Náš „hlad“ po soli prý pramení z toho, že jsme se vyvinuli z organismů, které kdysi vznikly ve slaném oceánu a protože náš život závisí na takzvané „sodíkové pumpě“. Je to vlastně membránový proteinový komplex, typický pro většinu buněk eukaryotů. Její princip spočívá ve využití energie intracelulární hydrolýzy ATP. Tou reguluje transport iontů přes membránu. Buňka tím reguluje svůj objem, ale také koncentraci volného kalciového kationu a membránový potenciál. Pumpa pracuje s převodem tří sodných kationů z nitra buňky a dvou draselných kationů do buňky. Tak vzniká elektrochemický gradient na membráně a ten rozhoduje o transportu živin (glukózy, aminokyselin, fosfátů,…). Utlumení sodíkové pumpy vede například ke ztrátě kontraktility cév a myokardu. Dokonce ani přenos nervových vzruchů mezi mozkem a tělem se bez „soli“ neobejde.
Pro naše nedávné předky, kteří přestali být vázáni na moře a nastoupili svou další vývojovou etapu v prostředí horké Afriky, se nutně musela sůl stát vzácností. Vlastně tam tomu tak je dodnes. Většina biologických systémů však přítomnost soli potřebuje, aby fungovala normálně. Proto nás příroda obdařila chuťovým aparátem, jenž nás o přítomnosti soli informuje. Prý i mozek si snadno vzpomene, kam jsme si odložili solničku, stejně jako si divoká zvířata zapamatují, kde jsou v krajině lizy. Sůl na jazyku totiž aktivuje v mozku centra libosti, a nejspíš podobně jako potkani, u nichž to neurologové prokázali, se začneme cítit spokojeně. Blaho je silným motivem a to je také důvod, proč se z přemíry solení nejsme schopni vymanit. Někteří vědci to přirovnávají ke vztahu k návykovým látkám. Podobnost s drogovou závislostí je i v tom, že když organismu sůl odepřeme, byť by jí měl fyziologický dostatek, dostaví se pocit strádání, úzkosti a nechuť k jakýmkoliv aktivitám, zkrátka „absťák“.
Nadměrné solení si ale vybírá svou daň. Sůl ovlivňuje funkce sympatiku, nervů majících pod palcem celou řadu důležitých věcí. Ohrožuje nás také zhoršením funkce endotelu - vnitřní výstelky cév, jejíž buňky mají na starosti srážení krevních destiček a přilnavost bílých krvinek. Zvýšený obsah iontů sodíku také snižuje pružnost krevních kapilár a vede ke zbytnění srdeční svalové tkáně a hypertrofii, především levé komory. To, že se nám zvětší srdce neznamená, že to řeší situaci. Přirovnání k trénovaným bicepsům je vedle, jak ta jedle. Srdce se zmnoženou svalovinou se stává méně poddajné a úbytek pružnosti snižuje objem čerpané krve. Nárůst sodíkových iontů nevěští nic dobrého ani pro ledviny. I malý nárůst tlaku často výrazně naruší jejich činnost. Názorným příkladem jsou Inuité. Dokud základem jejich stravy bylo syrové nesolené maso, byli v pohodě. Po přechodu na naší „běžnou“ stravu se soleným pečivem, salámy a karbanátky, začaly trpět vysokým krevním tlakem a srdečně cévními příhodami. Zdá se tedy naprosto logické, a řadu let se tak již léčí, že nám po prodělání nějaké té příhody naordinují dietu s minimem soli.
Doktor Rami Doukky je kardiologem na Rush University Medical Center v Chicagu. Je také vedoucím výzkumného týmu, který nyní zveřejnil výsledky svého pozorování. Vyplývá z nich doslova kacířský závěr. Staví dosavadní praxi v léčbě těch, co je postihl infarkt, na hlavu. K hypotéze, že razantní omezení solení nemocnému neprospívá, ale ohrožuje ho na životě, Doukkyho tým dospěl po tříletém sledování pacientů, které srdeční selhání potkalo. Sledovali jejich stav jak na pravidelných kontrolách, tak i po propuštění domů. A sice prostřednictvím dotazníků, do nichž pacienti zapisovali řadu věcí a nechyběla ani evidence konzumovaných potravin. Z toho pak zpětně určili, jak kdo solil.
