Dlouhá kampaň hraje pro Trumpa. Kredit: Michael Vadon / Wikimedia Commons.

V posledních hodinách si nelze nevšimnout, že se na nešťastném Slovensku dostal do parlamentu proruský neonacista Kotleba se svými přívrženci. O tom, proč tolik voličů zaujal člověk, který vystudoval pedagogiku na VŠ, učil na gymnáziu informatiku a ve svém volebním programu brojí proti takovým metlám lidstva, jako „otroctvo medzinárodných bankárov“, „cigánský teror“, „hordy moslimských imigrantov“, „bezbrehý liberalizmus“ nebo „zločinecká organizácia NATO“, se bude ještě dlouho mluvit. Zvítězil hlavně u prvovoličů, kteří se u svých prvních voleb v životě očividně odvázali.

Raphael Boleslavsky. Kredit: R. Boleslavsky.

Starostové Banskobystrického kraje přitom hodnotí Kotlebovo županování jako tragické, zejména pokud jde o řešení romské otázky a nezaměstnanosti. Kotleba se také s chutí pustil do obsazování postů svými příbuznými a mediálních provokacích na výročích. Na druhou stranu, do Hitlera má Kotleba očividně ještě daleko. Musí zapracovat na knírku i na uniformách, zatím je to jenom taková laciná, středoevropská napodobenina.

Je paradoxní, že slovenská ekonomika si stojí vcelku obstojně, v žádné krizi rozhodně není. Podle řady komentářů je Kotlebovo proniknutí do slovenského parlamentu šokující. Ale šok není na místě, ani pofňukávání nad nespravedlivým světem nebo nahnědlými slovenskými vysokoškoláky. Přínosnější bude incident s Kotlebou důkladně analyzovat. Zajímavý vhled v této souvislosti nabízí studie dvojice ekonomů, kteří se zaměřili na vztah mezi informovaností a extremismem ve volbách.

Christopher Cotton. Kredit: C. Cotton.

Předem se hodí poznamenat, že jde o rok starou publikaci, která tudíž nesouvisí s aktuálními událostmi. Oba autoři jsou ekonomové. Svou studii publikovali v časopisu American Economic Journal: Microeconomics. A především, Raphael Boleslavsky z University of Miami a Christopher Cotton z Queen's University v Kingstonu vycházejí z amerického prostředí, které se v mnoha detailech od evropského odlišuje. Lidská přirozenost je ale všude víceméně stejná, tak proč se nepodívat, jak to funguje v Americe?

Politické debaty od roku 1960 výrazně pokročily. Kredit: UPI / Wikimedia Commons.

Boleslavsky s Cottonem si vytvořili matematický model voleb s kandidáty, kteří mají nějaké politické preference, a s kampaní, která poskytuje informace o charakteristikách kandidátů, bez ohledu na jejich politiku. Jejich model využívá nástroje teorie her, které umožňují matematickým jazykem popsat dění kolem voleb. Rovnice jim nakonec vyplivly předpovědi politického extremismu zvolených kandidátů a to, jak tento extremismus souvisí s délkou předvolební kampaně.

Badatelé zjistili, že delší politické kampaně, které zaplavují voliče celodenním zpravodajstvím a cvrkotem sociálních médií, směrují pozornost voličů k osobním vlastnostem politika, jako je třeba jejich schopnost proplouvat předvolebními debatami. A přitom odtahují pozornost voličů od politických postojů kandidátů, což je paradoxně opak toho, o co se snaží vyčerpávající zpravodajství. Politici pak intuitivně méně krotí svoje výroky. Ani tak nezáleží na obsahu kampaně, nezáleží na tom, co kdo o kom říká. Zdá se, že problém je čistě rozsah kampaní, mohutnost informačního toku.

Podle Boleslavskyho je jasně vidět, že dlouhé volební kampaně přetékajícími informacemi mají na průběh voleb značný dopad a že zřejmě významně přispívají k podpoře extrémních kandidátů, jako jsou Trump se Sandersem. Vědci zároveň chmurně předpovídají, že s neustálým prodlužováním cyklu volebních kampaní se budeme s extremismem politiků setkávat stále častěji. Řešením by podle Boleslavskyho a Cottona mohly být kratší kampaně se střídmějším mediálním pokrytím. Tím by voliči dostali prostor volněji dýchat a vyvážit si vnímání politického postoje a divadelního talentu kandidátů. Otázkou samozřejmě je, jak to rozumným způsobem zařídit. 

Video
John Oliver - Donald Trump (and his penis)

Literatura
University of Miami 3. 3. 2016, American Economic Journal: Microeconomics, 7: 165-207.