Tajemství vytrvalosti maratónských běžců spočívá kromě jiného v tom, že vynikají schopností vyrábět ve svalech energii aerobní cestou, tedy spalováním v přítomnosti kyslíku. Tímto způsobem pracuje u trénovaného maratónce 80% svalových vláken. My, obyčejní smrtelníci máme těchto svalových vláken jen 30 až 40% celkové svalové výbavy. Zbývající svalová vlákna nám vyrábějí energii metabolismem nezávislým na kyslíku (tj. anaerobně). Přitom vzniká ve svalu kyselina mléčná. Pokud se nahromadí kyselina ve svalech, je po legraci a člověk „vytuhne“ - k další fyzické námaze se nepřinutí ani se zaťatými zuby. Trénovaní vytrvalci dokážou zbavit své svaly kyseliny mléčné s účinností, o jaké se nám obyčejným smrtelníkům nezdá. I to je jedno z tajemství jejich fenomenálních výkonů.
Tým Ronalda Evanse ze Salk Institute for Biological Studies v americkém San Diegu získal myš, která má zásahem do dědičné informace zvýšenou produkci proteinu PPAR delta. Tento protein zajišťuje, aby svaly přešly při výrobě energie ze spalování cukrů na spalování tuků. Tuky jsou spalovány aerobně a to dává svalům schopnost pracovat velmi dlouho bez projevů únavy. Geneticky modifikované myši proháněné na trenažéru dokážou uběhnout dvakrát delší vzdálenost než myši obyčejné.
Randall Johnson z University of California v San Diegu získal obdobně vytrvalou myš jiným genetickým trikem. Zablokoval myším gen HIF-1 alfa. Ten má za úkol převést při nedostatku kyslíku práci svalu do anaerobního režimu. Johnsonovy myši tedy vyrábějí energii především aerobně a neprodukují ve svalech kyselinu mléčnou. Také ony jsou schopny podávat úžasné vytrvalecké výkony, ale platí za to vysokou cenu – po dlouhodobé zátěži se u nich projevuje těžké poškození svalů. Na vině jsou zřejmě volné radikály vznikající při aerobním metabolismu a poškozující široké spektrum molekul v buňkách.
Zpráva o obou typech „maratónských myší“ zveřejněná v internetovém vědeckém časopisu PLoS Biology zavdala samozřejmě důvod ke spekulacím o genovém dopingu, kterým by si mohli pomáhat někteří atleti. Především zvýšení aktivity genu pro protein PPAR delta by mohlo pomoci k lepším výkonům i lidským běžcům. Inu, o čem se má psát, když v Athénách právě probíhají olympijská klání? Mnohem spíše se ale dočkáme uplatnění výsledků podobných pokusů při genové léčbě těžkých poškození svalů, tzv. svalových dystrofií.
Tým vědců ze Salkova Institutu v San Diegu získal genetickou modifikací „maratónskou myš“.
Na běžícím pásu podává tato myš úžasné výkony – uběhne dvakrát tolik, co obyčejné myši. Vděčí za to zvýšené schopnosti spalovat při svalové práci tuky.
I když má trénovaný maratónec 80% svalových vláken připravených pracovat v aerobním režimu, někdy se mu stane, že tělo řekne: Ne! Na athénské olympiádě si to na 36. kilometru klasické maratónské trati prožila i jedna z velkých favoritek závodu Paula Radcliffová z Velké Británie. Když se ve svalech nahromadí kyselina mléčná, nepomůže ani buldočí vůle, jakou Radcliffová bezesporu má.
A takhle to vypadá, když svaly pracují, jak mají. Vítězka aténského maratónu Japonka Nogučiová jistě vděčí za svou vytrvalost nejen tvrdému tréninku, ale i dědičným vlohám.
Diskuze: