Humanoidní robot iCub. Kredit: Juxi / Wikimedia Commons.

Ať chceme nebo ne, roboti se už objevují mezi námi. Zatím jsou k vidění na konferencích a ve vědeckých centrech, to se ale nejspíš brzy změní. A protože se budeme s roboty setkávat v každodenním životě, bylo by fajn se na to připravit. Jisté vodítko nám poskytují rozmanité sci-fi příběhy. Popisují ale snad úplně všechny možné varianty interakcí mezi lidmi a roboty, takže nám vlastně moc nepomáhají. Zároveň se tu otevírá zajímavé pole působnosti pro nezvyklé experimenty, které by mohly poodkrýt leccos zajímavého.

Serena Ivaldi. Kredit: Emile Loreaux, Serena Ivaldi.

Právě takový byl i experiment, který s kolegy uskutečnila Serena Ivaldi z pařížského Institutu pro inteligentní systémy a robotiku (ISIR). V jeho průběhu celkem 56 dospělých dobrovolníků strávilo čas s humanoidním robotem iCub, který svými proporcemi odpovídá 2,5letému dítěti. Robota iCub vyvinulo konsorcium několika evropských univerzit RobotCub, aby na něm zkoumali lidské kognitivní schopnosti i umělou inteligenci. Cílem tohoto experimentu bylo zjistit, nakolik jsou lidé ochotni takovému robotovi důvěřovat.

iCub. Výška 104 cm, váha 22 kg. Kredit: Rcbutcher / Wikimedia Commons.

Experimentátoři nejprve dávali lidským dobrovolníkům otázky. Některé byly nekomplikované, jako třeba „Který ze dvojice zvuků je vyšší?“ nebo „Který z objektů je nejtěžší?“ Jiné otázky zase byly rafinovanější a sociálně laděné, například kterou z věcí si sbalit na pláž nebo co si vzít, když prší. Pak přišla řada na robota, který také mohl vyslovit své mínění. Řídili ho ale na dálku a robot pokaždé nabízel jinou odpověď než člověk. Nakonec se dobrovolníků zeptali, jestli po konfrontaci s iCubem změní názor.

Ukázalo se, že lidé většinou trvali na svém a od robota si nenechali poradit. Ivaldiovou překvapilo, že někteří dobrovolníci začali s robotem mluvit, jako by to byl člověk, a snažili se mu vysvětlit, že nemá pravdu. Někteří se nicméně nechali robotem přesvědčit. Třináct lidí s iCubem souhlasilo, když šlo o otázky typu míry a váhy, ale jenom tři lidé dali na robota, když šlo o otázky sociálního charakteru. Jak je vidět, ještě nějakou chvíli potrvá, než budeme roboty považovat za partnery.

Institut des systèmes intelligents et de robotique

Na druhou stranu, zdá se, že lidé berou autonomní roboty přece jenom trochu jinak, než počítače, kalkulačky nebo třeba kávovary. Podle Aarona Steinfelda z Univerzity Carnegie Mellon v Pittsburghu je to zřejmě kvůli tomu, že už robotům přisuzujeme jistou úroveň inteligence, ať už oprávněně anebo ne.

Tudy nejspíš vede cesta, jak roboty udělat důvěryhodnějšími. Konstruktéři by je měli navrhovat tak, aby jejich funkčnost a schopnosti byly zřejmé, pokud možno na první pohled. Časem se  mohou objevit situace, kdy roboti budou moct lidem významně pomoct, pokud jim lidé budou důvěřovat. S iCubem byl možná problém v tom, že vypadá jako dítě, což může ovlivnit ochotu lidí přijímat jeho rady. Kdyby vypadal jako Albert Einstein nebo Stephen Hawking, to by byla jiná káva.

Steinfeld ve svém výzkum zjišťoval, jak se lidé chovají k robotům během záchranné operace. Dospěl k názoru, že důvěře v roboty pomáhá, když je vidíme jak fungují, a že jsou doopravdy užiteční. Výrobci robotů teď určitě mají o čem přemýšlet.

Video:   EDHHI Project: people interacting spontaneously with the iCub robot.

iCub - connecting actions with language


Literatura
NewScientist 21. 10. 2015, arXiv:1510.03678, Wikipedia (iCub).