Byl to jiný druh a křížili jsme se, nebo to nebyl jiný druh a křížili jsme se, a nebo jsme se nekřížili? A když ano, byli potomci plodní?

Pokud nejsme přívrženci kreace, potom nám nezbývá než věřit antropologům. Podle nich jsme afrického původu. Nejspíš v naší pravlasti začalo být klimaticky nevlídno a nebo k tomu byly jiné důvody, část lidí Homo sapiens se vydala na cesty.  Když se to tak vezme, tak jsme vlastně potomky afrických migrantů. Přesněji těch, kteří se do Evropy dostali někdy před 45 tisíci lety.

Jedno až šest procent genů moderních euroasijských lidí (v každém z nás) je dědictvím z dávné minulosti po intimním kontaktu s dnes již vymřelými hominidy.

Něco málo zmatků do toho vnáší fakt, že dávno předtím, než jsme se africký kontinent rozhodli opustit „my“, udělali totéž, také naši mnohem starší příbuzní. I jejich potomci se časem vyvinuli v lidi, ale z těch se stali „jen“ neandertálci. My toho s nimi ale moc společného nemáme. Jednak proto, že už dávno vymřeli a pak také, že společný předek moderních lidí a neandertálců žil před 700 000 lety. Pravdou ale je, že jsme se my, kteří si říkáme lidé moderní, s neandertálskými svalnatými hromotluky v Evropě potkávali. Na obou stranách z toho moc radosti nebylo, už kvůli potravním zdrojům a nárokům na loviště. Naši rivalové se v tlačenici naštěstí moc nevyznali a tak se nám je podařilo z míst oplývajících strdím a mlékem, vytlačit do nevlídna. Asi jsme jich při tom také hodně pobili a nejspíš i snědli. I když už o nich 24 tisíc let není ani vidu ani slechu, genetici  tvrdí, že tak úplně bez radosti naše setkávání s nimi, nebylo. Mají při tom na mysli to, čemu se na Moravě říká: „potmě je každá kráva černá“. Památku na tu dobu, si my Evropané nosíme v genomu dodnes. I když jak kdo. Většinou máme jedno až čtyři procenta neandertálčích genů.

Po zveřejnění těchto závěrů řady nepřátel molekulárním genetikům zhoustly. K odpůrcům genetických modifikací se přidali kreacionisté a část vyholených zastánců rasové čistoty. Ale jen těch, kterým došlo, že by takové geny mohli mít také.

Lebka neandertalce objevená 1908 ve Francii, La Chapelle-aux-Saints. Za to, co nám v dobách zlých pomohlo přežít infekce vděčíme těm, kteří se svým výrazným nosem, malým čelem a robustní postavou a téměř žádnou bradou, více podobali opicím, než my. Kredit: Luna04 Wikipedia)

Genetici si ale novými poznatky nešplhli ani u těch, kteří žili v iluzi, že v dobách, takříkajíc ráje, kdy jsme teprve začali brát rozum a naše duše měla být čistá, prosta závisti, pomsty i mamonu, jsme ve skutečnosti byli schopni se vyvražďovat, znásilňovat a páchat mezidruhové prostopášnictví. Je nás dost, co si nechceme připustit, že jsme jen mezidruhovým produktem. Kříženci. A to hned několika lidských druhů najednou.

Sibiř, vchod do Děnisovy jeskyně, kde se našly kosterní ostatky jednoho z vymřelých lidských druhů.

Bylo by nefér zamlčet, že s takto pošpiněným naším curriculum vitae, jsou všichni vědci zajedno. Nejsou. Křížení moderních lidí s neandertálci zpochybňuje například kolektiv evolučních biologů Anders Eriksson a Andrea Manica z University of Cambridge. Podle nich geny neandertálců máme v našem genomu ne proto, že jsme s nimi randili, ale protože v nás zůstaly jako relikt po dávném společném předkovi. Jako argument uvádí zhruba stejné zastoupení neandertálských genů u Evropanů i Asiatů. Tedy i u dnešních lidí v  místech, kde jsme toho s neandertálci až tak moc společného neměli (nenašli se tam jejich kostry). A právě toho se chytají odpůrci křížení se slovy: „Je nelogické, že bychom někde s neandertálci obcovali a jinde ne, a potom jejich genů (tady i tam), jsme měli v DNA všichni stejně.“

Rekonstrukce podoby neandrtálce - Foto:  Ökologix, Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Je to vážný argument pod nímž to naše předpokládané smilství, poněkud ztrácí na důvěryhodnosti a jeví se pravděpodobnější představa, že si „neandertálské geny“ naši předci do Evropy a Asie donesli již s sebou z Afriky. Nepochybně imponující varianta, která z „neslušňáků“ vyrobila gentlemany. Bohužel, neobstála dlouho.

Lokalizace TLR10 genu na čtvrtém chromozomu (místo označeno červenou čárkou). Funkce genu: Kódování membránového proteinu – receptoru rozpoznávajícího patogeny a aktivujícího odezvu imunitního systému. Kredit: GeneCard, Human gene database.

Zopakujme si, na čem je postavena. Říká, že neandertálci se sice vydali do Evropy dávno před námi, ale že ta vlna ve které jsme přišli z Afriky do Evropy my, byla ze skupiny předků, která byla jakýmsi zbytkem té původní komunity, která v Africe zůstala a také se v ní zachovaly „neandertálské“ geny.

