Solární erupce. Kredit: NASA Goddard Space Flight Center.

Naše Slunce je vcelku poklidná hvězda spektrální třídy G. A jsme mu za to vděční. Ovšem, když na to ale přijde, tak i Slunce dovede zabouřit. Několikrát za měsíc a někdy i několikrát za den odpálí sluneční erupci. Je to zběsilá exploze v atmosféře Slunce, jejíž energie odpovídá asi tak miliardě megatun TNT. Nikoho asi nemrzí, že se něco takového odehrává ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů. Přesto ale sluneční erupce můžeme pocítit i na Zemi. Zaplavují okolí vysokoenergetickými částicemi slunečního větru, vykreslují polární záře, které nám připomínají, co je Slunce zač, a také testují naše přístroje a rozvodné sítě. Ještě že máme zemské magnetické pole, i když ani ono není všemocné.

Christopher Karoff. Kredit: Aarhus University.

Na sluneční erupce jsme si už docela zvykli. Jistá událost z 1. září roku 1859 nás ale varuje, že bychom neměli naši hvězdu brát úplně na lehkou váhu. Toho dne astronomové pozorovali na Slunci hejno slunečních skvrn a jedna z nich se najednou rozzářila přes sluneční kotouč. Nikdo tehdy netušil, o co jde, a co bude následovat. Na Zemi po čase dorazila tsunami slunečního větru a děly se věci. Polární záři viděli v subtropech a z telegrafních sloupů po celém světě sršely jiskry. O tehdejší sluneční bouři, známé jako Carringtonova událost, máme jen kusé informace. Podle všeho ale tehdy došlo k poškození ozonové vrstvy a kdyby byla v té době na Zemi  nějaká elektronika, čert ví, jak by to s ní dopadlo. Můžeme ale jenom hádat.

Carringtonova událost byla asi docela jízda, ale hvězdy dovedou i mnohem horší věci. Víme to díky teleskopu Kepler, který pozoruje svit velkého množství hvězd. Detekuje totiž nejen cizí planety, ale i hvězdné erupce. Vědci před pár lety objevili v Keplerových datech celou řadu ohromných hvězdných erupcí, doslova supererupcí. Mnohonásobně intenzivnějších, než byla Carringtonova událost. Špatnou zprávou je, že Kepler našel supererupce u hvězd, jejichž stáří je srovnatelné se Sluncem. Od té doby se všichni v hloubi duše ptají, jestli by něco takového mohlo odpálit i naše Slunce. A jak vlastně tyhle supererupce fungují?

Teleskop LAMOST, Čína. Kredit: Paul Hilscher /Wikimedia Commons.

Odpověď na naléhavé otázky hledal s mezinárodním týmem Christoffer Karoff z dánské Univerzity v Aarhusu, jejichž výzkum zveřejnil časopis Nature Communications. Karoff a spol. využili pozorování magnetických polí na povrchu téměř 100 tisíc hvězd, s čínským teleskopem LAMOST (Large Sky Area Multi-Object Fibre Spectroscopic Telescope), známý též jako teleskop Guo Shoujing. Badatelé dospěli k názoru, že supererupce pravděpodobně vznikají stejně, jako běžné sluneční erupce. Podle Karoffa je to jednoduché. Na povrchu hvězd odpalujících supererupce jsou silnější magnetická pole A přesně to lze očekávat, pokud je mechanismus supererupcí stejný jako u erupcí.

Aarhus University

Může tedy Slunce odpálit supererupci? Na první pohled se zdá, že je to nesmysl. Magnetické pole Slunce by na to nemělo být dost silné. Jenže je v tom háček. Karoff a spol. pečlivou analýzou zjistili, že kolem 10 procent hvězd, u nichž jsme detekovali supererupci, ve skutečnosti má magnetické pole stejně silné jako Slunce. Nebo dokonce ještě slabší. To bohužel opět vrací do hry možnost, že i Slunce teoreticky může odpálit pořádně šťavnatou supererupci.

Teleskop Kepler objevil supererupce, které jsou deset tisíckrát silnější, než Carringtonova událost. Jestli něco podobného přiletí od Slunce, tak se na Zemi máme na co těšit. A nepůjde jenom o elektroniku, ale o obyvatelnost téhle planety. Že to není tak nereálná hrozba naznačují analýzy uhlíku-14 v letokruzích středověkého dřeva. Tenhle radioaktivní izotop se totiž v neobvykle velkém množství vyskytuje v letokruzích z roku 775 našeho letopočtu, tedy v době, kdy Karel Veliký zuřivě bojoval se Sasy. Badatelé se domnívají, že inkriminovaný uhlík-14 vznikl, když atmosféru Země zasáhla „malá“ supererupce, asi tak stokrát silnější, než na jaké jsme zvyklí. Statistika praví, že Slunce odpálí jednu malou supererupci za tisíciletí. Jak je to s velkými supererupcemi, to ukáže čas.


Literatura: Aarhus University 24. 3. 2016, Nature Communications 7: 11058, Wikipedia (Superflare, LAMOST).