Proč po tučném hloupneme?

Dříve nás zakulacovaly jitrničky, ovárek a kachničky. Dnes jsou to rychlá občerstvení, co nám tvarují figuru a nahrávají sedavému způsobu života. Ještě horší je, že se takovému stravování daří k lenosti přemluvit i jeden typ buněk, které jinak mají ve zvyku šmejdit po celém mozku. Zatím co my si z nudy začneme okusovat konce nehtů, ony se pouští do konečků výběžků svých kolegyň.

Neposedné imunitní buňky mikroglie v mozku neustále šmejdí. Mikroglie jsou zelené, neuron červený. (Kredit: Martin Fuhrmann, Deutsches Zentrum für Neurodegenerative Erkrankungen e.V.)

Vás, co čtete osla, nepřekvapí, že většina buněk v našem mozku nejsou buňky nervové, nýbrž buňky gliové. Podle některých odhadů je početně převálcují až padesátkrát. O elitu neuronů se stará armáda sloužících. Chrání ji před otřesy, zajišťují výživu, uklízejí po nich látkové zplodiny a v případě, že některý z neuronů odumře, obstarají mu pohřeb fagocytózou. Pomocné buňky se liší hodnostmi, funkcemi i tvarem. Jedněm z těch nejpočetnějších anatomové a patologové říkají mikroglie. Jsou to metaři, ale dovedou pěkně zamést i s případným vetřelcem. Proto je imunologové nazývají imunitními buňkami mozku.

Na Medical College of Georgia vymysleli pokus, kterým chtěli blíže poznat vztah mikroglií ke svým svěřenkyním a zda na jejich spolužití má vliv dobré papání. I když dobrovolníků s vidinou prohýbající se tabule s pochoutkami se jim přihlásilo hodně, po zjištění, že se budou pitvat mozky, zůstalo jen několik desítek myších samců. Polovině myšáků v pokusu začali vědci a vědkyně uspokojovat hlad střídmě. Jen deset procent kalorií v jejich potravě pocházelo z nasycených tuků (správně s nasycenými mastnými kyselinami). U zbytku hlodavců nasycené (živočišné) tuky tvořily procent šedesát. Ostatní nutné věci k životu, jako třeba mikroprvky, proteiny, vitamíny, energii (množství kalorií),… tak ty dostávaly obě skupiny stejně. Aniž bychom chtěli výzkumníkům nějaký úmysl podsouvat, hodně se jejich pokus podobá rozdílu když jíme doma a nebo v klubech přezdívaných FC Donald.

Na tuky bohatá dieta nepřivodí jen obezitu, ale i lenivost mikroglií. Netrvá dlouho a svou posedlost úklidem zaměří na rozebírání spojů, bez nichž si neurony nemohou předávat vzkazy. (Kredit: Grzegorz Wicher)

Pokusná zvířátka pak nějakou dobu nechali v klidu. Když jim táhlo na čtyři, osm a 12 týdnů, podrobili je řadě metabolických testů. To aby zjistili, jak jsou na tom s inzulínem, hladinou glukózy v krvi i stavem hipokampu - centra učení a paměti. Již ve třech měsících trvání pokusu, markery, kterými sledovali charakteristické proteiny v nervových synapsích, přinesly překvapení. Stálo za to vše publikovat, protože autorům to přinese citovanost a věčnou slávu a my získáme představu, jak to v mozku chodí, když „žijeme, abychom jedli“.

V obou myších skupinách, kromě rozdílu v přibývání na váze, bylo dlouho vše v normě, téměř až do osmi týdnů. Od dvanáctého týdne obézním myším výrazně vzrostly hladiny cytokinů v mozku a spolu s tím poklesl počet markerů svědčících o tom, že funkčnost neuronových synapsí není tak úplně OK. Vyřazování nervových spojů potvrdily i testy, kterým se říká kognitivní.

Špek a mikroglie

Podle vědců konzumace tučností vyprovokuje v mozku chronický zánět. Ten stimuluje mikroglie a ty pak začnou reagovat způsobem, kterému říkáme autoimunitní odezva. Normálně mikroglie zastávají v mozku funkci makrofágů. Ty totiž hematoencefalická bariéra (přechod mezi mozkovými kapilárami a mozkovou tkání) do ústředí nepustí a někdo tu jejich špinavou práci dělat musí. Jako makrofágy, tak i mikroglie, mají v popisu práce se cpát odpadky a pak je kyselým prostředím svého „žaludku“ likvidovat. Je to potřebná činnost, protože se s tím sveze i případné infekční agens. Za normálních okolností jsou mikroglie v neustálém pohybu. Jsou to povahou neposedové, kteří stále někde šmejdí. Je jejich zásluhou, že máme v hlavě čisto a pořádek.
Jakmile ale mikroglie propadnou tučnému blahobytu, zleniví. Pak jen sedí jako pecky, stále na jednom místě. Ať už z nudy, či něčeho jiného, nakonec najdou zalíbení v tom, že nervovým buňkám ožírají jejich konečky – nervové spoje.

Alexis M. Stranahan, neurovědkyně: „Tuky v potravě vedou k tvorbě cytokinů v hipokampu. Preparáty mozkové tkáně vypovídají o ztrátě funkčnosti synapsí i mozku jako celku.“ (Foto: GRU Senior Fotograf, Phil Jones).

Konec dobrý všechno dobré

Na to nejdůležitější se přišlo až když výzkumníci nechali pokus pokračovat. Části z obézních myšáků naordinovali dietu s nízkým obsahem tuku. Po asi dvou měsících hladovění jejich tukový polštář výrazně splasknul. Zůstal jen o něco větší, než u vrstevníků, kteří byli držení zkrátka hned od počátku. To ale není důležité. Pochopitelně, že skupina, dál hodující hodokvasu, tloustla a spolu s tím přicházela o další a další fungující nervové výčnělky. I to se dalo čekat. Co se čekat nedalo, že hubnoucím myšákum se jejich dřívější obezitou povadlé synapse v hipokampu začaly mátožit a znovu si plnit své dřívější funkce.

Pokud naše mozky jsou na tom podobně, jako ty v myších kožíšcích, pak se nám klíče začnou hledat hůř, i když zpočátku nepostřehnutelně, už po několika měsících nepřetržitého obžerství.

Je pochopitelné, že záliba zvrhlých mikroglií v likvidaci synapsí se projevuje kognitivní poruchou. Optimistické na tom je, že proces tohoto „hloupnutí“ by měl být do jisté míry reverzibilní. Pochopitelně, že za podmínky, že se dokážeme přinutit k dodržení nízkokalorické diety. Že to vydržíme poměrně dlouho a také, že náš mozek bude reagovat stejně, jako ten pokusný (myší).

Výsledky ukazují, jak z přičinlivých pořádkumilovných hospodyněk udělá obezita život otravující satórie. Poněkud zvláštní je, že návrat k těm správným buněčným procesům v mozku je pro organismus snazší, než se zbavit přebytečných břišních pneumatik.

Psáno pro ALPHA MEDICAL a osel.cz

Výsledky jsou jakýmsi doporučením, jak se chovat, aby před námi nezačali všechno někam schovávat zbytečně brzo. Možná půjde poznatky využít i u těch, které nějaké to čtení o mikrogliích hned tak nevystraší. Podle Stranahanové by u těch s nezdolným apetitem, mohly najít jisté uplatnění v prevenci léky, které se již používají k léčbě revmatoidní artritidy a Crohnovy choroby. Tlumí totiž zánětem produkované cytokiny a tumor nekrotizující faktor alfa. Právě jejich vysoké hladiny v mozcích obézních myší jsou na začátku toho, co pak vyústí ve ztrátu synapsí a pomatenost.

Literatura
Shuai Hao, Aditi Dey, Xiaolin Yu, Alexis M. Stranahan.: Dietary obesity reversibly induces synaptic stripping by microglia and impairs hippocampal, Brain, Behavior, and Immunity, 2015, http://dx.doi.org/10.1016/j.bbi.2015.08.023

Autor: Josef Pazdera

Datum: 27.11.2015

Tisk článku

Související články:

Hluboká stimulace mozku jako poslední zoufalý pokus léčby obezity Autor: Josef Pazdera (17.06.2013)
Zdravě obézního lze poznat podle „HO“ Autor: Josef Pazdera (07.07.2014)
Po léčbě fekáliemi žena ztloustla, je tedy obezita infekční? Autor: Josef Pazdera (13.02.2015)
Lze solením zabránit obezitě? U myší ano Autor: Josef Pazdera (12.06.2015)

Diskuze:

Pavol Hudák,2015-12-01 15:37:02

existuje tento neziaduci efekt aj pri diete, ked telo ma iba malo sacharidov a zije v tukovych zasob?