Je pravda, že Lev XIII občanským jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci (1810 – 1903) v mnohém nesplňoval běžně zažitou představu o hlavě katolické církve. V žádném případě totiž nešlo o moralizujícího asketu, odtrženého od světského života, ba právě naopak. Papež Lev XIII proslul snahou o budování kontaktů mezi duchovními a vědeckými autoritami (otevřel Vatikánské tajné archivy badatelům, obnovil Vatikánskou observatoř), silně se angažoval v oblasti sociální politiky a nevyhýbal se médiím - je prvním papežem, který byl nafilmován (1896) a jehož hlas byl zaznamenán na váleček fonografu (1903). Uvedené mediální výstupy však určitě neměly takovou „sledovanost“, jako reklamní plakát, na němž je k usměvavé tváři papeže připojeno vyjádření vatikánského státního sekretáře kardinála Rompolly (1843-1913) v následujícím znění:

 

 

 

Řím, 2. ledna 1898, Jeho svatost se mě uráčila pověřit, abych v jeho svatém jménu poděkoval šlechetnému dárci a zároveň abych Jeho vděk vyjádřil i materiálně. Jeho svatost mě poctila úkolem předat panu Marianimu zlatou medaili, na níž je vyobrazen papežský znak.

Vztah papeže Lva XIII ke korsickému rodákovi A. Marianimu (1838-1914) či jeho produktům musel být skutečně velice vřelý, neboť ho v jiném dochovaném dokumentu nazval „dobrodincem lidstva“ (benefactor of humanity). A podobný názor na tohoto muže měl i následující Kristův náměstek na zemi Svatý Pius X (1835-1914) či Alžírský arcibiskup kardinál Charles Martial LaVigerie (1825-1892), který prý prohlásil:

„Marianiho produkt dává mým „Bílým otcům“, synům Evropy, odvahu a sílu civilizovat Asii a Afriku“

A čím že to vlastně francouzský lékárník s italsky znějícím příjmením tak okouzlil církevní hodnostáře? Čím se zasloužil o rozvoj a šíření civilizace? Vínem. Nešlo však o víno mešní, jak by se snad někdo mohl mylně domnívat, ale o víno medicinální.

Ange François Mariani se narodil 17. prosince 1838 v obci Pero-Casevecchie na Korsice. Byl prvorozeným synem Francoise Xaviera Marianiho, který zde působil jako lékárník a měl pověst laskavého a pozorného profesionála. Tato pověst mu v roce 1843 umožnila přesunout podnik a později v roce 1847 i rodinu do města Bastia. Lékárna mající ve štítu jméno Mariani fungovala na Boulevardu Paoli, což byla hlavní dopravní tepna tohoto šestnáctitisícového sídla, až do začátku 20. století, a přestože pak budova několikrát změnila majitele, léky tam prý lze pořídit i dnes. V laboratoři umístěné v zadním traktu budovy se v sedmnácti letech začal s taji lékárnické profese seznamovat i mladičký Ange François. K rodinnému stříbru patřily zejména postupy přípravy medikamentů na bázi rostlinných extraktů. Základ Xavierových receptů tvořily informace vyčtené z všemožných knih a příruček, každý z nich však nesl punc jeho originálního přístupu. Otcovým cílem bylo vynalézt univerzální všelék schopný potírat veškeré nemoci těla i ducha, prvním postupným krokem na této cestě pak mělo být objevení magické byliny, z níž bude možno vyextrahovat účinné složky preparátu. Syn se potatil. Hodně četl. Hodně experimentoval. A za svůj si vzal i otcův cíl. V dobových pramenech objevil zmínky o dvou rostlinách, které mohly splňovat náročná kritéria kladená na surovinu nutnou k výrobě zázračného léčiva.