Celkem jim na klinice pod rukama prošlo 833 nemocných s infarktem. Z oněch osmi set si sodíkovou dietu (omezení solení) vzalo k srdci 145. Americká kardiologická asociace doporučuje po infarktu denní příjem sodíku do 1,5 miligramu. V praxi takové množství není ani polovinou skutečného příjmu. Aby se dobrali nějakého porovnání, k těm dodržujícím dietu (s příjmem menším než 2,5 g/d) vybrali zhruba stejný počet podobně závažně postižených pacientů, kteří ale doporučení snížit příjem soli ignorovali. Když se pak podívali na statistiku, nechtělo se jim věřit svým očím. Pacientů, kteří po svém infarktu rady lékařů poslechli a nesolili, umřelo, nebo bylo znovu hospitalizováno pro srdeční komplikace, 42 procent. Ve skupině pacientů, kteří se ani po srdeční příhodě se solením nijak nežinýrovali, jich zemřelo, nebo se s komplikacemi ocitlo v nemocnici, pouze 26 procent (další dostupné informace zde a zde). Autoři si myslí, že razantní snaha omezit sodík vede ke nížení objemu tekutin v těle, a to se projeví ve změně koncentrace hormonů. I těch, které se snaží v těle tekutiny udržet. To všechno dohromady by mohlo proces srdečního selhávání urychlovat.
Doukkyho tým ale stále nabádá před ukvapenými závěry. Ne, že by svým výsledkům nedůvěřovali, ale Američané připouštějí, že k revoluci v dosavadní standardizované léčbě, to nestačí. Vše by mělo ještě potvrdit nějaké jiné pracoviště.
Otázkou je, jestli již takové pracoviště není a dokonce u nás v Evropě. Poznatek, který se dost podobá tomu z nového světa, získali před časem na leuvenské univerzitě, kde tým profesora Jana Staessena v Belgii osm let zjišťoval, jak na tom se zdravím jsou ti co solí málo v porovnání s těmi, co solí hodně.
V evropském sledování šlo o 3 681 dobrovolníků ve věku kolem 40 let, všichni ale mladší šedesáti. Tady statistika prozradila, že systolický krevní tlak byl mírně nižší u těch, kteří vylučovali (konzumovali) méně sodíku v moči. Ale nižší riziko úmrtí na kardiovaskulární choroby se u nich neprokázalo. Naopak, tak jako v Americe i Belgičané, kteří jedli soli nejméně, měli vyšší riziko úmrtí. Umírali na infarkt o 56 procent častěji. Nezdá se, že by výsledky mohly být něčím zkreslené, protože analýzu prováděli pečlivě a vylučovali rizikové faktory jako jsou obezita, hladina cholesterolu v krvi, kouření, diabetes,... Proto si i Staessen dovolil zpochybnit medicínskou praxi slovy: „Osoby, které konzumovaly nejméně soli, asi malou lžičku denně, nemají žádné zdravotní výhody ve srovnání s osobami, které konzumovaly soli nejvíce.“
Chybou by ale bylo, kdybychom si zde presentované poznatky vysvětlili, že hodně solit, je zdravé. Není! Ty nejnovější poznatky z Ameriky se týkají pouze pacientů po prodělaném infarktu, kteří najednou solit přestanou. Sůl pro nás „zdravé“ stále zůstává rizikovým faktorem pro vysoký krevní tlak. A ten, jak známo, srdci ani ničemu jinému v těle neprospívá.
Literatura
Rami Doukky, Elizabeth Avery, Ashvarya Mangla, Fareed M. Collado, Zeina Ibrahim, Marie-France Poulin, DeJuran Richardson, Lynda H. Powell.:Impact of Dietary Sodium Restriction on Heart Failure Outcomes CME. JCHF. 2016;4(1):24-35. doi:10.1016/j.jchf.2015.08.007
Northwestern University's Feinberg School of Medicine in Chicago
Viagra pro děti?
Autor: Josef Pazdera (04.01.2007)
Léky typu Viagra mohou trumfnout nitroglycerin
Autor: Josef Pazdera (04.03.2007)
Zvýšený cholesterol: ide o zdravie, alebo peniaze?
Autor: Matej Čiernik (30.08.2011)
Smutné omyly medicíny
Autor: Matej Čiernik (12.10.2011)
Oxidanty – noví strážci krevního tlaku
Autor: Josef Pazdera (20.01.2012)
Nový způsob léčby hypertenze, na kterou nic nezabírá
Autor: Josef Pazdera (26.01.2015)
Diskuze: