Pozorování komety, dřevořezba z roku 1577. (Kredit: Zentralbibliothek Zürich)

Naše představy o kometách se hroutí jedna za druhou. Ta nejslavnější - vánoční, ve skutečnosti žádnou kometou nebyla. Nejspíš šlo o planetární úkaz. Jupiter a Venuše se deset let před naším letopočtem k sobě natolik přitulily, že společnými silami vytvořily zářivé seskupení a  lidem se do paměti vrylo jako Betlémská hvězda. V původní verzi příběhu o narození Ježíše se také mluví jen o hvězdě. Kometu z ní udělal až ve 14. století italský malíř Giotto di Bondone, který pod dojmem  pozorování Halleyovy komety přidal na své fresce v kapli v Padovhě hvězdě ohon. Lidem se to zalíbilo a líbí se dodnes.

Profesor William M. Napier, Buckinghamské Centrum Astrobiologie (BCAB), University of Buckingham: „Země by mohla být vystavena vyššímu riziku srážky s kometou, než jsme si připouštěli. Svou pozornost bychom měli soustředit na pozorování vzdálených obřích komet.“

Podobně optimisticky naivní představy o kometách panovaly i v devatenáctém století. Jules Verne je popsal v díle „Hector Servadac“ a své vizi cestování napříč sluneční soustavou právě na kometě. Podle astronomů z University of Buckingham je ale mnohem blíže pravdě představa komet od Larry Nivena.Ten umělecky ztvárnil její dopad ve svém apokalyptickém románu „Lucifer's Hammer“. V češtině vyšlo pod názvem  „Luciferovo kladivo“.

Zhruba od roku  1950, kdy Fred Lawrence Whipple navrhl, že namísto skalnatých objektů jsou komety převážně ledem a prachem, je vnímáme jako „špinavé sněhové koule“. I to je mýlka. Sonda Giotto totiž zjistila, že jádro Halleyovy komety odráží jen 4 % dopadajícího světla. Totéž v bledě modrém pak potvrdila sonda Deep Space na povrchu komety Borrelly. Ta odrážela dokonce jen 2,4  - 3,0 % dopadajícího světla. Komety (ne ohon) jsou tedy „černější“ než asfalt protože i ten odrazí 7 % světla. Místo sněhových koulí proto raději mluvte o nejčernějších známých objektech, které jsme kdy ve vesmíru poznali.

Snímek povrchu komety 67P/Churyumov-Gerasimenko pořízený z výšky 10 km modulem Philae

Většina studií, které se zabývaly kometami a asteroidy z hlediska jejich možné kolize se Zemí, se týkala objektů přilétajících z pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Pak ale byl objeven první kentaur. Říkalo se mu planetka, protože má průměr 166 kilometrů. Objevili jí na observatoři Palomar a dali jí jméno Chiron. Měla výstřednou dráhu mezi Jupiterem a Neptunem. Jak ale vyšlo najevo, je také jen z prachu a ledu, takže je z ní dnes 95/P Chiron, tedy kometa.

Dnes už víme, že takových jako je Chiron,  jsou  stovky. Zatím největší známý kentaur má průměr přes tři sta kilometrů. Dost na to, abychom se měli více zajímat o jejich elipsovité orbity a daleko za Neptunem. Jsou totiž nestabilní a to z nich tak trochu dělá malér na spadnutí. Stačí, aby se do cesty nevhodně připletl Jupiter, Saturn, Uran, nebo Neptun a svou gravitací je vyvedl z míry a nasměroval směrem sem k nám. Podle vědců by to nebylo nic neobvyklého. Ono se to už  děje a to s pravidelností zhruba 40 000 až 100 000 let.

Orbity známých kentaurů. (Kredit: Eurocommuter, CC BY-SA 3.0)

Osud kentaurů bývá různý. Blízko Slunce se začnou rozpadat. Může z nich zbýt jen ohon a k nám z nich nemusí nic spadnout. Stejně tak ale rozpadlé zbytky mohou přerušovaně bombardovat Zemi třeba i po dobu sta tisíc let. Spoluautor studie Bill Napier z University of Buckingham je přesvědčen, že právě kentauři jsou pro Zemi hrozbou. A to jak reálnou, tak i závažnou. Jeden jediný kentaur představuje více hmoty, než všechny asteroidy, které se nám za celou dobu astronomie podařilo odhalit. Proto vědci navrhují, že je na čase se začít dívat dál, než jen kousek za Jupiter. Kometární bombardování by totiž nemuselo znamenat jen další přísun vody k lepšímu startu života na Zemi.

V případě přímé „trefy do černého“ by se do atmosféry uvolnilo tolik sazí a prachu, že by si následky  nezadaly s tím, co by zvládla jen celosvětová nukleární válka.  O bezprostředním riziku „nukleární zimy“ se vědci vyjadřují poměrně šalamounsky. Prý nám  momentálně nejspíš nehrozí, ale je prý také pravda, že o chování Kentaurů toho zatím moc nevědí. Z dat, která mají k dispozici usoudili, že co do případného rozsahu možných škod, je třeba velmi krásný zjev komet, považovaný dosud za poměrně neškodný, přehodnotit a šoupnout je do kolonky nazvané „hrozby přírodních katastrof s vysokým existenčním rizikem“. Tím nám zaobaleně sdělují, že při troše smůly bychom mohli dopadnout jako před 65 miliony let dinosauři.

Literatura

Bill Napier, David Asher, Mark Bailey, and Duncan Steel.: Centaurs as a hazard to civilization. A&G (2015) 56 (6): 6.24-6.30 doi:10.1093/astrogeo/atv198