 

 

Jihoamerické dřeviny Cinchona officinalis (chininovník lékařský) a Erythroxylon coca (rudodřev koka) byly tak exotické a v zemích svého původu opředené tolika legendami, že sázka na ně prostě nemohla nevyjít. Navíc druhou z výše jmenovaných rostlin velebily i tehdejší odborné autority. V roce 1859 se např. po čtyřech letech ze svých cest po jižní Americe vrátil mladý italský lékař Poalo Mantegazza (1831-1910) a vydal svůj klasický opus velebící koku nazvaný: „Sulle virtù igieniche e medicinali della coca e sugli alimenti nervosi in generale“ tedy „O hygienických a léčebných přednostech koky a psychoaktivních látek obecně“. Čtenář se z něj mohl dozvědět, že peruánští domorodci, kteří žvýkají listy koky, se vyznačují nezvyklou životní energií a dobře snáší hlad, nepřízeň počasí a těžkou vysilující práci ve velkých nadmořských výškách. Za nejdůležitější terapeutický efekt koky v kontextu západní medicíny pak Mantegazza považoval její blahodárný vliv na zažívání a schopnost mírnit bolesti žaludku. Zmiňuje též pozoruhodné účinky drogy na nervový systém, ale přiznává, že zmíněná oblast vyžaduje pečlivější prozkoumání hlavně kvůli nebezpečí vzniku závislosti. Toto riziko ovšem nepřeceňuje – v práci jsou totiž uvedeny i výsledky experimentů, které nadšený badatel prováděl sám na sobě. Konstatování „Raději bych žil 10 let s kokou, nežli 100 let bez ní“ snad nepotřebuje další komentář. Montegazzovu práci později ochotně citují i takoví velikáni vědy, jako byl zakladatel psychoanalýzy Zikmund Freud (1856-1939) (Über coca -1884). Pro Ange Marianiho se toto dílo stalo cenným zdrojem inspirace, jak opakovaně přiznával v pozdějších letech svého života.

 

 

Rodnou Korsiku opustil Ange François v roce 1862. Nejprve zamířil do francouzského městečka Bois-Colombes a později do Paříže. Zde se jako lékárnický učeň snažil rozvíjet otcovy myšlenky. V roce 1867, během  působení v lékárně Chantrel na rue de Clichy, se spolu se svým bratrancem Pierrem Fauvelem (1830-1890) pustil do praktických experimentů s extrakty listů koky. Fauvel patřil k průkopníkům otorhinolaryngologie – úzce se specializoval na léčení ušních, nosních a krčních chorob. Mezi jeho pacienty patřilo i několik slavných operních pěvců, jejichž léčba vyžadovala velmi delikátní přístup. Fauvelův úspěch byl z velké části založen na pochopení významu anestezie. Lihové extrakty koky využívané pro lokální znecitlivění při chirurgických operacích v oblasti hrdla poskytovaly celkem slibné výsledky, ještě však nepřinesly kýžený komerční úspěch. Ten odstartovala až o dva roky později náhoda, jež prý přeje připraveným. A Ange François připravený byl. Když jednoho dne zavítala do lékárny Chantrel slavná herečka z Comedie-Francaize a hledala úlevu od typického neduhu lidí, kteří se věnují tvůrčím profesím – tedy od deprese, mladý lékárník se opět rozhodl sáhnout po rostlině svého srdce. Jen mu vrtalo hlavou, jak onu „hořkou pilulku“ vážené zákaznici osladit. Léčiva byla v té době zcela běžným komerčním produktem a chuť či vzhled měly na prodejnost přípravku stejný či dokonce větší vliv, než jeho domnělá či skutečná účinnost. Volba padla na červené Bordeaux. Obecně nešlo o převratnou novinku – mnohé farmakologicky účinné látky se dobře rozpouštějí v alkoholu a při vhodně voleném dávkování utrpí chuť nápoje jen minimálně.

 

V roce 1844 bylo ve Francouzské farmakopéji evidováno více než sto medicinálních vín. Ovšem žádné z nich neobsahovalo extrakt z listů koky. Právě v tom tkvěl Marianiho přínos. Nemocné umělkyni se ulevilo. A poté se ulevilo i několika jejím přítelkyním a pak i jejich přítelkyním a zástup nadšených uživatelek legendárního životabudiče narůstal geometrickou řadou. Sen o samostatném podnikání se tedy mohl stát realitou. Korsičané byli bohužel v té době v Paříži čím dál častěji nuceni čelit nacionalistickým útokům, proto Ange François změnil kromě profese i jméno – z lékárnického učně Ange Françoise se tak prakticky přes noc stal velkoobchodník s tonizujícím vínem Angelo.

