Město Hòa Bình na severu Vietnamu nás Evropany zajímalo za dob indočínské války kdy tam probíhaly těžké boje. Od šedesátých let minulého století jsme o něm slyšeli jen jednou, to když poblíž postavili jednu z největších vietnamských hydroelektráren. Nyní se Hòa Bình stalo slavným. Postaral se o to otec, který nechal udělat DNA test svým dvojčatům. Když mu doručili výsledky, byly tak nějak na půl. Za otce označen byl a zároveň nebyl. Papírově se otcem obou potomků stal před dvěma roky, kdy se dvojčata narodila. Teď se ukázalo, že biologicky je otcem jen jednoho. Je vůbec možné, aby u dvojčat narozených ve stejný den a která jsou stejného pohlaví, aby každý z potomků měl jiného otce? A nebo v porodnici nesvědomitý personál rodičkám neúmyslně novorozence zaměnil?
Le Dinh Luong, prezident genetické asociace Vietnamu, tvrdí, že genetické testy prokázaly, že oba potomci jsou téže matky. To tedy porodnici zbavuje nařčení. Je li matka jistá, nejistý zbývá jen otec. Ale že by jen v jednom z případů? To, z čeho tisk udělal velkou událost, praxe zná poměrně dobře. V lékařské hantýrce se tomu, co předchází vícečetnému porodu, říká superfekundace. Když je ve hře více tatínků, dodává se ještě termín heteropaternální. Z nynějších článků snadno můžeme nabýt dojmu, že se to týká jen Asiatů a jejich „ne-křesťanské“ kultury. Je tomu tak?
Pravdou je, že narození dvojčat není častou záležitostí. V našich končinách připadají jedna dvojčata přibližně na 80 porodů. Aby mohlo dojít k tomu, co nyní proslavilo vietnamský Hòa Bình, nestačí aby se v těle matky během ovulace uvolnila dvě vajíčka. To ostatně jde podpořit i hormonální léčbou. Je potřeba splnit ještě druhou podmínku. Při oplodnění musí asistovat spermie různých mužů.
Z milionů spermií se jich k vajíčku dostává jen několik stovek. Průnik do vajíčka se zdaří ale jen některé z nich. Má k tomu jen krátký časový úsek, takzvané „okno“ v němž se oběma aktérům (vajíčku i spermii) musí poštěstit dát si rande v tom správném čase a místě ve vejcovodu. V námi zvažovaném případě ale nejde jen o jedno setkání. To by dalo vznik jednovaječným dvojčatům. Ta totiž pocházejí z jednoho vajíčka a k rozdělení na dvě bytosti dochází až ve stadiu zygoty, která se nějakým nedopatřením rozpadla na dvě části. Takový proces vzniku dvojčat se nazývá klonování a takto vzniklá dvojčata jsou geneticky shodná. Nemohou tedy mít různé tatínky.
Aby dvojčata mohla mít různé otce, musí jít o dizygotická (ze dvou vajíček). Taková se běloškám přihodí zhruba v jednom ze sta případů těhotenství. Jsou ale rodiny, v nichž rození dvojčat je častější. Je to tím, že ovulovat více vajíček najednou je znakem do značné míry podmíněným geneticky a dědí se po matce. Svou roli ale hraje i věk rodičky. Starším ženám ve věku 35 – 39 let, se rodí dvojčata čtyřikrát častěji, než těm do pětatřiceti. Na to, jaký může být interval dvou styků aby dvojčata mohla mít různé otce, jsou dva pohledy. Teoretický a praktický. Již 5 minut po ejakulaci jsou spermie přítomny ve vejcovodu, jejich schopnost oplodnit uvolněné vajíčko celkově trvá 24 - 72 hodin. Když se k maximální době přežitelnosti spermií přidá možnost časově posunuté ovulace dvou vajíček, doba možného vzniku různo-tatínkovských dvojčat se ještě protáhne. Nasvědčovala by tomu lékařská zpráva z roku 1993 od Donnie Ray Jones, která vyšla v Acta Med Genet Gemellol. Pokud si žena nevymýšlela tak k tomu stačilo mít dva partnery v průběhu jednoho týdne. V současné době se ale na tak velký časový interval moc nevěří. Hlavně proto, že s odstupem času viabilita a počet oplození schopných spermií při teplotě, jaké v prostředí samičích orgánů panuje, prudce klesá.
