Geologická mapa oblasti Yanshan. Sedimenty v nichž se artefakty považované za fosilie pradávného života nacházejí, dosahují hloubky desítek metrů.

Z publikace čínských vědců, kterou zveřejnil časopis Nature Communications, se  makroskopické (tedy mnohobuněčné) organismy, vyskytovaly již v polovině starohor (proterozoika).  To ale znamená, že by jim nevadilo, že si žily před érou zvanou ediakara. Ta se datuje do doby před 635–541 miliony let a právě tu s rozvojem mnohobuněčných organismů většinou spojujeme. Někde nám tu tedy lítá miliarda.

Na výbrusu sedimentu z vrstvy zvané Gaoyuzhuang se po leptání kyselinou dají najít místa s makroskopickými fragmenty organických struktur. Mohlo by jít o zachované fosilizované buňky, které kdysi byly součástí prvních mnohobuněčných organismů. (Kredit: Maoyan Zhu)

Co že to Číňané vlastně u nich našli?

Ve střední části severní Číny je místo o němž geologové mluví jako o styku čínsko-korejské  a indonéské desky. Vzájemné handrkování zemních plátů zformovalo území do učebnicové ukázky geologie s dobře definovanými vrstvami z různých geologických dob. Díky tomu se paleontologům podařilo relativně přesně datovat stáří tamních usazen. Objevili v nich něco, co považují za první mnohobuněčné organismy na Zemi. Našli jich už hodně a sice od jejich hlavního města Pekingu, co by kamenem dohodil.

Maoyan Zhu, profesor geologie a vedoucí kolektivu na Nanjing Institute of Geology and Palaeontology, Čínské akademie věd.

Představu, jakého džina z láhve svým článkem Asiaté vypustili, si uděláme, když jejich tvrzení dáme do souvislostí s dalšími časovými relacemi. Problém je například v tom, že stáří vrstvy v níž se fosilie vyskytují, je z doby, kdy ještě neexistovala Gondwana. A nejen to. Dokonce jde o dobu, kdy ještě nebyl plně zformován ani předchůdce Gondwany - superkontinent Rodinie. Podle vědců z Ústavu geologie spadajícího pod China University of Geosciences se sídlem ve Wu-chan, hlavním městě  provincie Chu-pej, se mělo u nich mnohobuněčným organismům dařit už v půlce období zvaného proterozoikum.

Jenže devět z deseti profesionálů se dnes kloní k představě, že složitější formy života mohly vzniknout až když se superkontinenet Rodinie rozpadal v jádra dnešních pevninských štítů. Tedy až po velkém ochlazení, které rozpad tohoto superkontinentu doprovázelo. Při něm pevninu pokrývaly ledovce a zamrznout měla i většina tehdejšího oceánu. Zhruba tak nějak nám to servíruje dnes z nejuznávanějších teorií, přezdívaná „sněhová koule“. A teprve až onu drakonickou dobu ledovou ukončilo prudké oteplení, život se měl postupným vývojem od jednoduchých jednobuněčných organismů posunout výš, tedy k těm mnohobuněčným. Ostatně, tak nás o tom utvrzovaly i nálezy z Austrálie. Proto jsme podle nich zavedli celou éru: ediakara.

Dvě z fosilií, které by mohly být prvními mnohobuněčnými organismy na Zemi. Velikost úsečky je 0,5 cm. Další fotografie fosílií zveřejnili autoři v květnovém čísle Nature Communications – zde.

Malér je v tom, že v případě Austrálie hovoříme o době přibližně před 635 miliony let, kdy se tam objevují mnohobuněčné organismy podobající se dnešním houbovcům. V případě Číny se ta „mnohobuněčnost“ nevztahuje k oněm ediakarským usopleným stovkám milionů let, ale jak Asiaté s notnou dávkou jízlivého humoru poznamenávají: „byli jsme o miliardu let napřed“.
Je pochopitelné, že se o jejich objevu začaly vést vzrušené debaty. Část odborníků považuje jejich nafocené a popsané nálezy za věrohodné a dostatečně doložené, mnohem rychleji ale houstnou řady těch, co jejich závěry z nález zpochybňují a dál zastávají klasickou představu vývoje života:  Že totiž poté, co se vynořil z prvotní polévky, zůstal primitivní a jednobuněčný po miliardy let. Jinak řečeno, že mu móóóóóóc dlouho trvalo, než se některé z buněk shlukly jako klony v kolonii a naučily se spolupracovat.

Některé z mnohobuněčných organismů uchovaných v 1,56 miliardy let staré hornině měly mít na délku i více než 30 centimetrů. (Kredit: Maoyan Zhu)

Pokud se ale potvrdí že pravdu mají Číňané, potom budeme muset stávající představu „pomalé evoluce“, spolu s obdobím přezdívaným „miliardou let nudy“, opustit. A také vznik složitější formy života v učebnicích přesunout o několik kapitol dopředu. A to až do časů vzniku prvních kontinentů, respektive jejich jader o nichž geologové mluví jako o kratónech.

Oponenti čínské teorie nejsou tak zcela beze zbraní

Šermují faktem, že v inkriminované době jsme na Zemi měli velmi rušno a  vulkanická činnost ještě neznala mezí. Představa, že by právě čas tak extrémního nevlídna a nebezpečna, se měl stát naší kolébkou - začátkem mnohobuněčného života, je na hodně evolučních biologů až moc revoluční. Dedukce Číňanů se moc nepozdávají ani fyziologům. Ti si zatím nedovedou představit, jak by se těm organismům dařilo zajišťovat svým buňkám ve vnitřních vrstvách, podmínky ke „slušnému“ životu.

Některé ze stromatolitů jsou sice starší, než nynější čínské artefakty, nicméně ty jsou usazeniny k jejichž vzniku dopomohly sinice a bakterie. I ty nynější stromatolity na australském pobřeží rostou z vápenatého kalu usazovaného porostem jednobuněčných organismů a o nějakém komplexním organismu nemůže být řeč. (Kredit:  Paul Harrison, Wikipedia, CC BY-SA 3.0)

V době, kdy jsme si mysleli, že na Zemi existovaly jen bakterie a sinice, v centrální oblasti severní Číny, kousek od Pekingu, už měli organismy mnohobuněčné a asi dvě pídě velké. (Kredit: Nanjing Institute of Geology and Palaeontology)

Podle dnes uznávané představy totiž měla atmosféra  jen velmi nízký obsah kyslíku a s jeho mizivou koncentrací by buňky v hlubších vrstvách trpěly na oubytě. Nejspíš by nás přijmutí nových faktů přimělo poněkud změnit i názor, co se složení tehdejší atmosféry týče. Takovým korekcím ale ani trochu nejsou nakloněni klimatologové. Ti by totiž museli své globální modely dob dávno minulých, z gruntu přeonačit.

Jak vidno, nálezy ze Gaoyuzhuang, komplikují život tolika věhlasným autorům mnoha publikací, že není divu, že se na Zhu(ův) kolektiv snáší více jedových slin, než poklepání na rameno. Na jeho straně ale jsou již téměř dvě stovky nálezů a ty na fotografiích ani zdaleka nevypadají špatně. Některé z „organismů“ se jeví protáhlé a rovné, u jiných se  opakuje stopkatý kopinatý tvar podobný jazyku.

Třeba nám teď něco víc řeknou i usazeniny od Kralup, Štěchovic či Plzně. Vrstva toho našeho proterozoika Barrandienu, představuje mnohde až deset kilometrů mocný sled mořských sedimentů. Škoda, že už jsou metamorfované, ale kdo ví... (Kredit: Chlupáč a kol.:2002)

Bude hodně obtížné zamést to všechno pod koberec lakonickým prohlášením, že jde jen o náhodný shluk buněk nějakého bakteriálního slizu a že to, co je vidět na výbrusu, nemá s buňkami nic společného. Pokud by autor tohoto článku měl zformulovat nějaký závěr, vsadil by na brzké potvrzení představy, že jde o zbytky bentických organismů s jejichž plochými protáhlými těly si pohrávaly vlnky blízko tehdejšího mořského břehu. Ale že už to bylo tak dávno, že se na to ani on nepamatuje.

Literatura

Shixing Zhu, Maoyan Zhu, et al.: „Decimetre-scale multicellular eukaryotes from the 1.56-billion-year-old Gaoyuzhuang Formation in North China“, Nature Communication, 7, 2016, doi:10.1038/ncomms11500

Tianfeng Wan.: The tectonics of China, Springer, Verlag Berlin, 2010Geological map of the Eastern Yanshan Area Researchgate.net