Na začátku dvacátého století zavedl Károly Ereki termín biotechnologie pro nauku o manipulaci s živými systémy. Dnes neznamená pouze řízkování a šlechtění, ale hlavně genovou manipulaci a vývoj umělých látek, které ovlivňují lidský organismus v požadovaném směru. V eseji Biologie jako světová velmoc na poli techniky z roku 1970 představuje obecně panující náladu dvacátého století, o tom, jak v budoucnosti budou Zemi obývat především precizně namíchaná zvířata. Tento článek stojí především na ní.

Jaká práva má zvíře? (Kredit: André Karwath, Wikipedia, CC BY-SA 2.5)

Adolf Portmann v článku líčí celé dějiny biotechniky jako dějiny lidského podmaňování přírody a biotechnika zde téměř nenápadně splývá s předmětem zájmu jiného, dnes stejně významného oboru, bioetiky. Není náhodou, že etické problémy nastávají kdykoli člověk do přírody zasáhne – přestože neexistuje žádná „přírodní síla“ či „matička příroda“, která by nějakým nevysvětlitelným způsobem regulovala chod živých systémů. Pokud populární články takové příměry používají, jenom redukují mnohem zajímavější princip – systém Gaia, který se na Zemi po miliony let formoval, a který tříděním z hlediska stability (totiž typem evoluce) vyvíjel sám sebe do veškerých potřebných „hladin“, které ke své existenci potřeboval.

Vůbec prvního porušení této „rovnováhy“ (totiž biosférické homeostáze) se člověk dopustil, když po svém přizpůsobení se na vařenou stravu díky zvýšenému potenciálu přijímaných kalorií získal také možnost enormního rozvoje mozku a extensivně se začal šířit do všech vegetačních pásem. Jedná se stále o dosti kontroverzní poznatek, ale s největší pravděpodobností je náhlé vymírání velkých savců dílem pravěkých lovců. V přírodě na přílišnou predaci navazuje pokles v počtu predátorů, kteří v rámci konkurenčního zápasu nezískají všichni dostatek zdrojů, ale člověk nad přírodou získal kontrolu a vznikem domestikace a agrikultury přešel na téměř nezávislý způsob života, čímž se poprvé vymanil ze silných selekčních tlaků na nejslabší lovce, který po staletí také jakousi homeostázu udržoval.

Možnost nezávislého stravování dala za vznik jedné z nejstarších otázek bioetiky: otázky zacházení se zvířaty, protože poprvé přestala platit ona stará balance: „život za život“ a v Indii vznikl hinduismus, pro který byla duše zvířat tak důležitá, že se část z nich kompletně vymezuje konzumaci masa.

Změna ve stravování ale také rozpoutala řetězec změn v celé životní strategii člověka (Miroslav Kutílek, 2013). Fyziologicky se přizpůsobil na konzumaci lepku a mléka a kvůli přechodu na vařenou stravu ztratil i trháky. Kromě toho například člověk objevil kvasný proces a vyšlo najevo, že produkty alkoholového kvašení je možné se opít. A se stoupajícím podílem zemědělství si lidé vytvořili i vztah ke konkrétní krajině, ke své zemi. To bylo v zárodku dnešní kultury; s vlastnictvím půdy přišlo i hierarchické rozdělení na jednotlivé „správce“, přišly boje o půdu, organizované náboženství stojící na budovaném vztahu k počasí a péči o přírodu a vůbec politiky založená na ochraně celého území, něčeho, co nemůžete jen tak popadnout a utéct.

S rozvojem kultury a trestního práva se biologické otázky po dlouhou dobu upozadili, nicméně zemědělské metody pomalu postupovaly kupředu. Ve středověké filozofii zvířata patřila člověku a v myslích kartesiánů znamenala zvíře-stroj, systém šlach a kostí sloužící k uspokojení lidských potřeb.

Ve 14. století Petrarca protestoval proti používání palných zbraní v bitvě a bojoval za jedno z prvních pravidel válečné etiky. Podobné problémy nastaly později s objevením nervových plynů a jiných chemických zbraní.

V době kolonizace vznikly invazivní druhy a lidé se poprvé snažili vzít ekologické problémy do vlastních rukou, když například vypouštěli predátory králíků do Australských lesů, samozřejmě po vzoru jedné bajky, s fatálním neúspěchem souvisejícím s rozšířením i oněch predátorů.

Lidé stáli před ohromnou volbou i když zvolili extenzivní politiku vůči domorodým kmenům. A když se následně rozjel mezikontinentální trh s exotickými plodinami, riskovali lidé nejen rozšíření neznámých chorob, ale také rozšíření geneticky stejné monokultury, něco, co pak způsobilo Velký irský hladomor.

Za smrkovými monokulturami v Česku stojí Marie Terezie a její nařízení, podle kterých muselo být vysázeno tolik stromů, kolik jich bude spotřebováno na nová pole v době rozjíždějící se populační exploze způsobené prodlužováním lidského života a pokroku v zemědělství (nových metod orby a žně i nových plodin z Ameriky).

Ve dvacátém století vznikl sociální darwinismus a hlavní otázky filozofie biologie jako „kdo je to člověk?“ (a jakou má který člověk hodnotu) začaly nabývat reálné rozměry. Nacistická politika, která zahrnovala mnohem víc, než nenávist vůči židovskému obyvatelstvu se rozšířila mnohem dále, než sahají hranice Německa a kupodivu některé protižidovské zákony byly preventivně schváleny i v Americe.

Tento „duch doby“ ovládal myšlení celého lidstva a v jeho jádru byly požadavky na podporu „čistokrevného“ obyvatelstva a zastavení investic do chromých, starých nebo nepřizpůsobivých – ne-práceschopných obyvatel.

Po hrůzách 20. století se myšlení obrátilo o 180 stupňů a řada institucí uznala základní práva všem národnostem a vyznáním, ženám i sexuálním orientacím a optimistická filozofie se stále více přizpůsobovala ideálům demokracie.

Zároveň ale začaly vznikat nové problémy související s objevením světa genetiky. V novinových článcích se poprvé objevily legislativní úpravy pro umělé oplodnění, klonování, genovou terapii a GMO. Současně v medicíně se lidé naučili, jak využívat syntetickou výrobu k ovlivnění nervového systému a demokratizace společnosti přenesla také zodpovědnost do rukou jednotlivce – tyto změny předznamenaly rozšíření antikoncepce, antidepresiv a nových chirurgických ordinací.

A s obecným rozvojem medicíny se lidstvo dostává k možná dosud největšímu dilematu. Otázky, zda-li by měla být povolena eutanázie nebo jestli má vědomí člověka v kómatu stejnou hodnotu úzce souvisí s vůbec nejstarší filozofickou otázkou, otázkou duše a vědomí člověka.

Povolení zásahů do vývoje lidských embryí v poslední době určuje směr budoucí politiky, který snad dává vědě volnou ruku – koneckonců katedry bioetiky často obsazují ti stejní akademici. Je ale dobře, že stále probíhá diskuze, zda-li budou moci být některé eticky sporné produkty uvedeny na trh na pospas až agresivně nenasytnému trhu, přesto osobně věřím, že je lépe, aby vědci testovali své hypotézy na laboratorních potkanech, než přímo na lidech - koneckonců - kdo spíš, než genetici může určit, kde hrozí možné problémy?

Nové století před nás předkládá úplně nové otázky – od přístupu k neurologicky emoce nabuzujících strojů (obecně brain-computer interface), přes tzv. genetická znečištění – čili problémů spojených s GMO ve volné přírodě a patentování genů, až k pěstování organismů z prastarých genů dinosaurů.

Příběh bioetiky je příběh vzniku moderní kultury a přístupu k pokroku i podstatě člověka. Naše nynější vize budoucnosti budou zřejmě, jako vždy, přehnané a v dalších padesáti letech pravděpodobně nebudeme žít 120 let, ani znát zastoupení života mimo Zemi. Částečně ale o této budoucnosti rozhoduje každý člověk a biotechnologie se dříve nebo později dostane do života každého z nás, a i my kus z oné obrovské zodpovědnosti budeme muset přijmout.