 

 

 

Komerční úspěch Vin Mariany, jak svůj produkt Angelo Mariany pojmenoval, se opíral o tři základní pilíře – farmakologický účinek, reklamu a volbu vhodné cílové skupiny zákazníků spojenou s dobře načasovanou změnou kategorizace produktu.

Detailní postup výroby Vin Mariani nebyl nikdy zveřejněn. Pozdější směrnice francouzské vlády upravující přípravu medicinálních vín doporučovala po dobu 10h louhovat v červeném či bílém víně obsahujícím 10-15% alkoholu asi 600 g mletých listů koky. Listy Bolivijské koky (jiná v té době nebyla ve Francii dostupná) obsahují mezi 0,2 -0,5 % kokainu (benzoylmethylekgoninu). 1 litr vinného extraktu údajně obsahoval něco mezi 150 – 300 mg účinné látky (6 - 7,2 mg v unci). Pro srovnání – při šňupání bývá do nosu jednorázově vpraveno okolo 50 mg čisté drogy (jedna „lajna“), což odpovídá zhruba 1,5 až 3 decilitrům nápoje. Macerace však zdaleka nemusela být jediným způsobem, jak se kokain do vína dostával. Tým profesora Marconeho z Univerzity v Guelphu provedl v roce 2011 pomocí magnetické rezonance (MRI) nedestruktivní analýzu jedné zavřené lahve Vin Mariani z roku 1895 a konstatoval, že obsah alkoholu neodpovídá tehdejším technologickým možnostem. Přirozeně kvašená vína Bordeaux obsahovala v té době maximálně 12 % alkoholu, přičemž v analyzované lahvi bylo změřeno 14 %.

 

Podle prof. Markoneho je zjištěný fakt důkazem používání etanolového extraktu kokainu namísto deklarovaného louhování listů koky ve zkvašeném hroznovém moštu. Tuto praxi však Mariani nikdy nepřiznal, a vlastně ani nemohl – USA, které tvořilo hlavní odbytiště jeho výrobků, by byl uvedený postup považován za přidávání nežádoucích příměsí a tedy za falšování potravin.

 

Reklamy na Vin Tonique Mariani dnes mohou budit zdání, že korsický farmaceut nakonec dosáhl splnění otcova snu a skutečně vynalezl všelék. Na jednom z mnoha reklamních plakátů se např. můžeme dočíst: Výsledky dlouhodobých testů pečlivě prováděných více než sedmi tisíci praktickými lékaři po celé Americe, jejichž rukou podepsaná dobrozdání jsou v našem vlastnictví, jednoznačně a jasně prokazují účinnost Vin Mariani, kterou lze shrnout následovně:

• Kombinovaný stimulant a tonikum při anemii, nervové depresi, poporodní lymfadenitidě, zpomalené rekonvalescenci, obecné nevolnosti a po vysoké horečce

• Speciálně se doporučuje při všech chorobných stavech nervového systému, melancholii apod.

• Tonikum při laryngologických a trávících obtížích a při bolestech žaludku

• Pomáhá ve všech případech, kdy je třeba posílit a „tonizovat“ organismus

• Jde o jediný tonizující stimulant bez nežádoucích účinků, který může být podáván bez omezení a nikdy nezpůsobí zácpu

 

Pro léčebné účely bylo v té době doporučováno užívání jedné vinné sklenky (wine-glassful) asi hodinu a půl před každým jídlem, nebo okamžitě po něm; dětem pak polovic (sic). Pokud tedy měla ona sklenka objem 2 dcl, bavíme se zde v případě dětí o denní dávce 45 až 90 mg kokainu a více než 40 g etanolu. Přestože má užívání i zneužívání kokainu velice dlouhou tradici, exaktní výzkum zaměřený na studium toxicity látky při požití (perorální aplikace) byl prováděn sporadicky.

Je známo, že při šňupání (tzv. intranasální expozice) se pozorovatelné účinky jako je euforie či opojení dostavují při jednorázové dávce 25 až 90 mg (dospělý muž, 70 kg), anestetický účinek v oblasti nosohltanu lze od placeba odlišit při lokální aplikaci 50 mg látky. Střední smrtelná dávka pro dospělého člověka je odhadována na 1 200 až 1 400 mg, přičemž jsou popsány případy, kdy smrt nastala i po aplikaci dávky 20 mg. Biologická dostupnost kokainu, což je celkové množství aktivní látky, které přestoupí z místa aplikace do krve, se při šňupání a při pití extraktu výrazně neliší. Biologický poločas (tedy doba, za kterou je z krve odbourána polovina vstřebané dávky)bývá v případě intranasální expozice o něco delší než při požití (75 vs. 45 min).

 

Kokain ovlivňuje funkci mozku i periferních nervů (nervy řídící funkci vnitřních orgánů). Aktivuje část autonomního (vůlí neovládaného) nervového systému zvanou sympatikus, jehož hlavní funkcí je nárazově uvolnit energetické rezervy v případě ohrožení či stresu a připravit organismus na boj či útěk. Mezi pozorovatelné projevy aktivace sympatiku patří zejména mydriáza (rozšíření zorniček), zvýšené pocení, zvýšená teplota, zvýšený krevní tlak způsobený stažením cév a třes. Tento efekt je na biochemické úrovni vyvolán hromaděním látek zodpovědných za přenos nervového vzruchu mezi nervovými buňkami (tzv. neurotransmiterů) v místech vzájemného kontaktu jednotlivých neuronů (tzv. synapse). Ovlivněn je zejména metabolismus neurotransmiterů ze skupiny katecholaminů, jako je dopamin a noradrenalin. Obecně patří k projevům aktivace sympatiku i zvýšená srdeční frekvence, tento efekt však bývá v případě kokainu potlačen blokádou sodíkových kanálů srdečního svalu. Otrava kokainem se tedy častěji projevuje sníženou silou a frekvencí srdečních stahů, případně arytmií. Smrt často nastává v důsledku infarktu myokardu. Blokáda sodíkových kanálů je rovněž základem lokálně anestetického účinku. Také v mozku dochází k ovlivnění metabolizmu důležitých neurotransmiterů (serotonin, dopamin). Akumulace dopaminu v synapsích situovaných v tzv. centrech odměny (mezolimbický systém) vyvolává stavy euforie, zvýšené pozornosti, bdělosti a sebedůvěry. Kokain dále tlumí aktivitu jader v mozkovém kmeni a tím potlačuje projevy strachu, paniky a vzteku. Opakované užívání kokainu vede k vyčerpání zásob dopaminu v presynaptických neuronech, což následně vyvolává touhu po další dávce drogy. Tolerance se vyvíjí rychleji k psychotoxickým než ke kardiotoxickým účinkům látky – k vyvolání euforie je tedy s postupem času nutná čím dál větší dávka látky, přičemž odolnost srdečního svalu se nezvyšuje. S narůstající dobou užívání kokainu se tedy zvyšuje pravděpodobnost srdečního selhání.

Při konzumaci Vin Mariany dochází v játrech k souběžné metabolizaci kokainu a etanolu za vzniku dalšího psychoaktivního produktu zvaného kokaetylen. Z výsledků experimentů na potkanech vyplývá, že tato látka je schopna způsobit úmrtí při mnohem nižších dávkách než kokain. Vyšší letální (smrtný) účinek kokaetylenu je spojen s jeho vyšší kardiotoxicitou (vliv na srdce). V mozku ovlivňuje tento aktivní metabolit zejména hladiny dopaminu a to výrazněji než kokain, a naopak jeho účinek na hladiny dalších neurotransmiterů (např. serotoninu) je méně zásadní. Stavy euforie vyvolané společnou konzumací etanolu a kokainu bývají intenzivnější a trvají déle také proto, že kokaetylen se pomaleji odbourává z krve (3 až 5-krát delší biologický poločas) a navíc zpomaluje i metabolickou degradaci samotného kokainu.

 

Vin Mariany spatřilo světlo světa v lékárně a na počátku své existence bylo nabízeno a propagováno jednoznačně jako léčivo. Zdůrazňovány byly zejména jeho farmakologické účinky, minimum nežádoucích vedlejších účinků a bezpečnost. V rámci první etapy reklamní kampaně si Marianiho firma opatřila více než 8 000 rukou podepsaných dobrozdání od lékařů, kteří měli s daným preparátem jak jinak než velice pozitivní zkušenosti. Některá z těchto vyjádření se pak v roce 1886 stala součástí brožury nazvané „Coca Erythroxylon (Vin Mariani): Its Uses in the Treatment of Disese With Notes and Comments by Prominent Physicians“ tedy „Rudodřev koka (Vin Mariany): Jeho použití při léčbě nemocí s poznámkami a komentáři od významných lékařů“. Uvedená publikace se ve všech ohledech snažila působit jako odborně osvětové dílo vzniklé za přispění nezávislých a velmi erudovaných odborníků. Asi není nijak překvapivé, že zázračné anestetické účinky preparátu v úvodu knihy velebí sám Marianiho švagr Pierre Fauvel. K dalším postupům propagace výrobku patřily inzeráty v pařížských novinách či reklamní plakáty, na jejichž podobě se podíleli přední francouzští grafici, jako byli Jules Chéret (1836-1932) či Albert Robida (1848-1926). Boj s konkurenčními výrobky si vyžádal vytvoření originální lahve, jejíž charakteristická podoba byla ve své době stejně nezaměnitelná jako je dnes např. lahev od Coca-Coly.

Do historie marketingu se však Angelo Mariani zapsal jiným počinem, a to úspěšným využitím tzv. „celebrity endorsement“ – tedy doporučení významných osobností; nikoli lékařů, farmaceutů či jiných odborníků, ale spisovatelů, herců, malířů, vědců, politiků apod. Tato doporučení měla podobu litografií, autografií či fotografií doplněných autentickým popisem báječných vlastností Vin Mariany. Zaslání prvních děl tohoto typu do sídla firmy bylo prý spontánním aktem několika umělců, později šlo však často o trochu cynickou obchodní transakci. V roce 1891 vydala firma první sborník získaných grafik nazvaný „Figures contemporaines tirées de l'album Mariani“. Do roku 1913 vyšlo celkem 14 Marianiho alb představujících soubor portrétů 1086 osob – mimo jiné tří papežů, šestnácti zástupců panovnických rodů, šesti prezidentů atd. Odhadem bylo celkem distribuováno více než 64 milionů výtisků těchto publikací, přičemž typický jednorázový náklad činil 800 000 kusů. Prohlížení alb musí každého utvrdit v přesvědčení, že Marianiho víno s kokou změnilo svět. Podle spisovatele Julia Vernea (1828-1905) Vin Mariani prodlužuje život, jiný spisovatel Alexander Dumas starší (1802-1870) nazývá toto víno elixírem života, Émile Zola (1840-1902), také spisovatel, užívá spojení elixír mladosti poskytující životní energii a sílu, dramatik Viktorien Sardou (1831-1908) si pochvaluje, jak od něj nápoj odhání příznaky melancholie a politik Victor Henri Rochefort (1831-1913) doporučuje zaslat několik lahví francouzské vládě, aby se jí lépe pracovalo na změně ústavy. Letec Louis Blériot (1872-1936), který 25. července 1909 jako první přelétl kanál La Manche z Calais do Doveru s letadlem těžším než vzduch se přiznává:

„Preventivně jsem si s sebou malou flaštičku Vin Mariani a velice mi to pomohlo. Jeho povzbudivý (stimulační) účinek mě udržel bdělého během celé cesty přes Kanál“.

Mezi další velikány přelomu 19 a 20 století, kteří se neváhali veřejně přihlásit ke konzumaci oblíbeného životabudiče, patřili například vynálezce Thomas Alva Edison (1847-1931), herečka Sarah Bernhard (1844-1923), filmaři Auguste (1862-1954) a Louis (1864-1948) Lumiérové, 25. prezident USA William Mc Kinley (1843-1901), dobrodruh a westman William Frederick Cody (1846-1917) známý jako Buffalo Bill, boxer Joseph Charlemont (1839-1918) atd. atd. Zpočátku sloužila Alba Mariani jako originální reklamní tiskoviny propagující víno, později však představovalo zařazení do tohoto sborníku jistý punc výjimečnosti a je otázkou, zda alespoň v některých případech spíš naopak víno nepropagovalo osobnost. To samozřejmě ani náznakem neplatí pro jediného českého zástupce v tomto exkluzivním klubu malíře Alfonse Muchu (1860-1939), jehož emotivní grafika doplněná textem „Po vypití Vin Mariany samotné mumie vstanou a chodí“ je dodnes považována za jeden z umělecky nejzdařilejších propagačních materiálů své doby.

Jako každý originální a komerčně úspěšný výrobek, tak i Vin Mariani, mělo své více či méně úspěšné plagiátory. S těmi bezejmennými se firma vyrovnávala tím, že opakovaně zdůrazňovala péči o kvalitu a původ surovin. Na jednom z reklamních letáků je např. uvedeno:

„Naše hrozny jsou pěstovány v kvalitní půdě a za podmínek, které jsou dostupné pouze v nemnoha oblastech jižní Francie. Měj na mysli, že Vin Mariani je speciální kokou obohacené víno, a ne pouze směs kokainu s běžným vínem! Rovněž používáme pečlivě vybrané listy koky nejvyšší kvality, které dodávají našemu vínu speciální chuť a libé aroma, což činí náš produkt tak žádaný nemocnými“

V jednom lékařském časopise zase vyšlo následující upozornění:

„Rádi bychom varovali vážené profesionály na poli medicíny před zklamáním a rozhořčením způsobeným imitacemi a náhražkami našeho skvělého přípravku“.

 

 

Pozoruhodnou aféru vyvolal v roce 1901 marseillský lékárník Antoine Joseph Mariani, který na trh uvedl vlastní verzi vína s kokou. Tedy vlastní – složení, lahev i etiketa se Vin Mariani podobali natolik, že je od sebe prakticky nebylo možné odlišit. V jedenáctém svazku Alba Mariani z roku 1908 je zmínka o tom, že v roce 1905 francouzský soud uznal nárok Angela Marianiho na značku Vin Mariani a panu Antoinu Marianimu z Marseille nařídil, aby v budoucnu na etiketě jím produkovaného medicinálního vína uváděl celé své jméno. Tím mohla celá záležitost skončit, ovšem neskončila. Antoinu Marianimu se zachtělo parazitovat na známé značce ještě jednou – v roce 1908 se pokusil u marseillského obchodního soudu zaregistrovat společnost „Company of the Aperitif Mariani-Cinchona“, přičemž zástupci pařížské banky, která měla zájem do společnosti vložit prostředky, nijak nevyvracel mylný předpoklad o propojenosti nové firmy s podnikem Angela Marianiho. I tento pokus nakonec ztroskotal. Takže nejúspěšnějším plagiátorem Vin Mariani se nakonec stal na morfinu závislý lékárník z města Columbus v Georgii John Stith Pemberton (1831-1888), který do svého Pemberton's French Wine Coca kromě lístků koky, začal přidávat i kola ořechy a damianu (turnera diffusa). Zmíněné léčivo či v dobové hantýrce tonikum údajně vhodné zejména pro „dámy a všechny, jimž sedavé zaměstnání způsobuje nervové vyčerpání, má ve svém rodném listě rok 1866. Ovšem výraznější obliby u zákazníků se mu dostalo až poté, co bylo díky prohibičním zákonům v Atlantě nutné vyměnit alkohol obsahující víno za sodovou vodu a výrobek přejmenovat. V roce 1886 se tak zrodila značka Coca-cola.

 

Andre Mariany víno sodovkou nenahradil ani ve Francii ani ve svém největším odbytišti – v USA. Více než prohibice alkoholu mu však začaly dělat starosti jiné americké zákony. V roce 1906 vstoupil v platnost tzv. Pure Food and Drug Act, který mimo jiné upravoval značení potravinářských výrobků tak, aby nedocházelo ke klamání spotřebitele. Kokain však ztrácel svou dobrou reputaci a byl čím dál silněji vnímán jako nebezpečná zdraví škodlivá návyková droga. Zdůrazňovat jeho přítomnost v nápoji se tedy nezdálo být tím nejlepším obchodním tahem. Jenže podle nového zákona muselo být na etiketě uvedeno kompletní složení výrobku včetně všech příměsí. Jak z toho ven? Slogan „Náš výrobek neobsahuje žádný kokain, ale pouze extrakt z listů Erythroxylon Coca“ na nějaký čas pomohl, ovšem katastrofa v podobě úplné ztráty amerického trhu se zdála být neodvratná. Přijetí tzv. Harrison Narcotic Tax Act v prosinci 1914 mohlo být pro Vin Marini oním pověstným posledním hřebíčkem do rakve, neboť tento zákon umožňoval obchodování s přípravky obsahujícími kokain pouze registrovaným subjektům. Ovšem nebyl. Umíráček nadaného farmaceuta a obchodníka Angela Marianiho bohužel zazvonil hranu zhruba o půl roku dříve a dědicové na jeho tradici nenavázali. Možná i proto, že si Angelo vzal recept na svůj zázračný životabudič s sebou do hrobu……

Literatura

1. https://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Leo_XIII#cite_note-inciardi-26

2. http://www.euvs.org/en/discover/man-behind-the-bottle/mariani

3. https://angelomariani.wordpress.com/tag/ch-lahure/

4. Dall’Olio, Giuliano. "Paolo Mantegazza: memoria sulle proprietà terapeutiche della coca." La Rivista Italiana della Medicina di Laboratorio-Italian Journal of Laboratory Medicine 7.4 (2011): 228-239.

5. Karch, Steven B. A brief history of cocaine. CRC Press, (2005) 31-34.

6. http://news.uoguelph.ca/2011/10/food-scientists-analyze-1895-vintage-bordeaux/

7. http://vinepair.com/wp-content/uploads/2014/10/medical-vouch.jpg

8. Mariani & Company. Coca erythroxylon (Vin Mariani.) Its uses in the treatment of disease. Mariani, 1886.

9. Gable, Robert S. "Comparison of acute lethal toxicity of commonly abused psychoactive substances." Addiction 99 (2004): 686-696.

10. Wilkinson, Paul, et al. "Intranasal and oral cocaine kinetics." Clinical Pharmacology & Therapeutics 27.3 (1980): 386-394.

11. Boghdadi, Mona Saleh, and Robert J. Henning. "Cocaine: pathophysiology and clinical toxicology." Heart & Lung: The Journal of Acute and Critical Care 26.6 (1997): 466-483.

12. Pereira, Renato B., Paula B. Andrade, and Patrícia Valentão. "A Comprehensive View of the Neurotoxicity Mechanisms of Cocaine and Ethanol." Neurotoxicity research 28.3 (2015): 253-267.

13. http://www.wanted-rare-books.com/album-mariani-figures-contemporaines-collection-vin-mariani.htm

14. Smith, David. "Hail Mariani: the Transformation of Vin Mariani From Medicine to Food in American Culture." Social History of Alcohol and Drugs 23 (2008): 42-57.

15. Raynal, Cécile. "Mariani~~ versus~~ Mariani: jugement et rebondissement." Revue d'histoire de la pharmacie 93.345 (2005): 100-101.