Vydržovat si kvantum šedé hmoty něco stojí, to víme už dlouho. Náš mozek zabírá jen 2 % naší tělesné hmotnosti, ale přednostně si vynucuje pětinu veškeré energie, kterou ze zásob spalujeme. V klidovém stavu nás „stojí asi 12 wattů“. Mozek je zkrátka velký žrout energie. I když není úměra mezi tím, čemu říkáme inteligence a velikostí mozku, dosud se soudilo, že nejvíce mozkové hmoty na kilogram „pohotovostní hmotnosti“ je z evolučního hlediska pro druh předností. Opak se ale nyní jeví být pravdou. Tvrdí to profesor ze Stanford University Eric Abelson.

Ohrožených druhů, jako je tato liška z Kalifornie, je hodně. Překvapivě je jejich společným rysem velký mozek. (Kredit: National Park Service)

Podle nové hypotézy, nositelům větších mozků víc hrozí vyhynutí. Její autor k tomu dospěl zkoumáním poměrů u zvěře žijící i té vyhynulé, která se zachovala  jen jako muzejní exponáty. Svůj poznatek opírá o měření více než 1650 zvířat zahrnujících 160 různých druhů. Abelson měřil nejen lebky, ale i velikosti těl a zahrnul tvory malé, jako jsou hlodavci i ty velké, jako například buvoli. Vodní živočichové protentokrát zůstali stranou záběru ale prý se brzo dočkáme pokračování studie. Svá naměřená data Abelson porovnal se seznamem světově ohrožených druhů živočichů. Těch, které Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN)  uvádí ve své tzv. červené knize.

Eric Abelson, ekolog a konzervační biolog, Stanford University

V Červeném seznamu ohrožených druhů, jak se dokument správně jmenuje,  je stupeň ohrožení určován několika kategoriemi a podkategoriemi. Od vyhynulých (či vymřelých) přes střední stupeň ohrožení až po kategorii označující takové druhy, které nejsou téměř, či vůbec ohroženi. Abelsonovi se na více než 600 druzích zvířat pocházejících z celého světa potvrdilo, že  savci s objemnými mozkovnami mají tendenci žít svůj život déle, ale k jeho překvapení a nejen jeho, také zjistil, že větší mozky (v poměru k velikosti těla), jim z evolučního pohledu moc plané nejsou. Obzvláště patrné to je v Severní a Jižní Americe. A tak při nejlepší vůli nelze z jeho výsledků udělat lepší závěr, než ten, že pro savce je velký mozek hendikepem.

Nejspíš to není dobrá zpráva, protože přichází v době, kdy podle všeho vstupujeme do období dalšího "hromadného vymírání". Vymíráním se zde rozumí událost, během níž rapidně klesá diversita životních forem na zemi. Tedy kdy rychlost vymírání jednotlivých druhů nabírá takové obrátky, že převyšuje rychlost vzniku druhů nových. Pravdou je, že v průběhu dějin se takových případů událo už nejméně dvacet. Za uplynulou půl miliardu let by ta nynější z těch výrazných, měla být již šestá, takže naštěstí se zatím vždy jednalo o záležitost dočasnou. K tomu poslednímu došlo před 65 miliony let, kdy zmizeli dinosauři. Dnes se uvádí, že vyhynutí čelí zhruba čtyřicet procent obojživelníků a 26 druhů savců.

Abelson pro pozorovaný vztah mezi větším ohrožením těch s velkým mozkem, vysvětlení pochopitelně nemá a tak není vyloučeno, že se jeho poznatek vztahuje i na nás. Ostatně by tomu nasvědčovalo i dřívější konstatování jistého Nohavicy v díle "Blues o malých mozcích a velkých prdelích".

Literatura

Proceedings of the Royal Society B