Hlasité ryby americké mariňáky připravovaly o klidný spánek již za druhé světové války, zvláště v Tichomoří po Pearl Harboru. (Kredit: US Navy)

Pearl Harbor

Ne, že by to byla cesta hodná následování, ale války jsou motorem technického pokroku a občas se k tomu přidají i znalosti z biologie. Poté, co Japonské císařství  7. prosince 1941 připravilo Námořnictvo spojených států amerických  v laguně ostrova O’ahu na Havaji o většinu tichomořského loďstva, vybavili Američané své přístavy bójemi s hydrofony a pobřeží osázeli akustickými minami. Nastaly nečekané problémy. Obsluhy u odposlechů mátly rozmanité zvuky i když po nepřátelských lodích a ponorkách nebylo ani vidu ani slechu. A miny, ty jim  vybuchovaly jedna za druhou. Dnes už díky tomu víme, že  naprostá většina oploutvených stvoření nejen, že slyší, ale také že vydává zvuky a z nich sestavují něco jako slova. O písních keporkaků, šířící touhy oceánem na vzdálenosti více než čtyřiceti kilometrů, se učí už na zákadce a žáci vědí, že tak jako u nás i v jejich světě každoročně frčí nové hity. Méně se už ví o sledím cvrlikání a jak si zvukem tak trochu jako morseovkou, posílají vzkazy "změnit směr", "srazit se v hejno", nebo „pozor nebezpečí, rozprchněte se“. Odborníkům se začíná dařit luštit delfíní cvakací a pískací řeč. Ti co sledují pořad Davida Attenborougha ví, že spolu zvukem komunikují i sardinky. A tak by nás nemělo už ani překvapit, když nám na návštěvě předvedou, jak němé tváře na písknutí začnou v akváriu tančit. Respektive proberou se z letargie a začnou hledat něco na zub. Zbývá už jen rybářská latina. I v té má sluch své místo. Tak třeba jak úžasně se kapři chytají s pomocí tygřího ořechu, zemní mandle, případně šáchoru. Přesněji Cyperus esculentus. Nejspíš v tom hrají roli i zvuky vydávané při jejich požírání. Okolo plujícím to zní jako rajská hudba konzumace oblíbených plžů a odtud už k navození davové psychózy žravosti, kdy ryby berou jako o závod, není daleko.

Zpěv mořských panen lákal i řecké námořníky do nebezpečných míst kde lodě troskotaly na skaliskách. Na váze z let 480 - 470 před naším letopočtem je Odysseus a Sirény (Kredit: British Museum)

Čím ryby slyší, když nemají uši?

No přece postranní čárou, odpoví většina dotazovaných. Bude to ale „těsně vedle“.  Jednak bychom měli vědět, že už se tomu neříká postranní čára, ale proudový orgán. Je to poněkud matoucí, protože to svádí k představě, že tím ryby měří napětí ve vodě. Přesto označení jistou logiku má. Pod postranní čárou, vlastně proudovým orgánem, rozumíme kanálek vyplněný řídkým slizem. Ten v něm vibruje v souladu s venkovním vlněním vody a dráždí výrůstky senzorických buněk, které jsou ve shlucích na dně kanálku. Jejich vzrušení přenáší bloudivý nerv do prodloužené míchy a odtud ve formě elektrických impulsů putují do mozku. Stavbou to sice připomíná sluchové ústrojí, ale slouží to jen k zachycování  nízkofrekvenčního vlnění. Většinou jen mezi 1 - 25 Hz. Spíš je to tedy jakýsi rybí šestý smysl, který šupináče informuje o směru pohybu okolní vody a jak plout, aby se co nejméně nadřely. V kalné vodě a za tmy, z odražených vln jim to zase dovoluje vyčíst i kam je třeba uhnout, aby do něčeho nenarazily. Přesněji se tedy jedná o nadstavbu sluchu. K tomu opravdovému rybímu sluchu (s velkým rozsahem), mají uši. A jsou mezi nimi i takoví borci, kteří slyší kmitočet o 13 000 Hz.

Tygří ořech (Cyperus esculentus) na trhu v Burkina Faso. (Foto: Marco Schmidt  CC BY-SA 3.0)

Ryby uši mají, ale kde?

Nejspíš všechny ryby mají uši, dokonce i primitivní mihule, které vlastně rybami nejsou. Jejich uši jsou párové a mají v nich i endolymfu. Na rozdíl od nás v nich mívají otolity. To je dobré vědět, protože podle nich snadno určíte stáří ulovené ryby. Říká se jim kůstky i když to jsou malé placaté útvary z uhličitanu vápenatého. Mají letokruhy, podobně jako jsou na kmenech stromů. Tmavší proužky se tvoří v čase hojnosti (v létě), světlé jsou odrazem dob hubených (zim).