Pravděpodobnost oplodnění proto s postupujícím časem "prvnímu z otců", následkem přísunu "čerstvější" a viabilnější konkurence, řídne a stává se vysoce nepravděpodobnou. Také následná ovulace se zpožděním je značně výjimečnou záležitostí. Proto nyní převažuje názor, že koitus s různými partnery se s velkou pravděpodobností musí odehrát v průběhu pouhých několika hodin až jednoho dne. Na otázku, jak často se heteropaternální dvojčata rodí, se odpověď také hledá těžko. Přijde se totiž jen na případy, kdy rodiče o test paternity požádají. A to je jen špička ledovce. Autoři publikací z různých pracovišť se proto ve svých kvalifikovaných odhadech, dost liší. Zatímco jedné výzkumnické partě vyšlo, že v Americe to bývá jeden případ ze čtyř set (u 0,25 % dvojčat), jiné zase vyšlo, že to je desetkrát častěji.
Nad heteropaternální superfekundací, respektive tím, co jí předchází, se většina z nás asi po zásluze pohorší. Mnohé napadne, že tak hříšné nádoby se stvořiteli k obrazu svému, jaksi moc nevyvedly. V živočišné říši ale takové chování nepřirozené není. Přispívá k polymorfismu a diverzifikaci, což je z pragmatického pohledu pro přežití v situacích, kdy je třeba se vyrovnat třeba s globálním oteplováním, jednoznačným přínosem. Možná proto se samičky většiny savců v době svých plodných dnů, nad přijímáním samců moc nerozpakují. Některé se dokonce naučily spermie od různých nápadníků takzvaně postkoitálně selektovat. Většinou to ale nechávají na samečcích, aby se o své potomstvo poprali. V tomto případě nemáme na mysli boje o harém, jak ho předvádí jeleni v říji, nýbrž zápolení v mikrosvětě samičího ústrojí pro který biologové vymysleli termín „války spermatu“.
I na té nejmenší molekulární úrovni dochází k nemilosrdným soubojům, které mají společné jen jedno. Nehraje se fér, neplatí žádná pravidla a vítěz bere vše. Klání spermií má řadu forem. Tak třeba to, co jsme my, lidé, vymysleli až ve středověku a čemu jsme říkali pás cudnosti, se jiným primátům podařilo „vymyslet“ už dávno. Místo plechových kalhotek na to šli přes proteiny kontrolující viskozitu spermatu. Látka semenogelin, vylučovaná na konci ejakulace, vyprodukuje jakousi zátku, která vstup dalších „porcí“ spermatu rivalům znemožní. Jiní samečci na to šli z opačného konce. Místo bránění sokům v koitu, spojují své spermie pomocí háčků do jakýchsi vláčků. Těmi pak dostrkávají spermie k cíli rychleji. Jednotliví plavci od konkurence pak přijdou s křížkem po funusu a to i tehdy, jsou li samičkou připuštěni jako první. V arzenálu lásky hrátek nechybí ani surový sex při němž samci své vyvolené poraní vnější pohlavní orgány. Pro partnerku se sex stane na nějakou dobu utrpením a na zálety jí přejde chuť. Zajímavé je, že ještě před tím, než brutálnost válek spermatu objevili biologové, na to přišli literáti. I našemu Vladimíru Páralovi se připisuje : „V lásce a válce je vše dovoleno“. Nejspíš také netušil, jak blízko to je pravdě. I když všechny fígle, jaké si sobecké geny na nás vymyslely ani zdaleka ještě neznáme, jedno je zřejmé. Hledat v tomto zápolení nějaký řád a čestnost, je nepochopení principů evoluce. Ta totiž s pojmem vyšší mravní princip nepracuje.
Závěr
Pokud by některá z čtenářek chtěla po vzoru Vietnamu celosvětově proslavit střed Evropy, nestačí mít styk s vícero muži. Je potřeba aby k němu došlo v okně. Není tím ani tak myšlena vitrína, jako spíš krátké období, kdy jsou vajíčka ochotna spermii vpustit dovnitř. Nejvíce šancí na úspěch zajistí střídání partnerů v rozmezí pěti hodin. Pochopitelně, že v době ovulace.
Mrazení vajíček dává mateřství menší šance
Autor: Josef Pazdera (17.08.2015)
Mají naše spermie harpuny?
Autor: Josef Pazdera (28.08.2015)
Plodné dny vyčtou z tváře
Autor: Josef Pazdera (01.02.2016)
Samečci vyrobení v Honolulu nemají Y chromozom a přesto mají potomky
Autor: Josef Pazdera (06.02.2016)
Nejprve pomačkat a až pak embryo přenášet do matky
Autor: Josef Pazdera (29.02.2016)
Diskuze: