Když hvězda podobná Slunci dospěje na konec životní pouti a spálí většinu hvězdného paliva, tak se nejprve nafoukne jako červený obr a pak odhodí své vnější vrstvy jako planetární mlhovinu. Na místě původní hvězdy nakonec zůstane bílý trpaslík, hvězdný oharek z jádra hvězdy, který sice září, ale postupně vychládá. Je to hvězda, která není mrtvá, ale není ani živá, takže nemrtvá hvězda je nakonec docela trefnou nadsázkou.

Nemrtví bílí trpaslíci by měli být obvykle složeni z uhlíku a kyslíku, někdy i z dalších prvků. Astronomové už ale dlouhá desetiletí čelí záhadě. Pozorují totiž v záři některých bílých trpaslíků stopy kovů a dalších prvků, které by tam neměly co dělat. Vlastně to není až taková záhada, vysvětlení je docela prosté. Na bílé trpaslíky by měly pršet pozůstatky planetárních systémů, tedy asteroidy i kusy planety, které přežily fázi červeného obra a ocitly se příliš blízko k bílému trpaslíkovi. Časem se ukázalo, že kolem pár bílých trpaslíků skutečně existují disky planetární suti, které tuto představu potvrzují. Ale zatím nikdy jsme to nepozorovali v přímém přenosu.

Až teď se to poprvé podařilo týmu, který vedl Andrew Vanderburg z centra Harvard–Smithsonian Center for Astrophysics v Cambridge, stát Massachusetts. Vanderburgův tým studoval bílého trpaslíka WD 1145+017, který se nachází v souhvězdí Panny, zhruba 571 světelných let od Země. Astronomové k tomu využili služeb vyspraveného kosmického teleskopu Kepler, na jeho druhé misi K2 „Second Light“. Teleskop Kepler jim prozradil, že záře dotyčného bílého trpaslíka pravidelně, jednou za zhruba 4,5 hodiny, zeslábne. Následný výzkum ukázal, že kolem bílého trpaslíka WD 1145+017 obíhá minimálně 6 a možná víc menších kamenných těles, za nimiž ještě následuje ohon z kamení a prachu.

Odborníci neskrývají nadšení. John Debes ze Space Telescope Science Institute v Baltimoru, který není členem Vanderburgova týmu, skoro nemůže vyjádřit, jak je to skvělé. Prý jsme dlouho měli k dispozici ucházející hypotézu o planetárních troskách na bílých trpaslících, to je fakt. Ale pozorování rozpadu kusů planet na vlastní oči, tak to je pro Debese pořádná jízda.

Detailní analýzy potvrdily, že se na povrchu WD 1145+017 nachází vápník, železo a hliník, které určitě pocházejí z rozpadajících se asteroidů a planet. Vanderburg a spol. odhadují, že se na tomto bílém trpaslíkovi každou sekundu vypaří 8 milionů kilogramů hmoty. Doufají také, že se jim v budoucnu povede analyzovat složení kamení, které obíhá kolem WD 1145+017, a vůbec se toho o nich co nejvíc dozvědět. Jako kdyby je pitvali na dálku.

Když se poštěstí, tak by se astronomové měli dozvědět, jaké vlastně je, nebo přesněji řečeno jaké bylo složení planetárního systému u hvězdy, která byla podobná té naší. Výzkum soustavy WD 1145+017 je pro nás tak trochu strašidelnou připomínkou konce, který jednou potká i Sluneční soustavu. Pokud se naši vzdálení potomci nepustí do planetárního inženýrství. 

Literatura: Nature News 21. 10. 2015, Nature 526: 546–549.

Žádný příspěvek nebyl zadán