I tato lososí farma v Norském fjordu produkuje velkou část ryb silně nahluchlých. Kredit: Tim Dempster (University of Melbourne)

Rybí vnitřní ucho je uložené v lebce po stranách zadního mozku a tvoří ho bludiště tří váčků a trojice k sobě kolmých chodbiček. Podle toho, kam na výstelku váčků začne otolit tlačit, ryba pozná, jestli třeba už není břichem vzhůru. Zatímco my máme kladívko třmínek a kovadlinu, ryby mají „šíp“, „hvězdičku“ a „kamének“. Jejich ucho ale nemá boltec ani není napojeno na střední ucho. Nejspíš proto, že by jim do nich tekla špinavá voda a neměly by si ho čím vyčistit, ani se podrbat. Zvukové vlny se jim do středního ucha dostávají přes lebeční kost. Vzruchy z citlivých buněk drážděných chvěním otolitů jsou pak klasicky vedeny sluchovým nervem do mozku. Jeden z mála rozdílů tedy je, ryby často slyší zvuky i s tak vysokým kmitočtem, na který jsou naše uši krátké.

Rybí řeč znali už Staří Řekové

Jen si jí vysvětlovali tak nějak po svém. Odysseus musel při plavbě z Ithaky posádce zalepit uši voskem a sám se přivázat ke stěžni, aby nepodlehl zpěvu mořských víl. Nezkušený lodník zpěvu Sirén jen těžko odolal a pak rozbil loď o skaliska. Nebylo to moc daleko od pravdy, když uvážíme, že rybí hejna se ráda zdržují právě v okolí útesů.

Člověk slyší frekvence přibližně v rozmezí 20 Hz až 20 kHz. Za mlada i mírně nad 20 kHz. S přibývajícím věkem nám to ale všechno tak nějak klesá a běžně komunikujeme na frekvenci 200 až 800 Hz. Některé mořské ryby také využívají pásma  800 - 1 250 Hz, což v době bez naftových motorů se dalo v dřevěné rezonující lodi asi slyšet docela dobře. A tak je možné, že legendám o Sirénách dalo vznik rybí hašteření.

Rybí sluchové „kůstky“. Vlevo normální, vpravo s deformacemi. Foto: Tormey Reimer (UM)

Ne ke všem rybám je potřeba přistupovat jako tichošlápek. Jsou mezi nimi i „hlušci“. U nás to jsou třeba štiky, pstruzi a okouni. Kapr ale mezi ně nepatří. Naopak. Jeho ucho je napojeno na vzduchový měchýř a ten dělá jejich sluch zvláště vytříbeným. S jistou nadsázkou lze říci, že tak, jak je v našich končinách zvykem, to poslední, co většina z našich kaprů ve svém životě slyší, je: „Narodil se Kristus pán“ či koledy s přáním bohaté úrody, hojnost dobytka ve chlévě, všeho dobra a zdraví.

Tormey Reimerová, University of Melbourne: „Typická struktura uhličitanu vápenatého v rybích sluchových kůstkách je nahrazena jinou krystalickou formou. Tím ryby přicházejí o polovinu svého sluchu“.

Často z úst povolaných slýcháme, že hromaděním oxidu uhličitého v atmosféře, se ho bude více rozpouštět ve vodě a tvořit se slabá kyselina uhličitá. Kyselejší voda má rozpouštět rybám jejich sluchové kůstky a ty že budou hluchnout. Kranasovci, kterým Američané vodu okyselovali, si ale postavili hlavu a s touto teorií nespolupracují. Otolity v jejich vnitřních uších nejsou v kyselém prostředí menší. Jsou větší a o více než polovinu těžší, než u ryb z běžných podmínek. Mají i vyšší hustotu. Globálně oteplené ryby v Miami díky tomu měly sluch o polovinu jemnější (citlivější) a zvýšil se jim i rozsah vnímaných frekvencí.

Australané ale v nejnovějším čísle časopisu Scientific Reports tvrdí opak. Kolektivu Tormey Reimerové z University of Melbourn vyšel minulý týden článek, podle něhož ryby přece jen hluchnou. Citlivost sluchu jim klesá o polovinu a na vině jsou právě zmiňované otolity. Netýká se to naštěstí všech ryb. Jen těch faremně odchovávaných. Právě jim zjistili desetkrát častěji deformity jejich ušních kůstek. Nejspíš vědci odhalili příčinu, proč z miliard uměle odchované lososí drobotiny, která se každoročně pouští do řek, jí přežívá deset až dvacetkrát méně, než té z přirozených podmínek.

Příčina vadných otolitů u ryb z farem Norska, Kanady, Skotska, Čile a  Austrálie zatím není známa. Jisté je zatím jen to, že globální oteplování a CO₂ v tom prsty nemá. Příčinu by bylo dobré zjistit co nejdříve, protože jinak řada našich programů záchrany bude dál žalostně neefektivní a vysazování hluchých ryb do moře jen vyhazováním peněz do větru.