detailu a „trojrozměrné formě“ do současnosti. Vlevo primitivní rohatý dinosaurus psitakosaurus, uprostřed a vpravo „prapták“ Confuciusornis. Právě pozice těla těchto živočichů přivedla některé badatele k domněnce, že se stali obětí žhavé pyroklastické vlny. Kredit: Baoyu Jiang

Vědci podrobili výzkumu celkem čtrnáct fosilií pravěkých teropodů, zubatých praptáků i neptačích maniraptorů z pěti různých lokalit. Společným znakem byly údajné stopy po extrémním žáru, který na zvířata před smrtí i krátce po ní působil. Podle Jianga bylo možné na zkamenělinách objevit stopy spálené tkáně a „rekrystalizované“ části fosilizovaných kostí (o pravěké DNA se ale nikdy nemluvilo). Dalším podobným znakem bylo údajné ztmavnutí zkamenělých kostí, způsobené zřejmě zuhelnatěním někdejší kůže a svaloviny v jejich okolí, a to z důvodu obklopení těla žhavým sopečným popelem. Jemnozrnný vulkanický popel pak dokonale konzervoval kostry a někdy i části měkkých tkání živočichů, podobně jako tomu bylo před necelými dvěma tisíciletími v Pompejích. Jak už to ale bývá, složitost reálného světa obvykle překonává jednoduché a ladně vypadající teorie. I v tomto případě na sebe nenechala dlouho čekat studie, která přichází s jiným vysvětlením skvělého „trojrozměrného“ zachování fosilií. Podle ní se minimálně v případě vrstev zvaných Lujiatun nejedná o biotu pohřbenou pyroklastickým proudem, ale mnohem spíše jde o organismy utopené v kašovité vodní břečce, tvořené říčním vodstvem kontaminovaným sopečným popelem.

 

O vymírání K-Pg a mnoha souvisejících jevech pojednává atraktivní formou také nová kniha Poslední dny dinosaurů (Vladimír Socha, nakl. Radioservis, 2016).

V těchto vrstvách jsou promíchané fosilní pozůstatky sladkovodních i čistě terestrických organismů a způsob jejich uložení odpovídá průběhu přírodních katastrof s velkou mírou hromadné úmrtnosti. Tým vědců z Bristolu zkoumal mikroskopické složení zdejších sedimentů a podrobným sedimentologickým výzkumem i porovnáváním stovek fosilních exemplářů dospěl k závěru, že za uložení zdejší bioty mohou rozvodněné řeky, kontaminované vulkanickým materiálem. Erupce sopek vyvrhovaly v těchto oblastech velká množství popela a pemzy, které potom unášely opakované říční záplavy. Právě v těch zahynuly tisíce živočichů, jejichž těla byla následně dobře konzervována po dobu více než stovky milionů let. Ani tato interpretace ale není jistá, protože k mnoha fosiliím chybí dostatek stratigrafických informací – byly totiž objeveny místními zemědělci a neodborným vyproštěním z horniny doslova vytrženy ze svého geologického kontextu. Je jisté, že vědecká debata na toto téma bude ještě dlouho pokračovat…

 

Odkazy:

http://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2015/05/15/the-chinese-pompeii-dinosaur-fossils-can-be-confusing.html

http://www.ibtimes.com/mystery-behind-pompeii-china-solved-jehol-biota-animals-got-fried-volcanic-ash-photos-1553291

http://en.wikipedia.org/wiki/Jehol_Biota