Náš druh má očividně vrozené sklony hrát, soutěžit, vítězit a také prohrávat. Celý lidský život je vlastně jedna velká hra. Je to cítit v morku kostí. Soutěžení hraje významnou roli v ekonomice, psychologii, sociologii i politických vědách. Jak se ale při soutěžení chováme? Víme toho spoustu o chování soutěžících před soutěží i během samotné soutěže. O tom, co se děje po soutěži, ale nevíme skoro nic. Posvítili si na to izraelští badatelé Amos Schurr z Ben Gurionovy univerzity v Negevu a Ilana Ritov z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. V sérii experimentů s dobrovolníky zjistili, že lidé, kteří někoho porazí v soutěži, mají větší sklony v příštích soutěžích poražené podvádět.

Je to pozoruhodné. Selský rozum napovídá, že by vítězové měli v následujících soutěžích méně podvádět, vždyť si věří, už vyhráli, tak přece nemají zapotřebí nějaké podvody. Výzkum Schurra a Ritovové, který publikoval prestižní časopis PNAS, ale ukazuje, že je to přesně naopak. Důvod je podle vědců zřejmě to, že vítězové mají sklon trpět pocitem oprávněnosti (sense of entitlement) k vítězství. Když už vyhráli, tak je podle nich přece jasné, že by měli vyhrát i příště.

V jednom z experimentů Schurr a Ritovová požádali univerzitní studenty, aby vytvořili dvojice. Pak v těchto dvojicích soutěžili v odhadu. Na obrazovce jim po dobu 2,5 sekundy zobrazili určitý počet objektů tak, aby nebylo možné je spočítat. Pak měli oba ve dvojici odhadnout, kolik těch objektů bylo. Experimentátoři jim vždy sdělili, kdo z nich zvítězil a ten pak dostal finanční odměnu.

V následujícím experimentu ti samí dobrovolníci ve stejných dvojicích házeli dvěma kostkami a bylo jim řečeno, že dostanou finanční částku podle čísel, která jim padnou. Háček byl v tom, že každá dvojice měla k dispozici fixní částku, kterou si tím pádem museli ve dvojici rozdělit podle výsledků hodů kostkami. Vzhledem k tomu, že to byli sami dobrovolníci, kdo zjišťoval a hlásil výsledek hodu kostkami, tak pro ně bylo snadné zalhat. Badatelé sice neznali skutečné výsledky hodů kostkami, dovedli si ale odvodit, jak kdo lhal. A lidé, kteří zvítězili v odhadech počtu objektů z prvního experimentu lhali víc, než poražení.

Schurr s Ritovovou uspořádali ještě další kolo experimentů, které byly shodné s předchozími. Lišily se jenom v jedné podstatné věci. Výsledky odhadů počtu objektů nebyly prezentovány jako soutěž a nikdo ze dvojic dobrovolníků se nepovažoval za vítěze. A ti, kteří v odhadu počtu objektů vyhráli více peněz, tedy „vítězové“, ač to o sobě nevěděli, najednou v soutěži s kostkami nepodváděli víc než ti, kterým šlo odhadování počtu hůře.

Badatelé ve snaze lépe pochopit, proč vlastně lidé po svém vítězství s vyšší pravděpodobností podvádějí, také uskutečnili průzkum mezi účastníky experimentu. Ukázalo se, že lidé, kteří si představí, že vyhráli, mají o něco vyšší skóre v hodnocení pocitu oprávněnosti. Vše nasvědčuje tomu, že se vítězové více cítí oprávněni k vítězství. A mají tím pádem menší zábrany podvádět, aby tohoto vítězství dosáhli. Nejde přitom o pouhý úspěch, musí to být vítězství. Výzkum Schurra a Ritovové nabízí odpovědi na to, kde se v nás vlastně bere neetické chování.

Literatura
PNAS online 25. 1. 2016