Tato teorie ale na něco zapomíná. Nebere v úvahu jeden obecně platný fakt. Že se genetický materiál po každé generaci nejen zamíchá ale taky tu a tam mutačně pozmění. A právě v tom padla kosa na kámen. Mezi těmi dvěma exody z Afriky na sever, je tak dloooouhá doba, že předpokládat, že si druhá vlna přistěhovalectví si do Evropy přinesla ty samé geny (nezměněné náhodnými mutacemi) jako měla ta první migrační vlna, která dala vznik neandertálcům, je proti zákonům genetiky i přírodě. A i když se s touto teorií stále operuje, je hloupá. Konec konců ji vyvrací i nedávný objev sibiřských denisovanů a jejich geny v současné lidské populaci. Fakta spíš straní mravům brutálním a tomu, že tehdejší pánové moc vybíraví nebyli a nejspíš „skočili na všechno co mělo sukni“, bez ohledu na druh.

Mapa s frekvencemi TLR DNA (geny podobné těm, jako měli neandertálci). Velikost koláče je úměrná počtu jedinců v populaci. (Kredit:. Dannemann e al.: American Journal of Human Genetics 2016)

Ti, kteří v příměsi neandertálčích genů spatřují počátky „prznění rasy“ a chtěli by je  začít považovat za jakýsi znak méněcennosti, budou nejspíš překvapeni tím, co dávná mesaliance  způsobila. Ve skutečnosti jsme měli kliku, že v té době ještě nebyly v módě kondomy. Náš styk s neandertálci a denisovany nám tak mohl rozšířit genetickou rozmanitost. V genech, které zasahují do přirozené imunity se to vyplatilo.

Byl to jiný druh, křížili jsme se s ním a protože si nosíme jejich geny, kříženci byli plodní. Můžeme si začít říkat mezidruhoví hybridi.

Handl s geny vrozené imunity od těch, kteří si prošli dlouhou a tvrdou selekcí v dobách ledových, nám přivandrovalcům vylepšil první obrannou linii, která nás pak chránila před infekcemi. Šlo o veledůležitou věc protože riziko parazitárních a mikrobiálních infekcí rostlo úměrně s tím, jak ochotně jsme plnili vůli: „radujte se a množte se“. 
Na to, že jsme tehdy „nakoupili“ dobře, přišli vědci až nyní, když zjistili, že jde o geny  odpovědné za tvorbu Toll-like-receptorů. Techtlemechtle s neandrtálci a denisovany nás obohatily o TLR geny (TLR1, TLR6  a TLR10). Ty se prosazují na povrchu buněk a účastní se reakcí odhalujících struktury typické pro bakterie, plísně a parazity. Jsou to receptory, které zahajují zánětlivou antimikrobiální reakci a aktivují imunitní odpověď.

Produkt genu TLR10 - Toll-like receptor 10. Ať už budeme genu říkat primitivní po neandertálcích, nebo gen k vyšší odolnosti proti infekcím, případně gen zvýšené náchylnosti k astmatu, vždy půjde o ten samý TLR gen a jeho proteinový produkt. Moderní genomická verze rasismu, která na tom bude chtít stavět, si jistě své příznivce najde. Ale jen mezi těmi hloupými, kterým nedojde, že po tolika generacích má stejnou pravděpodobnost mít některý z TLR genů ve svém genomu, jak modrooký blonďák, tak hnědooký brunet,...

Je logické, že ani později jsme se takového pokladu nezbavovali. Ba naopak se dá říci, že tyto geny jsme si chránili jako oko v hlavě a nepřipouštěli jsme na nich dělat změny. To jiné geny, které toho s imunitou moc společného neměly, si za stejnou dobu prošly mnohými úpravami a jejich změny často kopírovaly globální oteplování a ochlazování či výskyt epidemií. Nejvíc úprav genů kódujících proteiny ale spadá do doby během posledních 6 000 až 13 000 let.  To když  jsme se z lovců měnili na zemědělce. Genů TLR, jakoby se ani tento revoluční kvas, nijak netýkal.

Co se nyní zvrtlo?

Neandrtálci žili v Evropě a západní Asii asi 200 000 let před příchodem nás, moderních lidí. Byli tedy na drsné klima, potraviny i patogeny v prostředí lépe přizpůsobeni. Jejich geny, a posléze i „naše“, které umí popohnat imunitní systém k vysokému výkonu, jsou přínosem. Ale jen pokud je populace zamořena tasemnicemi, škrkavkami a kdy hlad je tak častým hostem, že se konzumují i věci zkažené a plesnivé. V době, kdy všechno to pomine, armáda imunitních buněk nemá s kým válčit a nudící se vojsko si začne vymýšlet vnitřního nepřítele. A tak se také stalo. Geny neandertálců, kterým vděčíme za přežití let hubených, nám nyní zatápí nárůstem alergiků, astmatiků a dalšími nemocnými, jejichž problém je v poblázněné autoimunitě. Evoluce je pochopitelně schopna si to vyřešit sama. Bohužel na to potřebuje nějakých tisíc let. Navíc u rozvinutých autoimunitních chorob je na léčbu polykáním živých vajíček hlístic, měchovců, tasemnic,…  pozdě a tak nadějí pro mnohé bude asi jen  stát se za asistence molekulárních genetiků GM organismem s potlačenou expresí TLR genů. 


Literatura
American Journal of Human Genetics, Deschamps et al.: "Genomic Signatures of Selective Pressures and Introgression from Archaic Hominins at Human Innate Immunity Genes" dx.doi.org/10.1016/j.ajhg.2015.11.014American Journal of Human Genetics, Dannemann et al.: "Introgression of Neandertal- and Denisovan-like Haplotypes Contributes to Adaptive Variation in Human Toll-like Receptors" dx.doi.org/10.1016/j.ajhg.2015.11.015