Vás, co čtete osla, nepřekvapí, že většina buněk v našem mozku nejsou buňky nervové, nýbrž buňky gliové. Podle některých odhadů je početně převálcují až padesátkrát. O elitu neuronů se stará armáda sloužících. Chrání ji před otřesy, zajišťují výživu, uklízejí po nich látkové zplodiny a v případě, že některý z neuronů odumře, obstarají mu pohřeb fagocytózou. Pomocné buňky se liší hodnostmi, funkcemi i tvarem. Jedněm z těch nejpočetnějších anatomové a patologové říkají mikroglie. Jsou to metaři, ale dovedou pěkně zamést i s případným vetřelcem. Proto je imunologové nazývají imunitními buňkami mozku.
Na Medical College of Georgia vymysleli pokus, kterým chtěli blíže poznat vztah mikroglií ke svým svěřenkyním a zda na jejich spolužití má vliv dobré papání. I když dobrovolníků s vidinou prohýbající se tabule s pochoutkami se jim přihlásilo hodně, po zjištění, že se budou pitvat mozky, zůstalo jen několik desítek myších samců. Polovině myšáků v pokusu začali vědci a vědkyně uspokojovat hlad střídmě. Jen deset procent kalorií v jejich potravě pocházelo z nasycených tuků (správně s nasycenými mastnými kyselinami). U zbytku hlodavců nasycené (živočišné) tuky tvořily procent šedesát. Ostatní nutné věci k životu, jako třeba mikroprvky, proteiny, vitamíny, energii (množství kalorií),… tak ty dostávaly obě skupiny stejně. Aniž bychom chtěli výzkumníkům nějaký úmysl podsouvat, hodně se jejich pokus podobá rozdílu když jíme doma a nebo v klubech přezdívaných FC Donald.
Pokusná zvířátka pak nějakou dobu nechali v klidu. Když jim táhlo na čtyři, osm a 12 týdnů, podrobili je řadě metabolických testů. To aby zjistili, jak jsou na tom s inzulínem, hladinou glukózy v krvi i stavem hipokampu - centra učení a paměti. Již ve třech měsících trvání pokusu, markery, kterými sledovali charakteristické proteiny v nervových synapsích, přinesly překvapení. Stálo za to vše publikovat, protože autorům to přinese citovanost a věčnou slávu a my získáme představu, jak to v mozku chodí, když „žijeme, abychom jedli“.
V obou myších skupinách, kromě rozdílu v přibývání na váze, bylo dlouho vše v normě, téměř až do osmi týdnů. Od dvanáctého týdne obézním myším výrazně vzrostly hladiny cytokinů v mozku a spolu s tím poklesl počet markerů svědčících o tom, že funkčnost neuronových synapsí není tak úplně OK. Vyřazování nervových spojů potvrdily i testy, kterým se říká kognitivní.
Špek a mikroglie
Podle vědců konzumace tučností vyprovokuje v mozku chronický zánět. Ten stimuluje mikroglie a ty pak začnou reagovat způsobem, kterému říkáme autoimunitní odezva. Normálně mikroglie zastávají v mozku funkci makrofágů. Ty totiž hematoencefalická bariéra (přechod mezi mozkovými kapilárami a mozkovou tkání) do ústředí nepustí a někdo tu jejich špinavou práci dělat musí. Jako makrofágy, tak i mikroglie, mají v popisu práce se cpát odpadky a pak je kyselým prostředím svého „žaludku“ likvidovat. Je to potřebná činnost, protože se s tím sveze i případné infekční agens. Za normálních okolností jsou mikroglie v neustálém pohybu. Jsou to povahou neposedové, kteří stále někde šmejdí. Je jejich zásluhou, že máme v hlavě čisto a pořádek.
Jakmile ale mikroglie propadnou tučnému blahobytu, zleniví. Pak jen sedí jako pecky, stále na jednom místě. Ať už z nudy, či něčeho jiného, nakonec najdou zalíbení v tom, že nervovým buňkám ožírají jejich konečky – nervové spoje.
Konec dobrý všechno dobré
Na to nejdůležitější se přišlo až když výzkumníci nechali pokus pokračovat. Části z obézních myšáků naordinovali dietu s nízkým obsahem tuku. Po asi dvou měsících hladovění jejich tukový polštář výrazně splasknul. Zůstal jen o něco větší, než u vrstevníků, kteří byli držení zkrátka hned od počátku. To ale není důležité. Pochopitelně, že skupina, dál hodující hodokvasu, tloustla a spolu s tím přicházela o další a další fungující nervové výčnělky. I to se dalo čekat. Co se čekat nedalo, že hubnoucím myšákum se jejich dřívější obezitou povadlé synapse v hipokampu začaly mátožit a znovu si plnit své dřívější funkce.
Je pochopitelné, že záliba zvrhlých mikroglií v likvidaci synapsí se projevuje kognitivní poruchou. Optimistické na tom je, že proces tohoto „hloupnutí“ by měl být do jisté míry reverzibilní. Pochopitelně, že za podmínky, že se dokážeme přinutit k dodržení nízkokalorické diety. Že to vydržíme poměrně dlouho a také, že náš mozek bude reagovat stejně, jako ten pokusný (myší).
Výsledky ukazují, jak z přičinlivých pořádkumilovných hospodyněk udělá obezita život otravující satórie. Poněkud zvláštní je, že návrat k těm správným buněčným procesům v mozku je pro organismus snazší, než se zbavit přebytečných břišních pneumatik.
Výsledky jsou jakýmsi doporučením, jak se chovat, aby před námi nezačali všechno někam schovávat zbytečně brzo. Možná půjde poznatky využít i u těch, které nějaké to čtení o mikrogliích hned tak nevystraší. Podle Stranahanové by u těch s nezdolným apetitem, mohly najít jisté uplatnění v prevenci léky, které se již používají k léčbě revmatoidní artritidy a Crohnovy choroby. Tlumí totiž zánětem produkované cytokiny a tumor nekrotizující faktor alfa. Právě jejich vysoké hladiny v mozcích obézních myší jsou na začátku toho, co pak vyústí ve ztrátu synapsí a pomatenost.
Literatura
Shuai Hao, Aditi Dey, Xiaolin Yu, Alexis M. Stranahan.: Dietary obesity reversibly induces synaptic stripping by microglia and impairs hippocampal, Brain, Behavior, and Immunity, 2015, http://dx.doi.org/10.1016/j.bbi.2015.08.023
Hluboká stimulace mozku jako poslední zoufalý pokus léčby obezity
Autor: Josef Pazdera (17.06.2013)
Zdravě obézního lze poznat podle „HO“
Autor: Josef Pazdera (07.07.2014)
Po léčbě fekáliemi žena ztloustla, je tedy obezita infekční?
Autor: Josef Pazdera (13.02.2015)
Lze solením zabránit obezitě? U myší ano
Autor: Josef Pazdera (12.06.2015)
Diskuze: