Model praptáka druhu Iberomesornis romerali z kladu Enantiornithes. Tito dávní ozubení opeřenci představují teropody, jimž se stalo vymírání K-Pg rovněž zcela osudným (snad až na vzácné výjimky). Na rozdíl od archaických forem moderních ptáků zřejmě nedokázali enantiornité dostatečně využívat „zdroje poslední záchrany“ – rostlinná semena a plody. Kredit: Museo Nacional de Ciencias Naturales, Madrid; Wikipedia

K tématu katastrofy K-Pg, která před 66 miliony let změnila směr vývoje organického života na Zemi a otevřela cestu vývoji našich savčích předků, přibývá množství vědeckých poznatků, z nichž některé podporují ty předchozí, zatímco jiné jim odporují nebo je alespoň pozměňují. Základní fakta už jsou poměrně dobře známá, co je tedy nového? Kromě několika zajímavých studií o změnách v chemickém složení oceánských vod, studiu společenství mikroorganismů těsně před a po katastrofě (ze kterého vyplývá, že základním předpokladem přežití v oceánech bylo dlouhodobé obývaní hlubších vodních vrstev) i aktuálně probíhajícího výzkumu samotného kráteru Chicxulub jde především o velmi zajímavou studii Dereka Larsona a jeho kolegů, která vyšla dne 21. dubna v periodiku Current Biology. Vědci se zaměřili zejména naproslulé souvrství Hell Creek (a některá starší) a rozhodli se shromáždit a vyhodnotit co možná největší vzorek fosilií zubů maniraptorních teropodů – vývojově odvozených teropodních dinosaurů, jako jsou „srpodrápí“ dromeosauři a troodontidi, zubatí praptáci i bezzubí příbuzní pozdějších pravých ptáků. Cílem bylo pokusit se najít odpověď na zásadní otázku, proč předkové moderních ptáků katastrofální podmínky po dopadu asteroidu Chicxulub přežili, zatímco jejich anatomicky i fyziologicky takřka identičtí dinosauří příbuzní nikoliv.

Jak moc ptačí už je „dost“ ptačí? V Rumunsku objevený dromeosaurid (?) Balaur bondoc mohl být ve skutečnosti velkým býložravým ptákem, obývajícím východní Evropu v době před 70 miliony let. Kredit: Emily Willoughby, CC BY-SA 4.0 (Wikipedie)

Pravdou v tomto ohledu je, že i samotní ptáci (ať už v podobě tzv. „praptáků“ ze skupiny Enantiornithes nebo zástupci pokročilejších skupin) utrpěli značnou ztrátu z hlediska své biodiverzity. Druhová rozmanitost ptáků poklesla přibližně o 50%, podle některých odhadů ale dokonce o celých 80-90%. Úplné vyhynutí celé této dnes vysoce úspěšné skupiny obratlovců nejspíš nehrozilo, jejich evoluční radiace po události K-Pg se ale mohla významně opozdit a utlumit. Nový výzkum nyní naznačil, že vývojově pokročilejší ptáci s bezzubými zobáky mohli mít v době katastrofy významnou výhodu oproti svým zubatým příbuzným. A kouzelným slůvkem jsou v tomto případě „semena“.

Podle Larsona měli v kataklyzmatických podmínkách v desetiletích následujících po dopadu planetky navrch ty druhy, které dokázaly efektivně využívat hůře dostupné zdroje obživy. A zatímco ozubení draví dinosauři byli po odklizení všech mršin i zbývajících živých zvířat prakticky odsouzeni k smrti hladem (pokud už je mnohem dříve nezahubily fyzikální efekty dopadu, nemoci nebo toxicita zdevastovaného ekosystému), ptáci schopní svým zobákem manipulovat s rostlinnými semeny měli velkou výhodu. Tento zdroj potravy zřejmě vydržel mnohem déle, navíc byl k dispozici v podstatně větším množství i po dočasném (několikaměsíčním?) globálním útlumu fotosyntézy.

O vymírání K-Pg a mnoha souvisejících jevech pojednává atraktivní formou také nová kniha Poslední dny dinosaurů (Vladimír Socha, nakl. Radioservis, 2016).

Trojice kanadských paleontologů analyzovala na 3104 fosilních dinosauřích zubů ze sbírek několika velkých muzeí. Ve všech případech šlo o dentici maniraptorních teropodů, celkem ze čtyř různých čeledí a z průběhu posledních 18 milionů let druhohorní éry. Podstatná byla zejména informace o stabilitě, která vývoj a biodiverzitu těchto dinosaurů provázela – nebyl zaznamenán prakticky žádný pozorovatelný ústup ke konci křídy. Z kvantity i kvality fosilní dentice maniraptorů vyplývá, že vyhynutí dinosaurů nebylo graduální, ale skutečně šlo nejspíš o poměrně náhlou a (v geologickém měřítku) velmi rychlou událost. Paleontolog David Evans a jeho kolegové uzavírají s velmi odvážnou, ale dobře podloženou domněnkou, že právě kompaktní zobák a schopnost obratné manipulace s rostlinnými semeny a plody umožnila předkům moderních ptáků přežít kritickou fázi vymírání na konci křídy. Podobně jako dnes, kdy například po velkých lesních požárech najdeme mezi prvními úspěšnými obyvateli zdevastovaných prostředí semenožravé ptáky, i v době před 66 miliony lety mohli právě tito opeření obratlovci těžit ze schopnosti využívat omezenou formu výživy právě v podobě semen. Jde samozřejmě pouze o dílčí domněnku, ta se ale může stát důležitým střípkem do nesmírně složité skládanky, kterou jejedno z největších vymírání v dějinách života na Zemi.

Odkazy:

http://www.thestar.com/news/world/2016/04/21/the-reason-birds-lived-when-the-dinosaurs-died-nuts-scientists-say.html

http://www.bbc.com/news/science-environment-36102018

http://www.washingtonpost.com/news/speaking-of-science/wp/2016/04/22/ancient-birds-tiny-secret-to-outliving-the-dinosaurs-seeds/

Larson et al. Dental disparity and ecological stability in bird-like dinosaurs prior to the end-Cretaceous mass extinction. Current Biology, 2016 DOI: 10.1016/j.cub.2016.03.039

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz